Její úspěchy jsou ohromující. Když započítáme i jeden ročník, kdy se hrálo Final 8, představí se Natália Hejková už potřinácté ve své bohaté kariéře trenérky basketbalistek na závěrečném turnaji Euroligy. Pět startů proměnila v titul! Teď bude třetí rok po sobě ve Final Four koučovat hráčky ZVVZ USK Praha a možná si bilanci v ruském Jekatěrinburgu ještě vylepší. Z vystudované právničky však tajemství jejích úspěchů nevytáhnete. „Řídím se jen intuicí,“ říká skromně.
Do letenské haly Královka přinesla slovenská trenérka Natália Hejková dorty a slané šneky, ty sama upekla. Zrovna měla narozeniny. „S dňom rožděnia,“ četla blahopřejnou esemesku z Ruska, kde dříve působila a kde si na ni také vzpomněli. Dnes tam letí zase na Final Four Euroligy s týmem ZVVZ USK Praha. Překvapili už postupem mezi nejlepší čtyřku.
Bilance vašich euroligových úspěchů nemá obdoby. Jak to děláte, že v rozhodujících chvílích tým vždycky odevzdá maximum a možná ještě něco víc?
„Tuhle otázku dostávám docela často, ale já to fakt nevím. Pracuju jako každý jiný člověk, nezdá se mi, že bych dělala nějaké mimořádné věci.“
Něco ty euroligové primáty přece musí spojovat?
„Vždycky, když vyhraju, tak mám mimořádné hráčky. Bez toho to nejde.“ (usmívá se)
Můžete si je alespoň někdy vybrat podle svého, nebo vám je vedení nakoupí, jak se mu zlíbí?
„V Ružomberku jsem si hráčky vychovala od dětí, začaly k nám chodit ve čtrnácti patnácti letech. Vypiplala jsem si je vlastníma rukama. V Moskvě jsem neovlivnila absolutně nic, tam bylo všechno dané. A v USK mám určitý vliv na to, kdo sem přijde.“
Aby tým uspěl na nejvyšší úrovni, musí v něm být superstar?
„Nemusí. Největší zbraní je tým. Samozřejmě nemůže být složený ze slabých hráček. Když je to fakt tým, tak je to ta největší superhvězda.“
Na začátku tedy máte určitou sestavu..
„.. která mi pije krev!“ (směje se)
Jak z ní ten tým uděláte?
„Loni jsem byla na dvou trenérských seminářích, kde vždycky tato otázka padla. Já to ale fakt nevím. Já to neumím pojmenovat. (přemýšlí) Dělám svoji práci intuitivně, podle toho, co se mi zdá správné. Samozřejmě existují letité trenérské zásady, ale že bych měla extra know how? To ne.“
Jaká jste trenérka?
„Hodná! Rozčiluju se jen v pondělí a úterý.“
To je nějaký vtip?
„To není vtip, většinou to tak dopadá. Máme určitý mikrocyklus, v němž je ve středu Euroliga. Na ni se v to pondělí a úterý připravujeme. Není to vůbec zábavné a hráčky mě vždy naštvou. (směje se) Tohle pravidlo funguje. Masér dokonce tvrdí, že zápas pak bude O. K., když na ně spustím obrovský křik.“
| Final Four Euroligy 2017: |
|
14. dubna 16:00 UMMC Jekatěrinburg - Fenerbahce Istanbul 16. dubna 13:30 o 3. místo |
Takže jsme přece jen našli vaše know how..Přejdeme ale k Final Four Euroligy. Nechala jste se slyšet, že není ani tak podstatné, na koho v semifinále narazíte, jako spíš to, jak se na tento klíčový duel podaří tým psychicky vyladit.
„Přesně tak. Myslím si, že před Final Four není potřeba dělat zvláštní věci. Je dobré se připravovat normálně jako na každý jiný moment, protože jakmile se začnou dělat nějaké extra věci, tak tým začne být nervózní z pocitu zodpovědnosti. Ten by neměl mít, naopak by měl být nažhavený, že zahraje to nejlepší.“
Takže napětí nesmí být negativní?
„Napětí musí motivovat, ale nesmějí z něj být ubité. Na tohle Final Four můžou hráčky odjíždět v klidu s tím, že můžeme jen překvapit. Nemáme na sebe žádný tlak.“
V jiných případech jste byli favority?
„Vlastně nikdy. Ani když bylo Final Four v Česku. Fajn, bylo to u nás doma a všichni jsme si přáli, abychom vyhráli alespoň jeden zápas, aby měli diváci fajn pocit. No, vyhráli jsme dva a celou Euroligu. A přesně díky tomu, že tam byla motivace a že nám pomohli diváci. Nebylo to kvůli tomu, že jsme byli favoriti.“
Možné je, že vám teď v Jekatěrinburgu bude domácí publikum taky fandit. Hrajete s Kurskem, a toho se druhý ruský tým bude chtít zbavit. Takhle to tam prý chodí.
„Může se to stát, ale taky možná nacionalismus zvítězí. Každopádně si bude Jekatěrinburg přát, abychom v semifinále vyhráli my. Největší favorit jsou domácí a druhý obrovský favorit je Kursk. Kdybychom jim zlikvidovali spolufavorita, bylo by to pro ně jistě fajn.“
Třeba vám pro to připraví extra podmínky?
„První příjemný moment je, že hrajeme v půl desáté večer tamního času. To je pro nás super, protože se díky časovému posunu dostaneme na čas, na který jsme z Česka zvyklé. Pro Kursk to ale bude trošku problém... Myslím, že to udělali schválně, protože nikdy se takhle pozdě večer nehrálo.“
Kursk předchází skvělá pověst: v lize a Eurolize prohrál v celé sezoně jediný zápas, i USK mu dvakrát podlehlo. Přitom se říká, že je to ve Final Four nejlepší protivník...
„Těžko říct, kdo je nejlepší soupeř. Ukázalo se, že naše skupina Euroligy byla velice silná, byly v ní i Fenerbahce a Kursk. Těžko si z takových soupeřů vybírat. S Kurskem jsme dvakrát prohráli, ale chtěli bychom hrát jako v prvním zápase. U nich jsme podlehli až v úplném závěru, ale na druhé straně jsme doma dostali na frak.“
Podlehli jste vysoko 49:73. Co se v tom zápase vlastně s hráčkami dělo?
„Bylo to jednoduché, nedali jsme koš. Měli jsme tak katastrofální střelbu, že si na něco takového za celou kariéru nevzpomenu. V poločase jsme měli úspěšnost 17 procent, na konci zápasu 27. Úplná katastrofa. Nedá se ani říct, že by ta střelba byla z nemožných pozic, ale nepadalo to tam. A jak to tam nepadalo, tým se dostal do úplné deprese. To snad ani nebylo možné!“
Určitě jste se snažila to nějak zlomit. Nic nefungovalo?
„Okolo desáté minuty jsem si řekla, že tohle je potřeba jenom nějak přežít, protože se s tím nedá udělat vůbec nic...(směje se) Je pravda, že se snažíme, abychom zápas neodevzdali za žádných okolností, ale někdy člověk získá pocit, že tohle je prostě ten den blbec, kdy se nic nedaří. Ono to tak bylo a až na konci jsme to trošku zkorigovali.“
Když se nedaří a není to den blbec, co na hráčky platí, aby se vzpamatovaly?
„Metody jsou všelijaké. Třeba střídání. Někdy potřebují podpořit, jindy zabere křik. Snažím se odhadnout, kdy je to odfláknuté a kdy jsou unavené nebo frustrované.“
Uvědomujete si, vy i hráčky, že Final Four je akcí, na které se tým USK v tomto složení bude loučit? Laia Palauová končí s basketem, Sonja Petrovičová odejde a nebude sama.
„Uvědomují si to, některé odcházejí z basketu navždy. Má to dvě strany. Na jedné je to motivuje a na druhé z nich cítím, že je v tom nostalgie. Některé si to připouštějí až moc a nejsou v pohodě. Mám s tím moc práce.“
Není to první skvělý tým, který se vám rozpadne. Zvykla jste si na tento běh sportovního života, nebo to bere i vás?
„Vždycky je to nepříjemné. Někdy natolik, že se ten mančaft úplně rozpadne. Perspektiva je v tom, že se tým omladí. Přijdou noví lidé, člověk najde nové motivy a není to nuda. Ještě se vrátím k tomu, že je to pro současný tým USK na Final Four naposledy a hráčky to vědí. Měly by ty sezony, co byly spolu, náležitě oslavit. Některé to berou takhle bezva, ale některé..“ (ukazuje, jak se podřezává krk)
Myšlenka, že ještě spolu něco dokážete, zřejmě zabrala už při čtvrtfinále proti Orenburgu. Postoupili jste z něj, až když jste obrátili nepříznivý vývoj třetího duelu na hřišti ruského soupeře. Málokdo tomu už věřil.
„Tam se ukázalo, jaké máme typy hráček. Jejich nezlomná vůle a víra, že všechno se dá otočit, jedině tohle zabralo. Nebyly jsme v pohodě, hvězda Petrovičová byla zraněná. I po tom čtvrtfinále měla dlouhou pauzu, teprve minulý týden v sobotu hrála první zápas.“
Takže Petrovičová v rozhodujícím zápase proti Orenburgu nastoupila navzdory zranění a pak zase skončila na marodce?
„Měla natržený sval, a s tím ten zápas odehrála. Díky tomu, že je tak silná a nastoupila, jsme ten zápas vyhrály a postoupily do Final Four. Kdyby nenastoupila, byl by to určitě problém.“
Byla sama ochotná jít na hřiště i se zraněním, nebo jste na ni zapůsobila vy?
„Nikdy v životě nemůžu nikoho nutit! To nejde. Hráč musí vědět, jestli může, nebo nemůže. Ona sice nastoupila, ale s tím zraněním nebyla schopná něco předvést. Samozřejmě vždycky by to byla pro nás výhoda, i kdyby nehrála nic, vždycky by na sebe někoho vázala. Soupeř by s ní měl vždycky práci. Ale ve druhém poločase v ní uzrálo nějaké vnitřní rozhodnutí, že o to Final Four ještě zabojujeme. Hrála úplně nadoraz i se zraněním a rozhodla zápas.“
Petrovičová je tedy ta, co ji rozpad týmu spíše motivuje, než aby z něho byla skleslá?
„Je to velká profesionálka a není to depresivní typ. Depresivní je jenom z toho, že nemohla trénovat. Její náladu ovlivnilo to, že na společných trénincích nebyla a musela se připravovat zvlášť. Ve finále by to ale nemusel být až takový problém, protože celou sezonu neměla chvilku odpočinku. Možná jí teď psychický odpočinek od basketu ještě pomůže.“
Můžete soupeřky na Final Four ještě něčím překvapit?
„To se nedá nachystat. Ono to totiž chvilku trvá, než hráčky něco nového do sebe dostanou, a pak stejně ve stresu začnou hrát zase ty staré věci. Každá vsadí na to, co jí je vlastní. V rozhodujících momentech to na sebe vezmou individuality, buď se dokážou, anebo nedokážou prosadit. Vždycky to skončí buď pick and rollem (jedna ze základních basketbalových akcí: hráč staví clonu, pak si za obráncem nabíhá pro přihrávku a běží ke koši), nebo hrou jeden na jednoho. Nic jiného neexistuje.“
Jednu tajnou zbraň přece jen v záloze máte: po mateřské pauze se teď nečekaně brzy vrátila Kateřina Elhotová. O aktivní službě této excelentní střelkyně soupeřky zřejmě vědět nebudou.
„To nám může pomoct, ale uvidíme nakolik. První zápas po návratu měla v lize úplně hvězdný, byla to klasická falešná forma, ale když s námi zase začala trénovat, dostala se do útlumu. Kdyby se ale nestala překvapením na Final Four, bude to dobré pro reprezentaci. Zkusí si po návratu Euroligu, a ne pouze českou ligu.“
Elhotová syna porodila v listopadu a už po Novém roce začala pomalu trénovat. Přála jste si ji mít v týmu takhle rychle zpátky?
„Chtěla se sama vrátit. Začala trénovat individuálně, a když jsem viděla, že se nezměnila, že nemá dvacet kilo navíc, tak jsem si řekla, že s jejím návratem ještě do konce sezony nebude problém. Snažila jsem se to prosadit u klubového vedení.“
Návrat reprezentační ostrostřelkyně muselo řešit vedení?
„Potřebovala získat smlouvu a myšlenka, že se chce vrátit ještě před mistrovstvím Evropy, které se koná v Česku, tomu pomohla. Vlastně jsme si pomohly navzájem.“
Do Jekatěrinburgu bude s Elhotovou cestovat její pětiměsíční syn. Jak to máte zařízené, aby to dítě zvládlo a zároveň aby to nebylo rušivé pro tým?
„To je normální a jednoduché. Prostě se jenom vezme taška..“ (směje se)
Zřejmě jste už v minulosti zažila, že s sebou hráčky na akce braly děti, že?
„Jasně že ano. Katce bude hlídat malého maminka, která s námi pocestuje, a vypůjčili jsme tam kočárek. Za tři eura na den.“
Působila jste v Maďarsku, Španělsku, Rusku.. Lišila se vaše práce hodně podle toho, ve které zemi to zrovna bylo?
„V Rusku se třeba mohlo stát, že hráčky cestou na trénink zůstaly trčet pět hodin v zácpě někde na městském okruhu. Já jsem tam byla taky od toho, abych hráčkám, které tam nebyly doma, pomohla v cizím prostředí. Mně to problém nedělalo, mně je jedno, kde zrovna jsem.“
Chodí vám pořád nabídky na trénování v zahraničí?
„Už jsem to všechno zrušila. (směje se) Trénování reprezentačních týmů mně pořád nabízejí, ale já už to nechci dělat. Chci mít volné léto. Nemůžu mít celý rok hlavu zaměstnanou basketem, to bych umřela.“
Ani kdyby přišla lukrativní nabídka třeba z Ruska?
„V klubech už všichni vědí, že nikam nepůjdu. Ani za nic na světě. Představa cestování mě děsí. V USK kariéru skončím. Kruh se uzavřel. Tady jsem začínala s velkým basketem jako hráčka, přišla jsem a hned jsme vyhráli titul. A tady taky skončím. To je symbolika, tak to má být.“
