Do kabiny a ven jej vytahují pomocí kladek. Tatru řídí a ovládá pouze rukama. Andorrský jezdec Albert Llovera bojuje na Rallye Dakar v barvách týmu Bonver Dakar Project o každý den. A nevzdává se. V desáté a jedenácté etapě několikrát zapadl do písku, převrátil se přes střechu, noc strávil v dunách. Ale za pomoci ostatních vozů se na poslední chvíli do cíle dostal a bojuje dál!
„Jsem nesmírně šťastný,“ oddechl si v cíli Llovera. „Šťastný, že můžu pokračovat v soutěži a bojovat na trati. To, co se odehrálo v dunách, bylo neuvěřitelné. Chtěl bych poděkovat všem z týmu Bonver Dakar Project za pomoc. Doufám, že se společně dostaneme až do cíle.“
Vozíčkář Llovera jede v mezinárodním týmu Tomáše Vrátného s Tatrou Jamal. V desáté a jedenácté etapě řešil se svou posádkou pořádné karamboly. „Je neuvěřitelné, jak silnou vůli má Albert,“ ocenil týmového kolegu Tomáš Vrátný. „To, co zažil v posledních dnech, by bylo konečnou pro spoustu jiných závodníků. On se však nevzdal a všechno překonal.“
V měřeném úseku plném zrádných dunových polí praskla Lloverovi na tatře poloosa. Jel pouze s pohonem zadní nápravy. Několikrát proto zapadl a jeho posádka strávila vyprošťováním kamionu mnoho hodin. „Albert se s tatrou teprve učí, takže jsme několikrát zapadli,“ líčí Lloverův mechanik Jaromír Martinec.
VIDEO: Podívejte se na sestřih z 11. etapy
„Jednou jsme najeli bokem na dunu a pořádně se zahrabali. Snažili jsme se to odházet a vyjet, ale nešlo to. Naštěstí u nás zastavily jiné kamiony, které nás zapřáhly a chtěly nás vytáhnout. Jenže v tu chvíli se kamion převrátil na bok.“
Auto bylo kabinou dolů ze svahu, jediná šance, jak jej dostat na kola, byla otočka přes střechu. „To jsme s pomocí dalších soutěžních kamionů udělali. Albert byl při tom pořád v kabině,“ přiznal Martinec. „Naštěstí jsme to zvládli a dostali jsme se až do cíle. Chtěl bych tímto poděkovat Robertu Randýskovi a jeho posádce. I všem dalším, kteří nám pomohli.“
Desátý měřený úsek dokončil Llovera s velkou ztrátou. Dorazil po půlnoci, musel pak stihnout spojovací úsek mezi koncem etapy a bivakem. Dalších takřka 300 kilometrů. „Byl to závod s časem. O technických problémech, do kterých se kluci dostali, jsme věděli, protože nám volali satelitním telefonem,“ popisoval Vrátný. „Mechanici měli všechno nachystané, jenže Albert nepřijížděl. Přijel až ráno, když do startu etapy zbývala asi hodina.“
Mechanici opravili nejnutnější věci, které se při převrácení poškodily nebo zničily. „Albert a kluci se mezitím alespoň najedli a hned vyjeli do další etapy, takže nenaspali ani minutu. A to měli před sebou dalších více než 400 kilometrů.“
Boj s časem byl o minutách, hrozila diskvalifikace. „Naštěstí jsme limit stihli. O necelé dvě minuty!“ popsal Vrátný celou vyhrocenou situaci. „Nikdo z nás si nedokáže představit, co musel Albert a jeho posádka během posledních dní vydržet. Píší skvělý příběh, který je neuvěřitelný nejenom pro nás, ale i v celosvětovém měřítku. Vyzdvihl bych i práci mechaniků, kteří si také sáhli na dno.“
