Splněný sen. To je snadný popis, jakým by český závodník Adam Lacko mohl charakterizovat nedávno skončený evropský šampionát trucků. Třiatřicetiletý závodník se poprvé v kariéře stal mistrem starého kontinentu a společně s parťákem Davidem Vršeckým pro stáj Buggyra vybojoval v posledním závodě sezony v Jaramě i titul mezi konstruktéry.
Lacko je usměvavý chlapík, to není žádné tajemství. Poslední dny přesto úsměv na jeho tváři září ještě o trochu více, ačkoliv je v permanentní záři reflektorů. „Netuším, kolik rozhovorů už jsem rozdal jako mistr Evropy, to bych lhal, ale musím říct, že jich bylo hodně,“ smál se závodník, který v roce 2017 hned dvanáct závodů ovládl a celkem devatenáctkrát si dojel pro pódiové umístění.
Můžete nám několik dní po triumfu v evropském šampionátu popsat, jak se žije v kůži šampiona?
„Zatím stejně (smích). Po Jaramě jsme se ještě nezastavili, protože jsme v noci přiletěli z Milána z promoakce, takže teď se téměř po dvou měsících těším na volný víkend. S rodinou jedeme ke kamarádům na chatu a půjdu na houby.“
Už proběhla vítězná oslava, nebo je všechno ještě před vámi?
„Něco už proběhlo v sobotu, pak i v neděli… Ale ještě něco určitě musím nachystat pro kluky z týmu, protože ti na vítězství mají stejnou zásluhu, jako já. Sám sebe jsem za povedenou sezonu taky zatím nijak neodměnil, ale od týmu jsem dostal nádhernou zlatou přilbu.“
Jak se vám spolupracovalo v průběhu sezony s Davidem Vršeckým, byl pro vás velkou pomocí?
„Určitě, protože s Davidem jsme byli schopni jezdit společně, pomáhat si a bojovat o veškeré body jak pro mě, tak pro tým.“
Který okamžik v sezoně byl zlomový? Kde jste začal uvažovat o tom, že vaše šance na titul je velká?
„To se ve skutečnosti nedá nikdy říct. Sezona končí až posledním závodem, ale bitvy v Misanu a na Nürburgringu nás skutečně nakoply a hlavně jsme viděli, že auto i já pořádně fungujeme. Pak jsme se snažili vyvarovat chyb, předvídat situace a nic nezanedbat.“
V Le Mans už jste se mohl stát mistrem Evropy, ale nevyšlo to. V posledním závodě v Jaramě jste odstartoval výměnou motoru, přišla v tu chvíli na řadu nervozita?
„Myslel jsem na to možná ještě dříve, a to v Zolderu, kde se nám stejně jako před rokem pokazilo auto. Člověk si hned vzpomene. Naštěstí jsme měli velký náskok, takže větší potíže nehrozily. Ale to víte, každý je občas trochu nervózní, ale snažil jsem se nenechat rozhodit a hlavně na startech být v klidu.“
Bylo tedy složité udělat poslední krok?
„Nutné bylo jednat dál s chladnou hlavou. A to se naštěstí podařilo. V Jaramě jsem se vyspal do růžova a měřený trénink se nám i přes problémy s motorem povedl. Já jsem tipoval tak šestou pozici a kluci mě v rádiu překvapili tím, že mi řekli, že jsem na druhém místě. Pak už bylo klíčové dobře odstartovat a klidně se držet na druhém místě, které mi stačilo. A samozřejmě udržet za sebou Hahna.“
Ale taková výměna motoru jednoho trochu rozhodí, nemyslíte?
„Já jsem viděl, že kluci do toho dali maximum. Jeden náš mechanik dokonce dostal ránu do hlavy a tekla mu krev, jenže byl tak zabraný do práce, že to vůbec netušil. Na ostatní okolo křičel, že z motoru kape nějaká červená kapalina, vůbec si nevšiml, že má rozbitou hlavu, chudák. Pak dostal ještě ránu přes prsty… Pit lane zavřeli sotva minutu poté, co jsem projel, takže to bylo skutečně těsné. Kluci vážně odvedli skvělou práci.“
Máte za sebou dva šampionáty v pozici vicemistra, v čem ta letošní sezona tedy byla jiná?
„Každá sezona je jiná a jinak se vyvíjí a člověk se musí pořád snažit pracovat na maximum. Je pravda, že letos při mně stálo trochu víc to motoristické štěstíčko, ale také jsme mu šli naproti. Všechno fungovalo, jak mělo, a velkou pomocí pro mě byl David Vršecký.“
Nemůže teď po splnění snu o titulu hrozit ztráta motivace?
„To určitě ne, já jsem rád za každé kolo a za každý závod, který můžu odkroužit, takže motivace je pořád. Krásné by bylo obhájit, ale nebude to jednoduché. Už když jsme odjížděli z Jaramy, Jochen Hahn zvedal prst a vzkazoval, že příští rok to bude zase on, kdo zvítězí.“
A jaké jsou tedy závodní plány pro další ročník?
„Jsou jasné, určitě chceme znovu jet a jako cíl si dáme, že chceme dojet všechny čtyři závody v Zolderu (úsměv). Teď vážně, určitě se pokusíme o obhajobu, ale nebude to snadné. Takže jak já vždycky říkám: zkusme být do třetího místa.“
Tahače jsou pro vás konečnou metou, co se týče motosportu, nebo před sebou máte ještě cíle, které si chcete splnit?
„Já jsem v tahačích spokojený, ale přiznávám, že tuhle otázku dostávám často. Rád bych si někdy třeba zkusil 24 hodin v Le Mans, to je sen asi každého závodníka. Když tam jezdíme, ta atmosféra okolo na člověka vyloženě dýchá. Zazávodit si tam někdy s pořádným autem, třeba kategorie LMP-1, to by se mi vážně líbilo.“
A co váš vztah ke slavnému Dakaru?
„Musím říct, že všechny ty jezdce obdivuju a letos se tam asi pojedu i podívat, ale co se týče mé účasti… Třeba k tomu někdy dospěju, ale teď jsem zatím spokojený na okruzích. Je to komfortnější, pohodlnější, a nejraději mám to, že se závodí od dubna do října. Nevyřeší se to během 14 dní.
