6. října 2017 • 17:43

Jediná vítězka Velké pardubické: Proč to pak neměla v životě snadné?

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Překážkové dostihy jsou tvrdou zkouškou i pro chlapy, v historii se přesto našlo sedm žen, jež se v sedle vydaly vstříc kurzu Velké pardubické. Jenom jedna z nich zvítězila. Za pár dní to bude 80 let, co v dramatické předválečné atmosféře podzimu 1937 komtesa Lata Brandisová s klisnou Normou porazila favorizované německé koně a zařídila tak národní manifestaci.



U okna se suší vlašské ořechy, v kamnech hřeje oheň. V jídelně zámečku ve středočeské Řitce je útulno a Jan Pospíšil vaří čaj. Právě v těchto místech strávila šťastné chvíle svého života jeho slavná prateta Lata Brandisová, první žena v sedle Velké pardubické. A dodnes také jediná ženská vítězka. „Jsme rádi, že se na ni nezapomnělo. Myslím, že tenhle výkon si zaslouží aspoň nějakou zmínku,“ říká Pospíšil.

Za jedenáct dní to bude osmdesát let, co Lata Brandisová pohladila na duši československý národ, který cítil blížící se katastrofu. Proti silné německé konkurenci v čele s obhájcem titulu z posledních dvou let Heroldem se komtesa postavila spolu se svou životní klisnou Normou. S koněm z chovu svého bratrance Zdenka Radslava Kinského už startovala třikrát předtím a vybojovala třetí, druhé a páté místo.

V roce 1937 si u bratrance vyprosila ještě jeden start a tentokrát to vyšlo. Na Taxisu z Heroldova hřbetu padl německý jezdec Lengnik. A i když navzdory zlomenině klíční kosti pokračoval, Normu s Brandisovou neohrozil. Vítězná dvojice se za Hadím příkopem dostala do vedení a upalovala k cíli, kde byla o sedm délek první. Publikum ji zbožňovalo. Bralo ji jako „naši slečnu“.

„Pak švihnu bičíkem a pobídnu: Běž!! Norma má najednou volno na vnitřní straně a rovnou dráhu před sebou. Letí jako Šemík a zdolává i poslední překážku. Je konec závodu a nesmírné nadšení obecenstva se projevuje nahlas. To pro mě byla nejlepší odměna,“ vzpomínala později Brandisová.

„Šest let se v Pardubicích nejcennější kontinentální dostihová trofej stávala kořistí cizinců, hlavně německých jezdců. A najednou české vítězství a ještě k tomu já, žena. Bylo to jako symbol, proto ta radost.“

Pro Brandisovou to byl ve dvaačtyřiceti letech vrchol dostihové kariéry, kterou si vyvzdorovala proti úvodnímu posměchu a připravila cestu do sedel i svým následovnicím. Ve Velké startovala i po válce, v roce 1949 se ale v Kinského memoriálu vážně zranila při pádu z klisny Niny, zlomenina nohy, několika žeber, klíční kosti a zranění páteře její dostihovou éru ukončily.

Prasynovec jediné vítězky Velké pardubické: Lata byla velmi skromná, v té době ale její výhra způsobila poprask
Video se připravuje ...

A snadné to neměla ani v životě. Komunisté ji v padesátých letech vyhnali ze zámku v Řitce a většinu zbytku života tak se sestrami Johanou a Kristýnou spolu strávily na nedaleké Kadláčkově chatě v Bojově. Do Řitky se už nikdy nevrátily.

„Komunismus nás vystěhoval ze zámečku v Řitce... Připravil nás o nábytek, dům, lesy a pole, ale nevzal nám lidskou hrdost. I když jsme se sestrami odcházely jako žebračky z míst, kde jsme vyrůstaly a která nám byla tak vzácná. Proto jsme navždy zaklaply tu knihu a nikdy ji už neotevřely,“ vysvětlovala Brandisová.

Do své chaty v Bojově si pak sestry braly na prázdniny svého malého prasynovce, Jana Pospíšila. „Byla to zděná chata, docela pěkná, ale bez elektriky, bez vody. Já to znal z pozice malého cvrčka, mně se to tam líbilo. Asi to z dnešního hlediska nebylo úplně komfortní. Vařilo se na kamnech nebo na petrolejových vařičích,“ usmívá se Pospíšil.

„Tam mě odkládali na prázdniny, abych nezlobil. O rozmazlování se nedá mluvit. Když se stolovalo, musel jsem jíst, jak se má. Abych při jídle nemával křídly, tak mi pod každou paži dávali jednu bibli. A když se to nedařilo, tak mi dali jídlo na záchod, abych si to snědl tam…“

Závod pak sledovala. Ale jen v rádiu

Doby divokých jízd na plavé klisně Normě byly pryč. Brandisová už na koních nejezdila, neměla ani kde a na čem. „Co vím, tak Velkou pardubickou sledovala. Ony neměly televizi, takže to pouštěla v rádiu,“ říká Pospíšil.

„Lata ráda kouřila gitanky, francouzská cigára, dala si cinzano, vermutík. Starala se o slepice, krájela jim chleba, sekala dříví. Kdysi hodně chodila na hony. To pak nešlo, nebyla tak pohyblivá, krom toho jí sebrali fl inty.“

Dostihovým fanouškům se Brandisová připomněla při Velké pardubické 1965, když ji pořadatelé pozvali, aby se setkala se svou nástupkyní Evou Palyzovou, která skončila s Cavaletem druhá.

Brandisová se s Bojovem loučila v září 1980, když na pozvání svého bratrance Ernsta Haana odjela do rakouského Reitereggu. Tam o necelý rok později zemřela na zápal plic. Byla pochována v Reitereggu do kapličky u výběhu koní po boku sestry Terezie a jejího muže.

Zámek v Řitce se zatím po revoluci vrátil do rukou rodiny a od roku 1995 se o něj stará Jan Pospíšil, jehož manželka Gabriela Křístková má ke koním také blízko. „Já jsem z Vrbna pod Pradědem, což je, co by kamenem dohodil od Světlé Hory, kde měli zlatou éru žokej Váňa s Železníkem,“ usmívá se Křístková.

„S panem Váňou jsem se osobně stýkala. Když jsem byla malá holka, dělal ještě vlekaře. Vzpomínám na něj jako na borce a nemusel být vítěz Velké pardubické. Horalové, to je speciální skupina, hory vás zocelí.“

Dnes je na zámku v Řitce sídlo jezdeckého klubu Norma a zájemci si mohou prohlédnout místnost připomínající šampionku Latu. „Otevíráme na telefonickou dohodu, občas sem turisti přijdou,“ říká Pospíšil.

Lata Brandisová dokázala vstoupit do dějin slavného závodu
Lata Brandisová dokázala vstoupit do dějin slavného závodu

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud