Dvě intenzivní detonace z cílového prostoru slyšel sedmapadesátiletý běžec Svatopluk Fröhlich z bezpečí několika desítek metrů. Vražedná akce na bostonském maratonu mu zničila životní zážitek, sám je ale v pořádku.
„Doběhnul jsem do cíle, obdržel medaili (celkem hezká), folii, trochu občerstvení a vyzvednul si svoji igelitku, přivezenou ze startu. Úmysl převléci se jsem právě měnil na doobléci se, když se ozvaly hluboké a velmi intenzivní zvuky dvojité detonace,“ popisuje Fröhlich na webu Běžecké školy Miloše Škorpila.
„Ve chvíli euforie mě napadlo, že to chlapci s těmi oslavami už trochu přehání. V následující chvíli jsem si však uvědomil, že takto intenzivně žádný ohňostroj nebouchá.“
Fröhlich popisuje, že reakce lidí okolo něj byla velmi podobná. Běžce rychle opouštěla euforie z absolvovaného závodu a začal na ně útočit strach.
„Chtěl jsem Vám z Bostonu napsat něco veselého, vtipného a duchapřítomného, abyste se trochu pobavili. Ovšem někdo mi to pokazil a tak jsem na něho dost naštvaný. Všichni ti šťastní z doběhu byli na chvíli dál veselí, ale jiní začali brečet a hystericky telefonovat. Detonace přišla z oblasti cíle závodu. V sousední skupince brečící dívka vysvětlovala, že má přítele u cílové pásky, který jí to nebere,“ líčí Fröhlich.
„Moje žena Jitka mi to naštěstí zvedla. Měl jsem strach, protože podle dohody měla zrovna v oblasti cíle stát s foťákem a snažit se mě vyfotit. Naštěstí však už netrpělivě odešla a vydala se mě hledat. Nevěděla, kde stojím, v jaké je to ulici, ani polohu vzhledem k cílové čáře. A tak jsme se chvíli přeli o místě srazu. V tu chvíli začali jezdit všichni, kdo měli maják – Policie, Hasiči a Zdravotníci.“
Fröhlich se navzdory velkému zmatku s manželkou v pořádku setkal a oba se vydali k metru. Český běžec ocenil rychlý zásah záchranářů.
„Několikrát kolem nás proběhli lidé s křikem, že vybuchly dvě bomby v cíli. Hlídkující policisté a maratonští dobrovolníci okamžitě dávali pokyn přítomným k urychlenému vyklizení prostoru,“ popisuje Fröhlich.
„Všichni uniformovaní byli velmi aktivní. Záchranky rozvážely raněné za intenzivního houkání, nálada houstla. Policista se psem prohledával okolí vstupu do stanice, kterou jsme si vybrali na cestu do hotelu, informátorky dávaly ochotně informace o tom, že teď podzemka nejede a za chvíli už se dočkáme. Tady jsem nabyl dojmu, že tito lidé se na tyto situace musí poctivě připravovat, jinak by to nebylo možné tak hladce zvládat.“
