ROZHOVOR | Jen dva dny po nejčernějším dnu kariéry a ztracených šancích na celkové umístění slaví cyklista Roman Kreuziger na Giru d’Italia sladké vítězství. Šestadvacetiletý lídr Astany zazářil v přetěžké etapě s finišem na slavném stoupání Alpe di Pampeago a připsal si první etapový triumf na Grand Tour. Ačkoli ještě ráno sám pochyboval, že etapu vůbec dokončí. „Je to hodně nečekané vítězství.“
Na tiskovce přijal gratulaci od lídra závodu Joaquima Rodrígueze. Objal se s přítelkyní, dostal pusu.
Za pochodu ještě krátce odpovídal na otázky a pak už se za ním zavřelo okénko auta, jež čekal předlouhý přesun do hotelu za týmem Astana. Hodně hektické chvíle čekaly Romana Kreuzigera jako vítěze 19. etapy na Giru d’Italia 2012.
Vyhrál jste jednu z klíčových etap letošního Gira, přitom ještě ráno na startu jste říkal, že závod možná nedokončíte. Jak je to možné?
„Prvních čtyřicet kilometrů jsem myslel, že to bude opravdu složité, ale přes Manghen jsem přejel poměrně dobře. A když pak začalo stoupání na Pampeago, řekli mi, že odpadl Tiralongo. Chtěl jsem na něj počkat, možná to bylo i vidět, jenže pak mi řekli, že je úplně špatný, ať zkusíme něco vymyslet, protože jsme zůstali ve třech. Využili jsme toho maximálně.“
Těší vás, že jste vyhrál zrovna v opravdu velké etapě letošního Gira?
„Vyhrál jsem důležitou etapu, ale dnes jsme závodili proto, abychom udrželi Tiralonga vpředu, měli ho v nejlepší desítce. Ale v jednom okamžiku mi řekli: Nečekej na něj už déle. S dalšími týmovými parťáky jsme pak bojovali ve svém závodě. Je to těžké. Ano, dnešní vítězství je důležité a jsem za něj moc šťastný, ale jel jsem sem na celkové pořadí. Je pro mě těžké spolknout, co se stalo v Cortině. Nechápu, jak se to mohlo stát.“
Nicméně už po jedenáctiminutovém „záseku“ v Cortině, který vás připravil o šance na stupně vítězů, jste říkal, že nechcete z Gira odjet, aniž byste zanechal stopu. Nemyslel jste na atak třeba v noci před etapou?
„Ne, rozhodně ne. Těch prvních čtyřicet kilometrů mě stálo hodně námahy. Ve čtvrtek jsem etapu dokončil díky týmovým kolegům, protože v některých momentech jsem byl připravený vzdát. Tam to pro mě bylo důležité morálně. Měl jsem hrozné bolesti ve svalech, jejichž příčinu jsme dosud nepochopili. Projdu nějakými testy.“
Co vás tedy nakoplo v pátek?
„Znám stoupání v této etapě. A sportovní ředitelé chtěli, abych zaútočil v posledních deseti kilometrech. Věděl jsem, že Lavazé je dlouhé stoupání, a dva jezdci Omegy měli stejný úmysl, to byla pomoc. S Cataldem jsme pak spolupracovali až do doby, než zbývalo pět kilometrů do cíle. Mohli jsme trochu ušetřit nohy, stoupání bylo hodně těžké. Ve dvojici jedete lépe. Věděl jsem, že peloton se blíží.“
Kdy jste si říkal, že by to mohlo vyjít?
„Když jsem viděl, že jsme měli náskok 1:50. Věděl jsem, že zezadu pojedou rychle. Ty dva poslední kilometry byly nekonečné.“
Zhruba 350 metrů pod cílem stála s karavanem vaše rodina. Táta vám při prvním průjezdu podával kolu, při druhém s vámi po trati kus běžel a křičel na vás. Vnímal jste ho?
„V posledních metrech moc ne. Ale vím, že křičel: Romane, už tě nedojedou.“
Kde jste vydoloval zbytky sil? Vždyť ve středu po dojezdu do Cortiny jste byl úplně na dně.
„Nebyl jsem na dně, ale hodně pod ním. Tímhle vítězstvím se dostanu na hladinu, ale určitě ne přes ni. Samozřejmě mě strašně mrzí, že nejsem v celkovém pořadí.“
Nakopla vás také kritika z Astany? Manažer Giuseppe Martinelli se do vás pustil v médiích velice ostře.
„To nechám bez komentáře.“
Mluvil jste třeba s Alexandrem Vinokurovem, srdcem týmu?
„Ne. Ale je to přítel, psal mi po etapě do Cortiny a zvedal mi náladu. Ví, co to může znamenat.“
Související články
