PŘÍMO Z FRANCIE | I kdybych vyhrál ještě patnáct etap, nic většího už nevyhraju, řekl cyklista Ján Svorada téměř na den přesně před patnácti lety po Tour de France, z níž se vrátil jako vítěz poslední etapy do Paříže. Ta je v posledních čtyřiceti letech pro ty nejlepší muže celkového pořadí už pouze slavnostní vyjížďkou, korunovací. Spurteři, mezi které Svorada patřil, však vítězný dojezd na Champs-Elysées berou jako jackpot. Dnes si bývalý profesionál při konci letošní Tour připomene hezké výročí.
Na ten den, 29. července 2001, si Ján Svorada (47) pamatuje přesně. Zhruba 300 metrů před cílem celé Tour de France v Paříži uvažoval, jestli není brzo nastoupit. Aby nevyvezl někoho ze soupeřů. Než si všiml, že za ním zeje díra. Vyrazil kupředu, a… „Asi 200 metrů před páskou jsem už věděl, že vyhraju,“ popisuje, jak dobyl svoje nejslavnější vítězství.
Poslední etapu letošní Tour de France sledujet ONLINE ZDE.
Dolehl na vás hned v cíli význam okamžiku?
„Tohle se seběhne tak rychle, že v ten moment je člověk rád, ale souvislosti mu docházejí později. Pár let před tím jsem měl velice nepříjemný zážitek ve spurtu v závodě Okolo Katalánska, kde jsem byl v pádu, jehož další účastník se zranil tak nešťastně na hlavě, že zemřel. Tehdy jsem uvažoval, protože jsem už nebyl nejmladší, jestli mám vůbec ještě jezdit. Jednu chvíli jsem byl rozhodnutý, že pokračovat nebudu, po sezoně se pak myšlenky otočily. Celé to vyústilo v to, že přišlo tohle mediálně nejvýraznější vítězství. Říkal jsem si, že stálo za to jezdit dál.“
Co vám z toho dne utkvělo v paměti nejvíc?
„Na Tour de France je hezké, že máte víc času na oslavy než jinde. Tým má možnost projet slavnostní okruh, pozdravit diváky. Je to všechno honosnější a máte víc prostoru vítězství si trochu víc užít.“
| Co Ján Svorada dokázal |
|
3x vyhrál etapu na Tour de France, v roce 1994 tam obsadil 3. místo v soutěži o zelený trikot 5x vyhrál etapu na Giru d'Italia 3x vyhrál etapu na Vueltě 6x byl ve svazové anketě vyhlášek Králem cyklistiky Jak žije v současnosti Pomáhá s organizací etapového závodu Czech Cycling Tour a Závodu míru jezdců do 23 let Věnuje se obchodu s cyklistickými potřebami v Brně, který nese jeho jméno |
A z celé Tour?
"Dost jsem si ji protrpěl. Zpočátku nám hodně pršelo, při jedné z etap celé v dešti jsem se silně nachladil a celé středohoří jsem se trápil s nachlazením. Nemohl jsem dýchat, pořád jsem vykašlával. Snažil jsem se vyhrát etapu, ale až do posledního dne se mi to nedařilo. Do cíle v Paříži jsem se dostal potřetí, před tím jsem tam neměl klasický spurt a doufal jsem, že ta možnost přijde. Úplně jisté to ale nebylo. Taky náš tým (Lampre) už neměl takovou sílu jako na začátku, někteří jezdci vzdali a zůstalo to víceméně na mně.“
A vy jste si poradil.
„Vypadalo to jednoduše. Byl jsem včas na správném místě, vyvinulo se to nejlíp, jak mohlo. Vítězství přišlo skoro jako s prstem v nose, ale přijet do Paříže v pozici, abych měl možnost se o ně pokusit, tak jednoduché nebylo.“
V obrovské rychlosti na Champs-Elysées to snad ani snadné být nemůže.
„V posledním úseku z poslední zatáčky se to opravdu krásně sešlo. Když jsem nastupoval, jeden jezdec za mnou si vystoupil a já jsem 200 metrů před cílem věděl, že to vyjde. Byl to takový odlep a tak v pohodě, že to tak muselo dopadnout.“
Nejvýraznější ze vzpomínek na rok 2001 je trápení s nemocí?
„Kromě vítězství určitě. Byl tam moment, kdy jsme v jedné z horských etap zůstali vzadu orvaní tři z našeho týmu, já, Dierckxsens a Hunter, a oba v té etapě později zabalili. Mně nechali samotného a až před posledním kopcem se mi podařilo dojet do grupetta, abychom dojeli v limitu. Mám z toho roku i dost krušných zážitků.“
Uvažoval jste, že zabalíte taky?
„Není nic příjemného zůstat sám, ale mně se pak začalo jet dobře. Věřil jsem, což se nakonec i potvrdilo, že grupetto dojedu.“
Na videu z poslední etapy je vidět, jak se závodníci navzájem fotí malými digitálními foťáky, které se dnes už skoro nepoužívají. Zdá se vám rok 2001 už dávno, nebo jsou vzpomínky pořád živé?
(zasměje se) „Dost dávno to je. Vždyť si vezměte, že jsem s kariérou končil v roce 2006, to znamená, že jsem jezdil ještě pět let. A od té doby uteklo dalších deset roků. Strašně dávno je to.“
No a teprve vloni vás dokázal napodobit
Zdeněk Štybar
a na Tour jako další Čech vyhrál etapu. Proč to právě na Tour tak trvalo?
„Poté, co jsme skončili já nebo Padrnos, chyběl nějakou dobu závodník, schopný dělat velké mezinárodní výsledky. Pak přišel
Kreuziger
, zase se to začalo zvedat, ale určitou pauzu jsme měli. Teď se situace zase otočila a máme několik jezdců.“
Vy se na trať Tour de France vracíte? Prý jste nedávno vyjel proslulý Mont Ventoux.
„Naopak jsem tam dlouho nebyl. Do Francie je to daleko. Když někam jezdím, tak do Itálie, kde mám pracovní aktivity. Spíš jsem využil příležitosti, kdy skupina známých jela do Provence. Bylo příjemné si to zopakovat.“
Jak jste Mont Ventoux zvládl?
„Tohle je úplně jiný kopec než všechny ostatní. Tourmalet nebo Alpe d'Huez mi tolik v paměti neutkvěly, tento jednoznačně ano. Pořád je stejně náročný! Nasadil jsem tam nejlehčí převod, jaký jsem měl, a zůstal jsem u něj až do bodu šest kilometrů před vrcholem, kde stoupání trochu zvolní. Líbilo se mi to.“
Paříž jste si na kole projel?
„Ne, ne. Já nejezdím na Tour de France.“
Nebaví vás?
„Kromě vzdálenosti mně odrazuje strašná shon, který tam panuje. Spousta lidí přináší komplikace. Já mám rád klid. Raději se svezu doma na kole než být v nějakém shonu.“
Zajímavé na tehdejších záběrech také je, že jste neměl k dispozici dnes tradiční sprinterský vláček. Závodilo se tehdy jinak?
„Byla jiná doba a na náš styl závodění jsem byl zvyklý. Tým byl i tak postavený, ani jsme sprinty nijak zvlášť netrénovali. Jak nejste sehraní tak, že každý ví přesně, co má dělat, je to spíš na obtíž. Člověk si raději řeší sám, kde bude. Dnes je organizovaných týmů daleko víc. Tenkrát to tak měli Cipollini nebo Zabel. Já jsem byl spokojený s tím, jak jsem to měl zařízené já."
