Machura: Odvolám se, dohraju to do konce

Nejprve si myslel, že si z něj někdo hodně špatně vystřelil. Až postupně koulaři Remigiu Machurovi mladšímu (24) začalo docházet, že onen telefonát s oznámením pozitivního testu může jeho atletickou kariéru obrátit v prach.

Někdejší juniorský mistr Evropy se stal prvním sportovcem v Česku, jehož lapil test na zneužití růstového hormonu. „A já teď těžko budu někomu vysvětlovat, že jsem nebral,“ říká otec sedmiměsíční dcery. „Nechci hledat kličku a zpochybňovat test. Chci, aby mi někdo dal seriózní vysvětlení. Nebo se tím aspoň zabýval.“

Dopoval jste?
„Ne. Fakt. Když to řeknu lidově, do huby bych si teď nesr... Klidně bych stáhnul ocas a řekl jo: Ukřižujte mě, je to tak, jak se píše, potatil jsem se, jsem dopingový hříšník.“

Váš otec Remigius Machura starší přiznal, že v minulosti dopoval. Teď jste hříšníkem i vy. Jak se s tímhle cejchem žije?
„Přijdu do fitka, tam to ztichne, lidi chodí okolo a ptají se: Tak co? Už si to neodpářu. Zůstane mi to, i kdybych se očistil. Možná je to úděl jména Machura. I když bych musel být úplný dement, abych se nasolil po tom, co poprvé hodím dvacet metrů, a chodil na Spartu, která je 150 metrů od Antidopingového výboru.“

Pravda, je to kousek.
„Pan komisař tam přišel, odebral mi moč a řekl: Převlékni se, já půjdu a krev odebereme u nás. A odešel. Kdybych nebyl úplné jelito a věděl, že jsem nadopovaný, tak se seberu, odjedu domů a ne, že se půjdu nechat udělat odběr na Antidopingový výbor. Jsem nevinný. To říkám s klidným svědomím. Teď už se mi o tom povídá jako o legraci, ale dceři bylo pět měsíců, já měl super sezonu a najednou mi zavolali, že je takový problém. Prvních pár dní jsem pořád doufal v nějaké vysvětlení a to nepřišlo. Nebo ještě nebylo pořádně hledáno.“

Proto se odvoláváte k Českému olympijskému výboru proti trestu a k Arbitrážní radě Českého atletického svazu na způsob vedení řízení?
„Byla tam spousta kopanců. Mám velký problém s tím, jak probíhalo řešení případu. Měl jsem za to, že disciplinární komise je svolána k tomu, abych se tam mohl obhájit. Ale obhajoba mi nebyla ani sebemíň umožněna. Šel jsme tam s právním zástupcem, se zástupcem z lékařského oboru. Pět minut jsem byl vyjukaný a po dalších pěti mi bylo jasné, že se můžeme sebrat a jít domů. Sedí tam tři víceméně laici, mají před sebou zprávu z laboratoře, kterou jsem přinesl já, a přes to vlak nejede. Námitky mých zástupců byly bez povšimnutí. Je to celé zamotané. A dost jednostranné.“



Na co narážíte?
„Můj zástupce našel vědecké studie, kde je třeba uvedeno, že každý pátý test nevyšel, že počáteční skupina byla dvakrát 40 lidí, rekreačních sportovců. Proto jsem chtěl u slyšení paní doktorku Šlechtovou z laboratoře, ale nepřišla. Když tam nemáte nikoho, s kým je možné se bavit o té metodě, jak se máte obhájit? Proč se to nemohlo odročit? Byl jsem mimoň. Nemyslím v oblasti dopingu, s tátou jsme se o něm normálně bavili, ale tohle je něco jiného. Za táty byla klasická anabolika, tohle je lidský hormon. První případ byl ragbista někde v Británii ve druhé lize, ale ten řekl: Jo, bral jsem to, stejně končím kariéru, je mi to jedno. Já jsem druhý.“



Předseda disciplinárky pan Ševčík argumentuje tím, že jste si přítomnost vedoucí Oddělení dopingové kontroly měl zajistit sám. Každopádně vaším odvoláním se bude Arbitrážní rada atletického svazu zabývat zřejmě v první polovině prosince. Co dalšího ještě chcete podnikat? Šel byste až k Mezinárodní sportovní arbitráži do Lausanne?
„Přemýšlel jsem, že si nechám udělat svoje odběry, endokrinologické testy. Jsem zvědavý, co se z toho vyvrbí. Naštvalo mě, když za mnou chodili lidé, ať spolupracuju, že mi sníží trest a stihnu olympiádu v Londýně. To mi dost podrazilo nohy. Počítám s tím, že to skončí v Lausanne. Fakt. Dohraju to do konce. Ať to stojí, co to stojí. Celý dopingový systém začíná přerůstat mimo zákon. Lidi nevidí, že každý atlet, který bere osm tisíc měsíčně, musí vyplňovat kde bude na tři měsíce dopředu.“



Každopádně takový boj bude nákladný. Atletika vás už nyní neživí, co tedy teď děláte?
„Líbilo by se mi dělat osobního trenéra ve větším fitku. Posílal jsem životopisy s tím, že mám masérský kurz. Každopádně teď chodím stěhovat, to je dobrá práce za dobré peníze, akorát není furt. Už by to chtělo něco stálého.“

Ale dopingový nález při žádosti o práci trenéra v tělocvičně není zrovna nejlepší reklama, ne?
„Ne. Posílal jsem životopis do jednoho většího fitka, usmívali se nad tím. Sledují případ, ne, že by mě odsoudili. Celá ta situace je docela dobrý filtr na lidi, co jsem měl kolem sebe.“

Sportujete?
„Našel jsem si něco jiného, co můžu dělat závodně i teď v trestu. Americký fotbal. Příprava se od koule moc neliší, uvidíme, co z toho bude, fakt mě to chytlo.“

Očima odborníka Případ je jasný „Neměří se hladina růstového hormonu, protože ten má každý v těle a jeho koncentrace se mění během dne, záleží na věku, pohlaví, fyzické aktivitě, stravě, na stresu a jiných faktorech. Metoda je založená na tom, že se měří různé formy. Rekombinantní hormon, který se používá jako léčivo, je jen ta největší možná forma, v těle jsou i menší molekuly. Měří se poměr největší formy růstového hormonu k sumě ostatních. Pokud je překročen rozhodovací limit, což v tomto případě byl, je prokazatelné, že sportovec užil rekombinantní růstový hormon. Naši dokumentaci k tomuto případu viděl i vedoucí laboratoře v Lausanne, který se spolupodílel na vytváření této metody a její validaci, a řekl, že je to jasný případ. Metoda se zkoušela na sportovcích, na normální populaci. Byly provedeny vylučovací studie na lidech, kterým byl podán růstový hormon. Světová antidopingová agentura WADA by nepustila do laboratoří metodu, která by byla napadnutelná. I když je metoda velmi propracovaná, její využití je poměrně omezené. Dokáže zachytit použití rekombinantního hormonu asi dva nebo tři dny po aplikaci injekce a je malá pravděpodobnost, že sportovec bude odebrán zrovna v tom krátkém časovém období po aplikaci. Proto se krevní vzorky neodebírají při soutěži, ale v období tréninku. Při soutěži by to absolutně nemělo žádný význam.“ RNDr. Zdeněk Chundela, PhD., pracovník Oddělení dopingové kontroly VFN Miroslav Ševčík, předseda Disciplinární komise Českého atletického svazu „Pan Machura měl možnost se kdykoli k čemukoli vyjádřit sám nebo prostřednictvím zástupců. Měl tři, i když podle regulí má nárok na jednoho. Paní doktorku Šlechtovou jsem pozvali, z jednání se omluvila. Jestli ji tam chtěl mít, měl si domluvit, aby přišla. A zpochybňovat metody? To mohou na základě průkazných výzkumů buďto biochemici nebo lékaři. Vypadali bychom jako troubové.“