PŘÍMO Z BARCELONY | Možná vychovává nového Juana Carlose Navarra nebo Rickyho Rubia. A pokud ano, pak se s nimi český basketbalista Luboš Bartoň vůbec nepáře. „Mladí by někdy potřebovali šlápnout na krk, aby se probrali,“ říká vítěz Euroligy, jenž se vrátil po pěti letech do slavné Barcelony, kde sice hraje za B-tým, ale předává zkušenosti místním nadějím a během toho si sám dělá trenérskou licenci.
V Nymburce vyhrál český titul, po sedmém místě na ME ukončil reprezentační kariéru, a když vyhlížel, kde by mohl skončit jako aktivní hráč, přilétlo k němu laso z týmu, s nímž v roce 2010 ovládl Euroligu.
„Nebylo o čem přemýšlet. Nabídka z Barcelony dávala smysl,“ přiznal Luboš Bartoň. Mezi nejlepšími ho sice nenajdete, ale to jeho roli nesnižuje. Naopak v B-týmu katalánského velkoklubu učí s dalším matadorem Jakou Lakovičem mladé, jak se rvát a vyhrávat.
Jakou roli tedy přesně v týmu plníte?
„Jsme takové prodloužené ruce trenéra. Když je třeba, klukům poradím a občas je i seřvu, aby rady neslyšeli jen od trenérů. To je podle mě důležité, je nutné je vychovávat. Nejen životně, ale i herně. Na nás starých je důležité najít rovnováhu mezi tím hrát agresivně, ale zároveň nechat hrát mladé. Prvních pár zápasů jsem moc nevěděl, co dělat, ale teď se to zlepšilo.“
Zvykáte si na to, že se z pilíře stáváte spíše učitelem?
„Vím, jaká je má pozice v týmu, což mi vyhovuje. Trenér mi dává třicet minut na zápas, což je moc, ale vidí, že je rozdíl, když jsem na hřišti a když ne. Chtěl bych vidět růst výkonnosti u mlaďasů. Za poslední měsíc a půl tam vidím rapidní zlepšení, zvláště v některých činnostech, tak doufám, že to bude pokračovat. Můj cíl je pomoci klukům se zlepšit natolik, že mé herní minuty budou ubývat a na konci sezony budu hrát jen deset minut. Nejsem tu od toho, abych dělal statistiky, ale předal ostatním co nejvíc.“
Táta, co nemaže med kolem pusy
Cítíte, že k vám mají respekt?
„Určitě. Co se mě a Jaky týče, není to jen o našich kariérách, ale také o našem chování a přístupu. Přijdeme hodinu před tréninkem, strečujeme, děláme střelecké cvičení a já si navíc vezmu nějaké hráče, přičemž drilujeme techniku. Jestli jsou chytří, a většinou jsou, tak tyhle věci musí vnímat. A pokud ne, tak jim není pomoci a nikam to nedotáhnou. Je fajn, že jsme dva a to pouto je silnější.“
Luboš Bartoň |
|
Narozen: 7. dubna 1980 (35 let) Výška/váha: 202 cm/104 kg Pozice: křídlo Současný klub: FC Barcelona B Kariéra: SCE Děčín (1996-98), Valparaiso (1998-2002), Fortitudo Boloňa (2002-03), Virtus Řím (2003-05), Joventut Badalona (2005-08, 2012), Barcelona (2008-10), Baloncesto Fuenlabrada (2010-12), USK Praha (2012-13), Phantoms Braunschweig (2013), Děčín (2013), Valencie (2013- 14), Nymburk (2014-15), Barcelona B (2015- ) Největší úspěchy: 1. místo v Eurolize (2010), 1. místo v Eurocupu (2006), Hráč roku MCC (2002) |
Nejste na ty mladé sám, že?
„To byla další věc, která se mi líbila. Být tu sám obklopený dvacetiletými borci, kteří neumí ještě hrát, to by bylo frustrující. Takhle si pomáháme, a když je jeden naštvaný, druhý to zlehčuje. S námi na hřišti má navíc naše hra jinou úroveň, než když jsme na lavičce.“
Musíte mladé občas i zpacifikovat, aby si uvědomili, že hrají v Barceloně?
„Je to složité, protože někteří tam vyrůstají delší dobu a hrát s tím znakem Barcy je problematické. Je to individuální, ale někteří jsou zhýčkaní a potřebovali by šlápnout na krk, aby se probudili. Člověk si musí nejprve něco vypracovat, než mu je něco dáno. Když mi třeba někdo dá koš, tak při dalším útoku udělám vše pro to, aby mi ho už nedal. I za cenu faulu. Není možné, aby mi dal dva koše za sebou. A toto myšlení se do nich snažíme dostat. Chápu, že v osmnácti letech nemohou mít vlastnosti jako my v pětatřiceti, ale snažíme se jim jít každý den příkladem i tím, jak se stravujeme, co děláme před a po tréninku. V tomhle se mi ta nabídka hodně líbila.“
Zdůrazňujete jim, že bojují o svou životní šanci?
„Ano, v dorostu je na ně málo tlaku, jsou hýčkaní. Fotbalisti, basketbalisti, házenkáři i futsalisté tu vyrůstají v takové bublině a jsou malinko mimo realitu. Když je někdo talentovaný, tak má výhodu, ale když si hráč začne myslet, že je něco víc, přijde do reálného světa nebo jiného klubu a narazí. Z juniorky až do áčka Barcelony se u basketbalistů dostane málokdo. Za posledních iks let skoro nikdo. Každý den jim říkám, tady se máte hezky, ale nebudete tu celou kariéru a jen pár z vás se dostane do ligy, zbytek se rozprchne do nižší soutěže. Nechci být negativní, ale někdo jim to musí říct, jak to ve skutečnosti je. Jsem trochu jako táta, který synovi nemaže med kolem pusy.“
Vnímáte se tedy víc jako hráč nebo už jako trenér?
„Je třeba v tom mít rovnováhu. Mám pořád nějaké jméno a musím si udržovat standard a hlídat si, jak hraju. Teprve pak mohu koukat na ostatní. Tady nemusím tolik střílet, ale v obraně musím být pozorný. Než se budu starat o ostatní, musím mít sám sebe pod kontrolou. Teď jsem získal přehled o tom, jak mi to vyhovuje, takže mohu více koukat, jak komu pomoc.“
Až vyhodí kouče Barcelony...
Je pro vás oproti minulému roku, kdy jste s Nymburkem odehrál přes sedmdesát zápasů, výhodou i nižší vytíženost?
„Přesně tak, trénuje se tu jen jednou denně a to mi už vyhovuje. Ráno jsem s dětmi, dám je do školky, jedu na trénink, a odpoledne už jsem s rodinou. Navíc je to lepší pro regeneraci. I cestování za zápasy je snadnější než s Nymburkem, kdy se létalo na VTB ligu.“
Jak tedy uvažujete dál? Láká vás stát se opravdovým trenérem?
„Chci jím být, ale ještě nevím kde. S Jakou si nyní děláme licenci, kterou dovrším příští léto, a pak se uvidí. Jestli tu budou spokojení, jestli budu ještě rok hrát... nechci teď říkat něco definitivního. Být trenérem je horší, než být hráčem, protože míst je méně a sám musím nejdřív získat zkušenost. Nestačí si vzít tabulku a fix a jít trénovat. Tento rok mi však hodně dá, protože se už koncentruji na trenérské věci.“
Chcete se pokusit najít si angažmá ve Španělsku, kde jste už doma?
„Až vyhodí Xaviera Pascuala (hlavního trenéra Barcelony), tak by bylo ideální, kdybych za něj mohl nastoupit. (směje se) To by byla paráda, trénoval bych Satyho. Naprostý ideál.“
Satoranský hraje pro ostatní
Jenže Tomáš Satoranský dál sní příští rok o přestupu do NBA. Má podle vás šanci uspět?
„Nejsem odborník na NBA, tak nevím, jaké jsou aktuální tendence. Hodně lidí preferuje střelce za tři body a Tomášův problém je, že i když střelbu nemá špatnou, tak moc nestřílí a hraje pro ostatní. Hraje, aby vyhrál tým a ne, aby si honil statistiky. Snad mu to nebude škodit. Ve sportu musíte být i trochu sobec. Navíc nejsem ani nadšený z toho, že jeho práva má Washington.“
Pročpak?
„Myslím, že v jiných klubech by zapadl nádherně. Jako třeba v San Antoniu. To by pro něj bylo neuvěřitelné, kdyby si ho vzalo jako back-up k Tony Parkerovi, který jde výkonnostně dolů. Ale zatím na něj má právo Washington.“
Když v Barceloně nyní učíte mladé naděje, koukáte aktuálně i na Satoranského zápasy?
„Výsledkově je sleduji vždy, ale ne vždy se mi podaří vypnout dětem pohádku, abych se mohl dívat v televizi. Navíc španělskou basketbalovou ligu vysílá jen kabelovka, takže se koukám jen na Euroligu. Satyho ale sleduju a vím, o co jde. Začátek mají slibný, ale důležité bude, v jaké formě budou v play off. Tam to chce mít štěstí i zdraví.“
Repre? Není o čem diskutovat
A když se k tomu přidá házenkář Filip Jícha … Jak to vnímáte, že jste se teď v Barceloně sešli tři Češi?
„Jako nejstarší člen české mafie si myslím, že je to dobré pro český sport. Ještě tu je fotbal, jako největší součást Barcelony, tak kdyby tu byl i český fotbalista, bylo by to ještě lepší.“
Ještě zpět k vám. Jak nakonec dopadlo to zranění zad, které vám znechutilo ME a po němž jste skončil reprezentační kariéru?
„Ještě tři týdny tady mě to trápilo. Chodil jsem na masáže a zahřívání, ale pak to najednou povolilo. Nakonec se ukázalo, že to byl sedací sval, ze kterého to šlo do zad. Záda jsem měl v pořádku, to byl sekundární problém.“
Takže když jste fit, nemůžu se nezeptat, zda neuvažujete o návratu do reprezentace?
„To je uzavřená kapitola. Dal jsem tomu dost a člověk musí poslouchat tělo a vidět, co rodina. A má rodina tomu také obětovala dost, je správný čas skončit. Není o čem diskutovat.“
Ani kdyby vaši kamarádi přece jen nakonec postoupili z olympijské kvalifikace do Ria?
„Ani tak. Ideální by bylo, kdyby se kvalifikace hrála u nás, to bych je přijel podpořit, protože jsme dobrá parta. Šance je, ale bude to hodně těžké. Jsme na té potřebné úrovni, ale předvést ve třech zápasech po sobě potřebný výkon a vyhrát, je těžké. Kdyby se ale povedlo z osmdesáti procent to, co na ME proti Chorvatům, tak by to mohlo vyjít. Zopakovat výkon z duelu s Chorvatskem, to už se totiž asi nepovede. To bylo něco excelentního.“
