Zvařičové jde o olympiádu: Posílí vás, když se vykoupete v tom hnusném

O jednu olympiádu sice před čtyřmi roky přišla, pro tu další za dva měsíce ale dělá maximum. Nelituje se, na tréninku se vydává až do bezvědomí a žene ji i podpora fanoušků. „To také povzbudí, když vidíte, jak vám lidi chtějí pomoci,“ říká Veronika Zvařičová, jež po zotavení z následků těžkých zranění vypsala i veřejnou internetovou sbírku. „Byla jsem podporou až překvapená,“ přiznala.

Jak vnímáte, že ač stále nezávodíte ve špici, jste i díky svému příběhu tak sledovaná?
„Na jednu stranu si říkám, že si asi fanoušci musí myslet, že jsem blázen. Jako že jsem se na to už nevykašlala. A taky mi začíná vadit, jak se o mé nehodě pořád píše, nechci tím lézt fanouškům na nervy. Na jednu stranu chápu, že se o tom pořád mluví, ale už by to mohlo stačit. (usmívá se). Připadám si trochu jako démon. Nicméně to už nechci řešit. Byla jsem teď čtvrtá v IBU Cupu, což stále ještě nechápu, ale je to jen cesta k nějakému finále.“

Bylo nicméně těžké zahnat v minulých letech všechny ty chmury a nevykašlat se na to?
„Ono když se člověk zvedá ode dna, tak to jde rychle. Tělo je zvyklé na zátěž, a jakmile jsem minulý rok vypadla z reprezentace, šla jsem psychicky nahoru. Tím jsem se i zocelila, najednou třeba vidíte, co musí všechno trenéři zařizovat a co vše pro nás dělají. Když se tedy vykoupete v tom hnusném, posílí vás to. Tento rok jsem vydržela trénovat celou letní přípravu kompletně bez měsíčního výpadku. To už jsem si říkala, že se musí někde projevit.“

Před prvním závodem se mi na tréninku chtělo brečet

Jak moc vás mrzelo, že vám poslední místo pro SP v Östersundu uteklo?
„Na závěrečném soustředění jsem v druhém testovacím závodě pokazila střelbu. Říkala jsem si však, že to hodím za hlavu a pojedu IBU Cup. První závod byl sice špatný a před sprintem jsem měla trénink, z něhož se mi chtělo brečet, ale pak jsem si řekla: Uklidni se, celý rok trénuješ jako blázen, tak se taky vzchop. A další den přišlo čtvrté místo! Hlava fakt dělá sto procent.“

O to víc, když jste se musela vzchopit i po zdravotních potížích, které jste měla, že?
„Co mám za sebou, to už ani nevnímám. Nemám problémy se o tom bavit, ale žádné jizvy v sobě nemám. Jedu dál. Mám tam vidinu svého krásného snu a jdu za ním.“

Když tedy porovnáte Veroniku Zvařičovou před čtyřmi lety a teď?
„Jsem silnější a nejsem ze všeho asi tak podělaná. Líp se mi ze všeho otřepe.“

Říkáte si, že jste v životě zažila už horší věci?
„Já si z toho moc ani nepamatuju, ty hnusné věci tam v hlavě už usazené nejsou. Když si třeba vzpomenu, jak mě bolelo koleno po operacích a čtyřměsíční nucené pauze, tak ano… ale mozek je chytrý, nepamatuje si to ošklivé. A já už to ani neřeším a nevracím se k tomu. Ale vloni, když jsem vypadla z reprezentace, to se tedy děly věci. I v rodině. Šílený. Ale jakmile pak zase trénujete v reprezentaci celý rok, chcete to zvládnout a nemáte moc času na něco okolo.“

Následky zranění vás už v běhu nebo střelbě neomezují?
„Ne. A to je právě super. Ještě vloni se mi třeba trochu propínalo operované koleno, nějaké povolené šlachy kolem něj a vždy to bolelo. Tuhle přípravu ale už ne. Děkuji všem, co mě dávali dohromady, hlavně doktorům a těm, kteří se na tom jakkoliv podíleli.“

Cítíte, že jste nejsilnější, co jste kdy byla?
„Ano, ale stále to může být ještě lepší. A baví mě jet až do kómatu – vyždímat se. Já jsem tohle moc nezažila, ale teď se to v přípravě párkrát povedlo. A vím, že se jde vyždímat ještě víc.“ (směje se)

Z trenéra jsem cítila, že jsem ho překvapila

I trenér Zdeněk Vítek si chválil, jak jste ho letos překvapila.
„Fakt? Sice mi to neřekl, ale jsem ráda, že to takhle vnímá. Je ale pravda, že jsem to i trochu z něj cítila, jak se ke mně v létě choval, a jsem ráda.“

Dalším povzbuzením pak bylo i to čtvrté místo že?
„Určitě, ale i kdyby nepřišel tenhle výsledek, jela bych dál a říkala si, že jsou to jen první závody. Takto jsem ale dost koukala, nečekala jsem to. Ty holky kolem mě dosud porážely a přišlo mi až nadlidský je porazit. Loni jsem byla nejlíp snad kolem dvacátého místa, a teď najednou tohle.“

Jaké to bylo u stupňů vítězů?
„Ono je to všechno určitá cestička k tomu mému snu. Je to určitě plus, ale v hlavě zůstávám klidná. Vím, že je potřeba takový výsledek hodněkrát zopakovat. Nicméně únor je ještě daleko. Jak jsem tedy šla na ty stupně, říkala jsem si, že to přece není ani možné, abych byla čtvrtá. A také jsem si přála, abych nic nezkazila, až půjdu ke stupňům. Jenže jsem tam přišla jako puťka a ani nepogratulovala těm přede mnou. Říkala jsem si: Sakra, na to jsem zapomněla, to je trapas. Tak jsem to udělala dodatečně. Bylo to vtipné.“

Přišlo vám hodně gratulací?
„Ano, hrozně moc. Já obdivuju fanoušky, jak to dovedou ocenit. Třeba vidí, že řada našich holek je do desítky ve Světovém poháru, a mně najednou gratulují ke čtvrtému místu někde v IBU Cupu. Zprvu jsem ani nestíhala všem odepisovat, tak snad jsem na někoho nezapomněla. Psal mi i Ondra Rybář, Zdenda Vítek a to hlavní překvapení, moje máma…“

Jak to, překvapení?
„Já si zprvu plánovala, že až nás vyfotí na vyhlášení, budu to já, kdo jí pošle ememeskou fotku. To by čučela. Ale ona mě přelstila, nevím, jak to dokázala (směje se), ale normálně si otevřela na svém telefonu Datacenter a koukala se v autě na závod. Takže mi najednou od ní přišla zpráva: Málem nás kleplo, ty jsi nejlepší, moc gratulujeme… a já jen, jak to ví? Takže jsem ráda, že jsem jí udělala radost. Moc.“

Cíl je tedy asi teď olympiáda, že? Soči jste zmeškala, zato teď do Pchjongčchangu chcete.
„Přesně tak. Je obrovská motivace. Ta sportovní největší. Však jsem si i poprvé něco takhle vytkla, že mám takový cíl. A jak máte cíl, je super, že vše získává smysl. Teď to čtvrté místo je prima, ale vím, že musím takhle závodit pořád.“

Je ten sen umocněný i tím, že si chcete zazávodit na olympiádě s vaší velkou kamarádkou Gabrielou Koukalovou , která také teď řeší zdravotní potíže?
„Ano, chtěla bych. Ale zároveň chci, aby se měla hlavně ona dobře a byla zdravá a šťastná. To je přednější než všechny závody.“

Jak tedy jste podle vás k olympiádě, blízko, nebo daleko?
„To uvidíme. Nedokážu to odhadnout, protože sport je sviňa a může se stát cokoliv. Blízko tomu můžete být třeba i hodinu před startem, ale pak se může něco stát. Necháme to plynout. Hlavně chci, aby to bylo dál takhle v pohodě, nebudu se nijak stresovat. Hlavně abych zůstala zdravá, šťastná, užívala si závody a k něčemu to směřovalo.“

Biatlonistka Veronika Zvařičová touží po olympiádě

• 
• 
• 
• 
• 9 zobrazit galerii

Biatlon

27. listopadu 2017 • 16:02

Biatlonistka Zvařičová: vážná nehoda, teď úspěch. Gut šúšn, přeje Koukalová

Biatlon

29. listopadu 2017 • 16:42

Výborná Puskarčíková vystřílela 7. místo, Slovenka kousek za bronzem