Svět kolem něj se změnil. Už se nerve v NBA, usadil se v Česku a v národním týmu ho berou za veterána. Jeho životní elán však nezmizel. „Pro mě je reprezentace svátek,“ říká basketbalista Jiří Welsch, který tuší, že zářijové ME může být rozlučkou s národním dresem. Chce tam uspět, ale i během soustředění se myšlenkami zatoulá domů, kde na něj čeká čerstvě narozená dcera Julie.
Ještě než dostane první otázku, přijme po telefonu gratulaci. „Děkuju,“ usměje se Jiří Welsch a nemusí se vůbec rozebírat, k čemu mířila. Je to sotva několik týdnů, co si z nemocnice přivezl domů nejen partnerku, ale také novorozenou dcerku Julii. Když si balil tašku na více než měsíční soustředění před ME, přiznal: „Nebudu zastírat, že pocity jsou rozporuplné.“
Jak moc to bylo tvrdé opouštět domov s právě narozenou dcerkou?
„My jsme už předem s partnerkou věděli, že se miminko narodí v tomto období, ale domluvili jsme se. Chtěl jsem totiž reprezentovat a těšil se na léto, které vyvrcholí šampionátem. Bude asi mé poslední v nároďáku. Na druhou stranu však vím, že se vzdálím z domova, ač bych tam mohl pomoct. Ze začátku jsem si myslel, že to mimčo bude potřebovat hlavně mámu, ale teď zjišťuju, že je spousta věcí, kde bych mohl partnerce ulehčit život. Dospěli jsme proto k názoru, že budeme tou dobou potřebovat i pomoc babičky.“
Procházky s kočárkem a přebalování vám šly?
„Kočárek jsem tlačil já a přebaluje naopak partnerka. Neříkám, že jsem to nedělal, zkoušel jsem to, ale ta hlavní šichta je na ní. Ono je příjemné, že bylo poslední dny teplo, tudíž jsme brali malou ven a kolonády v Poděbradech jsou k tomu jako stvořené. Bylo až vtipné, že když jsme chtěli první vycházku zachytit na památku a fotili jsme se s ní, tak na nás někteří lidé koukali jako na exoty.“
Rodičovství často změní pohled na svět a práci. Už to na sobě také vnímáte?
„To je zatím hodně čerstvé, abych to mohl hodnotit. V nároďáku se to zatím nerozjelo, nemám jako otec za sebou ani sezonu… Je ale pravda, že to je velká změna. Už dřív jsme si povídali, že se nám změní život, ale že se nám otočí až takhle vzhůru nohama, to všechno předčilo. Najednou na věci, jež jsme dřív dělali, není čas a rytmus života se úplně přehodí. Bereme to ale s nadhledem. Je tu prostě nový člověk, co nás maximálně potřebuje a vyžaduje naši pozornost.“
Reprezentační soustředění je tedy i příležitostí, jak se naopak po probdělých ránech prospat?
„Je pravda, že v nároďáku je už několik otců, kteří mají tuhle zkušenost za sebou. Takže když jsem posledních pár dnů měl za sebou budíčky v šest ráno a bral si malou, aby se mohla partnerka dospat, bylo tam pár chytráků, kteří říkali, že se na ten spánek při soustředění určitě těším. Dávám to ale v klidu. Spíše mě mrzí, že jsem pryč a nemůžu pomáhat.“
Jak právě tahle rodinná pohoda přispěla k vašemu letošnímu hernímu vzestupu?
„Když se na tu sezonu podívám, myslím, že byla povedená. Hrál jsem vyrovnaně a dobře. Týmový výsledek to sice hází do jiného světla, Nymburku se letos nedařilo výsledkově ani herně, ale na nároďák se hodně těším. Nejenom na lvíčka na prsou, ale i na partu lidí. Od roku 2012, co přišla nová generace, se tam sešli dobří kluci a čas strávený s týmem není nutnost. Nemá to nic společného se sezonou ani narozením dcerky… Chystáme se jet na ME a máme lehké svrbění, že by se letos mohl podařit dobrý výsledek. Jsou to příjemná očekávání.“
Vzhledem k tomu, že máte za sebou už 19. sezonu, nebylo někdy těžké hledat motivaci?
„Lhal bych, kdybych řekl, že nebyly momenty, kdy jsem toho měl plné zuby. Ale tyto pocity jsou spíše v klubové sezoně, která je delší. V Nymburce jsme hráli tři soutěže a namotivovat se třeba někde v Rusku, to může být těžké na morál. Co se ale týká národního týmu, tam jsem nikdy nepostrádal motivaci. Když si vezmu, že jsem tam debutoval před sedmnácti lety a stále mám šanci obléknout ten dres, je to až neuvěřitelné. Jsem starší generace a pro nás mistrovství Evropy bylo vždy vzácnou událostí. Teď jsme se tam sice dostali dvakrát za sebou, a i když pro ty mladší kluky to může být samozřejmost, pro mě ne. Je to vzácná příležitost a velká výzva. Prostě svátek.“
Navíc se od tohoto týmu hodně očekává. Souhlasíte, že je nejsilnější za poslední roky?
„Je jasné, že už je to hlavně tým těch mladších kluků. Tomáš Satoranský a Jan Veselý, ti vstupují do svých nejlepších let. Naopak my starší, Luboš Bartoň, já či Petr Benda můžeme přispět zkušenostmi. Pořád máme svou kvalitu. Tenhle tým opravdu vzbuzuje naději a neměli bychom si dávat malé cíle. Měli jsme štěstí při losu, základní skupina je hratelná a asi by to bylo zklamání, kdyby se nám nepodařilo postoupit. Nechci dělat velká prohlášení, ale je dost lidí, kteří to tak vnímají. Máme šanci, jestli se ji podaří proměnit v realitu, bude záležet na hodně faktorech.“
Vojtěch Hruban navíc naznačil, že kdyby se podařilo urvat postup do olympijské kvalifikace (prvních šest týmů), přehodnotil byste i záměr o konci reprezentační kariéry. Je to tak?
„No, to je asi pro nás, starší, jediná šance a důvod, jak si ji dál protahovat. Sen to je, ale je potřeba si uvědomit, že cesta za tím není jednoduchá. Jedna věc je skupina a druhá play off . Skončit do šestého místa na mistrovství Evropy není nic jednoduchého. Je to však sen a za sny by se mělo chodit.“
Je i izraelský trenér Ronen Ginzburg tím faktorem navíc, který vás k tomu může dovést? Jak třeba probíhá komunikace v týmu?
„Tak s Nenem je dost jednoduché komunikovat, protože on toho tolik zase nenamluví. Na loňském soustředění jsme byli i dost vykulení, protože jsme byli zvyklí na dlouhé proslovy, vysvětlování, proč jsme se tam sešli a tak, jenže Neno jen přišel a řekl: Let´s go work (Do práce) a šli jsme hned trénovat. Žádné okecávání, kdo je kdo, kdo není, co děláme… s Nenem je to zkrátka jednoduché. A co se mě týče, já nikdy neměl v kariéře problém s trenéry a jsem rád, že tu Neno je. Je to schopný člověk a umí z týmu dostat maximum. To je hlavní, co kouč nároďáku musí mít. Nemusí být učitel, ale musí v krátkém časovém úseku dostat z materiálu, co má k dispozici, maximum. A to on umí.“
Nicméně stále není rozhodnutý, komu svěří roli kapitána. Lákalo by vás to?
„Tak na tohle téma jsem už měl několikrát večerní debatu u piva a vína s mým tátou, s nímž jsem se o roli kapitána bavil. Já jsem tomu totiž v průběhu kariéry nepřikládal takový význam. Říkal jsem, že to, že je někdo kapitán, z něj automaticky nedělá lídra a vůdce skupiny. Teď ale musím dát tátovi za pravdu, neboť když jsem si vyzkoušel kapitánství v Nymburce, automaticky to ve vás vzbuzuje pocit zodpovědnosti nejen za svůj výkon, ale i za to, co se v týmu děje. Luboš Bartoň byl kapitánem na posledním ME, vloni jsme byli asi oba, ale teď může být napsaný jen jeden… Ať to ale bude kdokoliv, nezáleží na tom. Z pozice dvou zkušených hráčů a veteránů to budeme chtít naplnit.“
Na druhou stranu, šéfovat případně takovému srandistovi, jako je Tomáš Satoranský, může být také zrádné, ne?
„Je pravda, že Saty má důležitou roli. Má strašné množství energie, kterou dokáže strhnout okolí, a na hřišti je tím hlavním vůdcem, díky pozici rozehrávače, on. Ale dokud tam budu já nebo Luboš, tak to kapitánské céčko zůstane u nás. Mladí si na něj musí ještě chvíli počkat.“
