Místo závodění sedí doma. Karel Abraham se sádrou na noze sleduje, jak se kolotoč MotoGP točí bez jeho účasti, už třetí závod v řadě kvůli vykloubenému palci vynechává. Štve ho, že mu utíkají šance dostat se konečně „na mapu“ letošního pořadí a vybojovat první bod v zatím hrozné sezoně. A že je i kvůli téhle přestávce pro svoje kritiky dál Padájou.
O víkendu to bude měsíc, co si Karel Abraham při tréninku v Barceloně vykloubil palec na levé noze. Tehdy doufal, že o den později bude po ošetření schopen do katalánské Grand Prix odstartovat. Pauza, následující po nutné operaci a zajištění palce dvěma hřeby, se však nakonec protáhne nejméně do 9. srpna, kdy se jede v americkém Indianapolisu.
„Ještě týden budu mít sádru určitě. Pak bych se snad mohl začít s lékaři domlouvat na vytahování drátů, kterými mi kloub zpevnili, a na rehabilitaci,“ doufá brněnský jezdec.
Díváte se na motorky v televizi, nebo jste tak bez nálady, že je ani nezapnete?
„Super to není, ale dívám se. Nepříjemné je i to, v jaké fázi sezony to přišlo. Barcelona, Assen a teď i Sachsenring jsou moje oblíbené okruhy, věřil jsem si, že bych tam mohl konečně prolomit tu bariéru prvního bodu. To teď není možné a musím doufat, že budu zpátky už v Indianapolisu.“
Už týden nato se jede v Brně. Počítám, že tam byste chybět nechtěl v žádném případě.
„Nevím, jak daleko to zajde. Po vytažení drátů budu mít ještě dva týdny sádru, aby se palec nehýbal, měl klid na hojení. Měl jsem taky potrhané a pohmožděné šlachy a vazy. Uvidím, na jaký kompromis se mi podaří s doktorem domluvit, jestli to nepůjde dolů o pár dní dřív… Každý den bude plusový.“
Nezlobte se za otázku, ale co vás nutká ke kompromisům s doktorem právě v téhle sezoně, kdy je vaším maximem dokončení dvou závodů ze šesti, a to ještě bez bodu? Stojí to za to?
„Nemám v úmyslu ukecat doktora na něco, kvůli čemu bych pak měl mít dlouhodobé následky, ale pořád si myslím, že máme na to, abychom se pohybovali mezi nejlepšími Open motorkami, kde rozhodně nejsme.“
Proč se vám letos tak nedaří?
„Na začátku sezony jsme měli velké problémy se zadním pérováním. Je za námi vidět strašně velký kus práce, všichni, kdo se kolem toho motáme, jsme udělali velký posun. Motorka začala fungovat i v těch obtížnějších podmínkách, což jsou pro nás velká vedra. Zlepšilo se to už na závod v Mugellu, kde jsem sice taky nebodoval (Abraham dojel na 17. místě, což je jeho letošní maximum, pozn. red.), ale věřili jsme, že zlepšení bude pokračovat dál.“
Stal se pak z nevýrazných výsledků i psychický problém, který vás brzdil?
„Do psychiky se to přeneslo každopádně. I proto bych tu bariéru rád prolomil, protože věřím, že pak už to půjde snadněji. Každému pomůže, když udělá ten první malý krůček kupředu.“
Podepsal se na vašich nedokončených závodech i větší risk, do kterého jste se na trati pouštěl, když motorka nejela podle představ?
„V MotoGP musíte jet na hraně pořád. Abyste dosahoval na body, tak brutálně na hraně. Pokud máte problémy s technikou, je potřeba jít za hranu, aby z toho mohla být šance na výsledek. To se na mých závodech určitě podepsalo.“
A přišla už obehraná písnička, pády.
„Přitom já jsem letos už tolik pádů ani neměl. Spíš okolnosti nesvědčily tomu, abych dojížděl na lepších místech. Padal jsem, ale ne tak moc.“
Zkontrolujete si ještě někdy internetové diskuse, jestli jste pro fanoušky dál Padájou, jak vás už dřív překřtili místo tradičního Abáji, nebo už to jde mimo vás?
„Dlouho jsem tam nezabrousil. Už na diskuse nehledím. Občas jsou tam povzbudivá vyjádření, ale většinou jen hloupé řeči. Kdyby tohle, kdyby tamto… hrozně mě to štvalo.“
Co nejvíc?
„Že mají řeči nejen na mě, ale i na Kubu (Kornfeila), Káju (Haniku) a další naše kluky. Místo aby klukům drželi palce, tak mají kecy. Přitom kdyby čeští jezdci v mistrovství světa nejeli, byla by to hrozná škoda. Můžu říct, že na Moto3 se dívám nejen proto, že mě hodně baví, ale taky abych sledoval české kluky. Dává to závodu úplně jiný náboj. Na Moto2, kde nikoho nemáme, se dívám taky, ale už ne s takovým zájmem, jako když tam jezdil Lukáš Pešek. To jsem se díval víc a fandil jsem mu. Takhle by to lidi měli brát. Ne mít jen kecy.“
Naučil jste se už dělat si z existence Padáji legraci?
„Nebudu lhát a říkat, že jsem z ní nadšený. To je jako říkat o někom, že je Debílek, tak to aspoň cítím.“
Chápu, že vnímání takové přezdívky je jiné, než když se Valentinu Rossimu říká The Doctor a on si to může dát na tričko nebo na kombinézu. Mimo jiné, uvažoval jste o ironizování Padáji až tak, že byste si třeba kolekci triček s ním dal vyrobit?
„Takhle jsem neuvažoval. Já se to spíš snažím házet za hlavu. Jednak na tom opravdu letos nejsem s pády tak špatně, a pak taky ti, kdo mi předhazují, že jsem Padája, jsou většinou na internetu z té sorty lidí, kteří jsou ve svých oborech sami takovými Padáji.“
Odpočal jste si od toho tlaku, když jste už měsíc mimo závodní dění?
„Částečně ano, hlavně během týdne. V sobotu a v neděli, kdy se závodí, to ale je spíš trápení. Dívám se na televizi, sleduji výsledky a říkám si, jaké by to asi bylo, kdybych na té trati byl taky. Kolikrát jsou ty výsledky tak překvapivé, že si říkám, ach jo, tady bych výsledek udělal. Tady bych byl třeba lepší než ten nebo onen. Prostě blbé chytré řeči. (směje se) Jako že kdybych tam jel, už bych ten bod měl.“
Zdá se, že závodnické sebevědomí vás ani v sezoně bez bodu neopustilo.
„Třeba v Barceloně popadalo hodně lidí z předních příček. Tam opravdu stačilo dojet a body bych měl. Nějaké sebevědomí jsem neztratil.“
Máte tip, jak si na Sachsenringu povede váš záskok Hiroši Aojama?
„Doufám, že o tolik lepší než já nebude! (směje se) Když to zrekapitulujeme, tak letos jel tři závody místo Daniho Pedrosy, v Austinu byl sice jedenáctý, ale ve srovnání se mnou byl pomalejší v zatáčkách, rozdíl mu udělala rychlost na rovinkách. Nebyl lepší.“
Související články
