Další medaili už Kateřina Emmons nepřidá. Trojnásobná olympijská medailistka ukončila kariéru po patnáctileté kariéře, v níž se zařadila k českým sportovním legendám. Impulsem pro ni byly nedávné zdravotní problémy. Na úvod nové životní dráhy se bude připravovat na narození třetího dítěte.
Na stolečku u věšáku ležely desítky medailí. „Kolik jich je? Zeptejte se Matta, já prostě nevím,“ smála se Kateřina Emmons. „Takhle po kupě jsem je ještě neviděla. Vždycky jsem si říkala, že si je rozložím, až skončím. Tak jsou rozložené… Ještě bych se je mohla navléknout na krk, to bych asi prohla…“
Co pro vás byl impuls k loučení? Je jím další těhotenství?
„Došlo k tomu postupně, po mistrovství Evropy jsem omarodila, docela vážně a na dlouho. Tam jsem to rozsekla. Spousta lidí mi řekla, že zápal plic se nezrodí jen tak, že to je totální vyčerpání. Měla jsem čtvery antibiotika, byl to impuls. Řekla jsem si, že to nedávám. Asi to mělo tělo dost. Řekla jsem si, že to za zdraví nestojí.“
Jak dlouho jste se rozhodovala?
„Já jsem to měla jasné, ten moment, co mi doktor řekl, že tohle je z celkového vyčerpání, a že bych měla zvážit, jestli mi to za to stojí. Ten poprask, co způsobilo v rodině, když jsem byla totálně nepoužitelná... Nemohla jsem přemýšlet, pořád jsem spala. Je úžasné, co Matt všechno zastal. Rodinu, trénovat, ještě všechno vyhrát…“
Co na konci kariéry cítíte?
„Všichni si myslí, že je to hrozně smutný, já se cítím skvěle. Mně se hrozně ulevilo. Já jsem si to hrozně užila, zažila jsem nádherných patnáct let, kdy jsem byla ve špičce pořád, to je neskutečný. Támhle ta snůška (ukazuje na hromadu medailí) to dokazuje. Vždycky jsem to měla nastavené, že když mě to nebude naplňovat, tak to utnu. Tak jsem to utla. Bylo toho hodně krásného, je třeba si užívat další kapitolu života, která je taky krásná.“
Do jaké míry hrála ve vašem rozhodování roli starost o rodinu?
„Další miminko bylo krásné překvapení. Se třemi cvrčky už bych nechtěla. Oba cestujeme, to je na tom nejtěžší. Druhý důvod byl i to, že mi přišlo líto, že bych začala přicházet o školu. Julinka už půjde do školy, bude mít svoje aktivity, já na to chci mít čas. Ona chce hrát florbal a hrát na flétnu, chci být na trénincích a na těch koncertech, nechci, aby mi to utíkalo.“
Jsem nerada středem pozornosti
Dostanou vaše děti sestřičku, či bratříčka?
„Ještě to není na sto procent, ale vypadá to na holčičku. Když to vyjde, Julča bude mít neskutečnou radost. Už si vybrala jména: Mami, jakkoli se rozhodnete, takže to bude Elza. Dala nám prostor…“ (smích)
K dalšímu sportování už jste neměla motivaci?
„Kdybych to měla jinak postavené se sportem, kdybych byla kariéristka, tak by se hledala snadno. Spíš jsem chtěla být někde jinde. Závody mě hrozně bavily, ale čas strávený jinde, než s rodinou… To tam haprovalo.“
Co na vaše rozhodnutí říkal váš tatínek Petr Kůrka, váš dlouholetý trenér?
„Myslím, že ho to taky trošku mrzí, že už mě neuvidí závodit a nebudeme to spolu víc prožívat. Ale říkal, jo, už je čas.“
Na co budete nejradši vzpomínat?
„Na všechny závody, co se mně povedly, hlavně, když jsem měla něco těžkého před sebou, třeba mi to nešlo, a přesto jsem si to dokázala v hlavě srovnat, že to dopadlo skvěle. Málokrát se mi stalo za těch patnáct let, že bych nebyla ve finále. To je to nejkrásnější, co jsem mohla dokázat.
Je nějaký sen, který vám střelba nesplnila?
„Měla jsem jediný sen, udělat čtyři sta, kde to nikdo neudělal. Povedl se mi husarský kousek udělat to na olympiádě, kde to nikdo neudělal, pak jsem udělala i finálový rekord. Pak se změnila pravidla, takže už tam zůstanu nadosmrti.“
Plánujete i dál s rodinou pobývat v Česku, kde jste se před dvěma lety vrátili ze Spojených států?
„Jo, budeme rekonstruovat dům. Doufám, že se dál v blízké budoucnosti stěhovat nebudeme. Bydlíme v lese nad Rokycany, je to třicet kilometrů od Plzně, ale ve Státech si člověk na vzdálenosti zvykne. Je tam signál, taky divočáci, srnci a jezevci…“
Vnímala jste, že jste byla oblíbenkyní českých fanoušků?
„Mě to hrozně trvalo, než jsem si na tohle zvykla. To byl důvod, proč jsem chtěla skončit v roce 2005. Pozornosti bylo hodně moc. Já nejsem typ, že bych všude chodila jako pávice. Pak jsem potkala jednoho pána, ten mi na to dal jiný pohled, že je to něco krásného, když ti lidi fandí. Je hezké, že sledují i tak malý sport a dokáží se pro to nadchnout.“
Už od loňska pracujete jako wellness koordinátorka v jedné plzeňské firmě, bude v tomto oboru vaše budoucnost?
„Upřímně jsem si nemyslela, že bych mohla najít práci, která by mě mohla takhle bavit. Vytvářím celý wellness koncept. Budeme dělat pro naše zaměstnance fitko, vymýšlíme různé akce, běželi jsme půlmaraton v Karlových Varech, pořádáme beachvolejbalové turnaje. Tím mě ta firma hrozně oslovila, je jiná, přemýšlí, jak mně je to blízké.“
