Hlavně opatrně, zeširoka, odbránit mezihru, počkat na chyby, neriskovat. A to ani v případě, kdy se nabere ztráta ve vývoji zápasu. To byl hokej, jaký hrál národní tým pod Aloisem Hadamczikem, který v pondělí oznámil svůj konec. Hokej, jaký s vydatnou dávkou důrazu zajistí těsná vítězství při evropské tour, ale nezabírá na protivníky, kteří se na olympijském turnaji rvali o medaile. Deník Sport po konzultaci s trenéry, kteří nechtěli být z kolegiality jmenováni, probral taktiku reprezentačního kouče.
NAPADÁNÍ
Narušovat hru protivníka, dostávat pod tlak jeho rozehrávající defenzivu, krást mu kotouče ve středním pásmu. To jsou činnosti, které když tým zvládá se správnou intenzitou a načasováním, vytváří si v zápase nenadálé situace, z nichž vznikají přečíslení, úniky a padají góly. Jak vypadá české napadání? V první řadě opatrně...
Po ztrátě puku se dva hráči okamžitě stahují na útočnou modrou čáru, obránci ustupují ve dvojici a nejvytaženější útočník by měl znemožňovat soupeřův postup středem, „vyhání“ hru na jednu ze stran, kde čeká útočník, za ním obránce.
Rozestavení 1-2-2 představuje styl, pohybující se mezi vyloženým „betonem“ (kdy se okamžitě stahují všichni útočníci vedle sebe) a aktivním napadáním ve dvou hráčích. Špičkové týmy ho ale dokáží jednou přihrávkou a správným načasováním rozjetí snadno přehrát, vytažený hráč tak často zůstane „viset“ za hrou.
V českém provedení navíc často napadající hráč jen „stínuje“ v oblouku, dvojice za ním zůstává nízko a chybí tak větší tlak na soupeře, kteří proto nejsou nuceni k chybám ve vlastním pásmu, spíše se spoléhá, že se rozbijí o českou formaci ve střední třetině, nejlépe u „zavřeného“ mantinelu o jednoho z útočníků, zatímco další jeho parťák zezadu sebere puk a otáčí hru zase směrem dopředu.
Z principu není při praktikování pasti ve středním pásmu bránící tým tak aktivní. Pokud by to bylo opačně, celý obrazec hráčů na ledě se natáčí směrem, kde je puk, ten z beků, na jehož straně není hra, pak zůstává jako jakýsi fotbalový stoper vzadu, jeho mantinel zajišťuje křídlo.
Hadamczikovu týmu chybí větší odvaha, když prohrává. Stejný systém předváděl i ve druhé třetině čtvrtfinále, kdy prohrával o dva góly, ve dvou hráčích napadal jen ve vyloženě jednoznačných situacích. Sebevědoměji se projevující týmy reagují na vývoj pružněji.
OBRANNÉ PÁSMO
Sevřené hájení vlastní branky bez zbytečných výpadů, tak vypadá projev mužstva, když se dostane do vlastního pásma a brání. Pokud nenastává jednoznačná situace, Češi nevystupují k mantinelům, kde nechávají soupeře hrát, snaží se v co nejkompaktnější formaci nepustit nic před brankoviště, volí spíše pasivní způsob bránění, prostory jsou vykrývány pozičně.
Nutné je mít vždycky jednoho, nejlépe dva své hráče mezi brankou a pukem, což je základní hokejová nezbytnost. Týmy s agresivnějším pojetím vyrážejí ve své třetině na protivníky adresně. Když někdo z bránících hokejistů vystoupí směrem proti sokovi s pukem, celé seskupení se přetočí tak, aby zpevnilo jeho stranu, někdo další ho zastoupil. Pokud s napadáním atakujícího protihráče neuspěje, zatahuje se zpátky, zatímco jiný jeho kolega zase vystupuje na dalším místě obrazce.
Od Čechů proto vidíte spíše hrozen uprostřed pásma, žádné velké přibíjení protivníků na mantinel. Podobný nádech má i tým při oslabení, kde pracuje jako hluboko stažený čtverec před vlastní brankou, ale nevytahuje se proti protivníkům, není agresivní.
ZAKLÁDÁNÍ ÚTOKU
Další základní činnost, která udává ráz a obraz hry mužstva. V okamžiku, kdy tým vyváží puk od vlastní třetiny a snaží se překonat soupeřovu obranu na cestě k jeho brance, nastupuje základní vzorec, který musí plnit celá formace na ledě.
Český postup vpřed lze charakterizovat dvěma prvky: po mantinelech a rozvážně. Dva útočníci se vytahují po hrazení vpřed, bek má puk na jedné ze stran, druhý stojí lehce za ním ve středu a jistí situaci, centr si sjíždí mezi ně a zatočí tam, kde je kotouč.
Základ zní: nedělat riskantní věci, radši pečlivě. I za cenu toho, že se soupeř stihne snadněji zformovat. Nevýhodou kyvadla ovšem je, že zpomaluje hru, využívá vyloženě jen jednu stranu, a i když později hráč pukem nahodí do útočného pásma, křídla za ním často vyrážejí z přibržděného pohybu či přímo ze stoje, protože se na útočné modré čáře nekříží, je po nich vyžadováno, aby zůstávaly na svých mantinelech. Po hrazení tedy s pukem postupují dva útočníci za sebou, druhé křídlo jede po opačném konci hřiště.
Překonávají tak zahuštěný střed hřiště, ale zároveň se těžko vytvářejí přímočaré situace. Pokud Češi dorazí za modrou čáru s pukem, chtějí spíš kombinovat, předávají si puk „pod sebe“ s tím, že jeden z nich postupuje do branky a stahuje bránícího soka.
Dobře zformovaná obrana je ale zvládne vytlačit do rohu, proto i tam často končí české ofenzivní akce, neškodně mimo možnost ohrozit gólmana. Týmy jako USA, Kanada či Švédsko zakládají útoky za pomoci beků, kteří daleko více a v rychlosti spolupracují se zbytkem pětky a tvoří hru, zapojují se aktivně tak, že ve dvojici vedle sebe postupují dopředu a tlačí útok před sebou, centr vyráží středem.
Buď dostane přihrávku a tu okamžitě předá na jednu ze stran, nebo kotouč nastřelí. Prostřední útočník rázem spěchá do branky clonit. Celá situace může vyústit i v nahození od beků za červenou čarou. Útočníci jsou ale za všech okolností rozjetí a získávají tím rychlostní výhodu oproti bránícímu týmu a možnost snadněji získat puk.
Pro každý druh založení je třeba mít ideální typ hráčů. Českému pojetí s řadou přihrávek obecně vyhovuje spíše „obloukové“ najíždění, zámořskému zase fyzicky náročnější pohyb nahoru dolů. Proto možná nehrál rozhodující zápasy v Soči mladík Ondřej Palát, hokejista vyloženě zámořského vzoru. Nehodil se do systému.
PROČ ČEŠI NEJSOU ŽIVĚJŠÍ?
Nejde jen o případ Aloise Hadamczika, obecně je letitou českou potíží nedostatek v bruslení. Od výchovy žáčků se zaostává v kompaktním pohybu. Část pasivního obrazu hry národního týmu tedy vychází z taktiky, část z ochoty samotných hokejistů v danou vteřinu hrábnout.
Těžko se ovšem někam vrhat nadoraz, když víte, že hlavní pokyn zní neriskovat a podle něj ke hře přistupují i vaši spoluhráči. Hru ovlivňují i detaily jako nasazování jednotlivých hráčů do určitých pasáží hry (Židlický na oslabení, které v NHL prakticky nehraje) či citlivější využívání předností dané formace, o čemž v sobotním Sportu hovořil Václav Prospal.
Když tým ztrácí, na vhazování v obranném pásmu je například vhodné nenasazovat elitní lajny, protože je zbytečné je vysilovat získáváním puku a následným přechodem do útoku.
V galerii si můžete projít podrobné české statistiky z jednotlivých zápasů
