PŘÍMO Z RIA | Medaili sice po statečné jízdě neukořistila, přesto slavila jako nikdo před ní. V cílové rovince si plácala s diváky, vyplazovala jazyk a přehodila i nohy přes řídítka. „Byl to jeden z mých nejlepších závodů v kariéře,“ těšilo bikerku Kateřinu Nash. Od medaile ji sice z pátého místa dělilo 44 vteřin, přesto stanovila nejlepší český ženský výsledek v horských kolech na olympijských hrách.
Že to nakonec ještě nevyšlo na medaili, tedy nemrzí?
„Jsem velice spokojená. Medaile nebyla daleko, ale nebyla ani na dosah. Kdyby to šlo, tak kousek přidám, ale i tak jsem moc spokojená.“
Bylo to top ve vašich možnostech?
„Je to moje maximum, jeden z nejlepších výsledků co se obrovský akce týče. Prostě, je to skvělý a jsem ráda, že se to povedlo. Relativně jsem měla čistou jízdu a od začátku do konce jsem jela dobře. Jsem na sebe hrdá.“
Promítlo se vám i během závodu, že by to mohlo na medaili dát?
„Jo, ta skupina tam byla pěkně, ale bylo tam hodně favoritek, A když tam přijela Catharine Pendrelová, tak mi bylo jasný, že pokud bych se toho jejího kola udržela až do cíle, tak to ušpurtuju, jenomže to nešlo. Jela skvěle.“
Kdy se to tedy lámalo?
„Když za to vzala. Sjely jsme se, dojely Jolandu Neffovou a ona za to vzala před největším táhlým kopcem v pátém kole. Odjela si.“
To plácání s diváky na cílové rovince od vás ale vyplynulo spontánně?
„Chtěla jsem si to užít. Věděla jsem, že za mnou nikdo není, spurtovat nemusím a o čas nejde, tak jsem si to trošku vychutnala, Dojíždět olympijský závod a mít tak příjemný pocit z toho, co jsem dokázala zajet, to jsem si chtěla o chvilku déle vychutnat.“
A ty nohy přes řídítka?
„Říkala jsem si, že jsem nevyhrála, tak nemůžu jet takhle (zvedne ruce nad hlavu). Ale tak jsem si zvedla nohy. Sama jsem si to oslavila.“
Byl to váš nejsilnější zážitek z olympiád?
„Asi jo. V Salt Lake City ve štafetě jsem finišovala, tam to byl sprint, šly po mě Kanaďanky, to bylo něco jiného, Tady kdybych mohla sprintovat o medaili, tak bych to brala, ale když už to nebylo, tak jsem si to užila jinak.“
A silnější než bronzová medaile z MS v cyklokrosu?
„Tak placka má něco do sebe. Mít medaili na krku, to je ještě něco jinačího, ale v tuhle chvíli jsem ráda, že to je do pětky na olympiádě. Je to pěkný výsledek, ale porovnávat… to se těžko říká.“
Co se tedy ve vašich očích od vašeho debutu v horských kolech nejvíce změnilo?
(směje se. „Já se o kousíček vylepšila. Trošku zestárla a trošku zlepšila. Možná když ještě vydržím dvacet let, tak to bude na medaili. Ba ne, změnilo se to hrozně moc. Délka tratí, kola, technologie… Dřív se jezdily půlhodinové okruhy a dvouhodinové závody. Dnes jsou kratší okruhy, divácky je to mnohem zajímavější. Tratě nejsou až o tolik moc těžší, spíš ale umělé než v přírodě. A sport je dynamičtější. Aby jelo v půlce osm holek o medaile, to se nestávalo. Dřív se jezdilo půl minuty do kopce a byly tam tříminutové rozdíly.“
Kdyby vám tak v Atlantě někdo řekl, že za 20 let budete ještě na OH?
„Asi bych si řekla, že je blázen.“
Když se tedy stále zlepšujete, jak bude vypadat vaše budoucnost?
„Já radši nic slibovat nebudu. Já už myslela v Londýně, že je to má poslední olympiáda. A vloni jsem říkala, že na olympiádu nejdedu. A najednou to dopadlo. Já jsem hrozně ráda, že jsem se rozhodla do toho ještě jednou jít. A musím nejvíc asi poděkovat managementu Luně, i Viktorovi Zapletalovi (reprezentační trenér), jenž mě ukecával a ukecával a nedal mi ani nic jiného na výběr.“
Jak to vypadalo?
„Na jaře mi jen řekl: Jedeš na olympiádu! Takže jsem ráda, že jsem jednou trochu poslouchala.“
Jak jste ale na to zareagovala?
„Tak s repre trenérem člověk se nesmí hádat. I když jsem stará skoro jako on, musím ho poslouchat.“ (směje se)
A budete chtít, aby ani tahle olympiáda nebyla poslední?
„Počkáme si, uvidíme. Prý jsem tu byla na startu třetí nejstarší, ale zase jsem nejstarší v první pětce. První z těch sedmdesátých let, takže jsem alespoň něco vyhrála.“ (směje se)
