PŘÍMO Z RUMUNSKA | Neodehrál toho na závěr ME moc, jen něco málo přes pět minut proti Chorvatsku – přesto to pro něj bylo speciální. A když přišel mezi novináře, nebalamutil: „Ano, byl to můj poslední reprezentační zápas v kariéře,“ přikývl český basketbalista Jiří Welsch. „Cítím vnitřní klid z toho, že jsem pro nároďák udělal vše, co jsem ve své kariéře mohl. To je asi ten hlavní pocit, který mě nyní při odcházení provází,“ doplnil.
Je to pocit splněného úkolu?
„To je relativní. Člověk vždy ze sebe musí vydat všechno, co v něm je a jedině tak může cítit zadostiučinění nebo spokojenost.“
Takže pocit uzavřené éry?
„Dlouhé éry. Uzavřené éry.“
Před turnajem jste ale svůj konec ještě trochu zpochybňoval. Kdy padlo to rozhodnutí?
„Nevím, jestli jsem to zpochybňoval, ale to spíš jen tak vyznělo, protože je jedna věc si to myslet a druhá, těžší, říct to nahlas. Proto tam bloudila ta slovíčka jako ´asi´, ´možná´ a ´zřejmě´. Ale samozřejmě jsem věděl, že to bude moje poslední akce. Bylo několik důvodů, proč bych tu letos nemusel být, o těch se ani nemusím zmiňovat, ale jsou i důvody kvůli kterým jsem tu chtěl být.“
Jaké?
„Ten nejhlavnější je, že jsem si v závěru kariéry uvědomil, že dres národního týmu je to nejcennější, co jsem si kdy na sebe oblékl. A že ME je svátek basketbalu, takže pokud má člověk ten sport rád, neměl by si ho nechat ujít. To jsou hlavní věci, které mě provázely celým létem, a doufám, že to pomůže i ostatním, aby si to uvědomili. Když se dostaneme do hodnocení turnaje, můžeme kritizovat tohleto, támdleto a co se mělo udělat jinak…jenže hlavním faktem je, že nejsme země, která si může dovolit, aby hráči nepřijeli reprezentovat na takovou akci jako je ME, protože se jim nechce nebo z osobních důvodů. Možnost reprezentovat je to nejvíc. Alespoň pro mě. Takže doufám, že si to ostatní hráči také uvědomí.“
Jak jste prožíval i poslední hymnu?
„Čekal jsem, že budu ještě víc dojatý, ale já hymnu před zápasem vždycky prožívám, takže dneska to bylo stejným způsobem.“
Zpíval jste?
„Vždycky zpívám. Takže i dneska jsem zpíval.“
Nachystali vám spoluhráči i speciální loučení? Až na chodbu byl slyšet potlesk z kabiny.
„Všichni mě překvapili. Přišel jsem do šatny a všichni měli udělané moje tváře. Tak jsem je hned pochválil, že vypadají mnohem lépe než normálně. Dostal jsem míč z posledního zápasu a byli tam i moji rodiče. Bylo to příjemné překvapení, nečekal jsem to.“
Mluvili jste i před zápasem s tatínkem?
„Nemluvili, jen jsem mu posílal zprávu. Upřímně řečeno včera pro mě byl ten den emotivně náročnější než dnes. Přišli jsme na trénink, Neno si mě vzal stranou a začal se mě vyptávat, jestli je to můj opravdu poslední trénink v nároďáku. Začali jsme se o tom bavit, poděkoval mi před všema klukama a během tréninku si ze mě kluci dělali srandu ve stylu: A tvoje poslední přihrávka, tvůj poslední koš… V tu chvíli to na mě najednou padlo. Dnes jsem ty pocity sděloval našim, psal jsem jim, jak jsem se cítil a děkoval jim za jejich podporu, protože bez nich bych se k basketbalu nikdy nedostal. Nebýt táty, který založil basketbalový klub v Holicích a mámy, která mě podporovala na celé cestě životem. Patří jim obrovský dík.“
Však jste také jediný na tomto turnaji, který ještě hrál na ME v roce 1999, že?
„Je to zvláštní. Osmnáct let se zdá jako dlouhá doba, ale uteklo to docela rychle. Je to pocta, že jsem tak dlouho v reprezentaci vydržel a mohl si zahrát na pěti ME. Je to velká kapitola v životě, která ve mně navždycky bude.“
Takový Kamil Novák, s nímž jste v roce 1999 hrál, je nyní členem FIBA. Může být pro vás takováto dráha inspirací?
„Tak to nevím, jestli jsem připravený na takhle vysokou bafuňařinu. Musím ale říct, že jeho příběh je pro mě inspirující. A teď nemluvím o tom, že se zrovna stal generálním sekretářem FIBA, ale obecně, jak se dokázal transformovat z hráčské kariéry do ´normálního života´. Jakou energii a vizi dává do toho, co dělá. Je to inspirující nejen pro mě, ale pro všechny ostatní. Já si Kamila pamatuju jako spoluhráče a teď jsem měl možnost najednou více komunikovat. Všechna čest.“
Máte tedy jasno, co dál? Mluví se o nabídkách Pardubic, ale i ČBF.
„Nemám jasno. Během léta jsem to nějakým způsobem řešil a ke shodě v mém pokračování v Nymburce nedošlo, takže v ten moment jsem to odložil. To, že teď nemám žádné závazky, mi navíc přijde docela vhod, protože každým dnem čekám narození druhého potomka. Jsem rád, že jedu domů, budu s rodinou a chvíli o tom popřemýšlím. Uvidíme. Končí moje reprezentační kariéra, ale neříkám, že končí moje basketbalová kariéra.“
