Byl zpocený a udýchaný. Ještě seděl ve vítězném Tiumenově sedle a hlavou mu létaly euforické myšlenky. Josef Váňa si však i ve chvíli nejvyššího osobního triumfu po osmém vítězství ve Velké pardubické vzpomněl na svého přítele Karla Gotta. Mistr je poctěn a příští rok se zařadí do davu fanoušků dostihové legendy přímo na závodišti v Pardubicích.
Co říkáte na Váňovu výzvu v přímém televizním přenosu, že když ho přijedete podpořit, bude příští rok na startu?
„Já jsem byl velmi mile překvapen. Byl jsem doma s rodinou a samozřejmě jsem se na to díval. Nikdo nemůže tvrdit, že nezná opojení z vítězství. A překvapilo mě, že když byl ještě opojen vítězstvím, že si pan Váňa vzpomene na mě, že nemluví o sobě. Že řekne, že když přijede Gott a povzbudí mě, slibuju, že pojedu. To je pro mě, pro zpěváka, výzva. Něco velkolepého...“
Související články
Čekal byste to od něj?
„Mile mě zaskočilo, že to řekne člověk jako on, takový bojovník. Tím bojem, který on svádí, je mým vzorem. Dokazuje, že i v takovém věku se dají překonat neuvěřitelné věci. Všichni mně volali, jestli jsem to slyšel. A každý říkal to samé: Vzpomenout si v takovém okamžiku, to je dvojnásobná radost.“
Jak dobře se s Váňou znáte?
„Na Velkou pardubickou jsem byl předtím pozván už několikrát. Vždycky jsem z nějakého důvodu musel odříct. V neděli jsem přijel ze zahraničí, už jsem byl rád, že jsem doma u dětí. Aspoň jsme se na to podívali v televizi. S panem Váňou jsme spolu kolikrát hodně mluvili. On byl na mém koncertě v den svých narozenin. Já jsem ho před celou halou přivítal a popřál mu. Celá hala šílela, měl obrovský potlesk. Takhle jsme si vzájemně s úctou vyměňovali obdiv.“
Váňa také rád vypráví o vašem setkání při předávání státních vyznamenání před dvěma lety...
„Když jsme byli společně ve státní svátek vyznamenaní prezidentem, popovídali jsme si trošku víc. Mezi námi je vzájemný rytířský obdiv. Pro mě je krásné, když vidím bojovníka, jak to opět dokázal. Byl jsem hrdý, že se s ním znám.“
Co vás k sobě váže?
„Jedno máme společné. On stokrát spadl z koně, říká se, že na něm není kost, která by nebyla zlomená. Přesto vždycky znovu nasedl, nic ho neznechutilo. Pád z koně se nedá srovnávat s různými kopanci zlých lidí, kterých je sice málo, ale jsou nejvíc slyšet. Ale oba známe, co je bojovat a dokázat, že nás to nemůže zlomit.“
Viděl jste to na Váňovi i v neděli?
„Znovu jsem se o tom přesvědčil, když dokázal překonat tu ztrátu po Taxisu. Jel za koněm, který padl, musel dát výhybku doleva, kde zavrávoral kůň, a u Irské lavice, páté překážky, byl poslední. Umím si představit, že v takovém momentě si jako jezdec řeknu: Tak to je ztracené... On dokázal dojet první. Umím si představit, co to je za boj.“
Splníte tedy Váňovi přání a přijedete mu příští rok na Velkou pardubickou fandit?
„Udělal jsem si v kalendáři znamení: Druhá neděle v říjnu. Ať se stane cokoli, přijedu!“
zhlédlo 
