Kajaky a kanoe šesti set padesáti závodníků a závodnic z třiceti pěti zemí, ve stojanech nedaleko od břehu veslařského kanálu v Račicích. Už z toho bylo znát, že pro svět rychlostní kanoistiky má toto mistrovství Evropy veliký význam.
Vodní kanál v Račicích dokáže okouzlit svou velikostí a skvělým umístěním. Poprvé byl otevřen v roce 1986, a to díky nápadu veslařského trenéra Miroslava Švagrovského a realizaci podle architektů Tomáše Kulíka a Jana Loudy. Doteď se mu dostává světového uznání.
Hodinu před prvním závodem prošla otevřenou branou skupinka prvních diváků a chtěli si koupit lístek. „Ještě ne. Máme nějaké technické komplikace,“ řekl jeden z organizátorů.
„Asi nečekali, že někdo přijde, a tak začali až teď tisknout vstupenky,“ poznamenala pobaveně jedna z příchozích a rozesmála tím ostatní.
„Pozor!“ ozvalo se, když branou projel rachotící motorový vozík, který svážel odpadky. „Časy se mění, technika zůstává,“ komentoval stav vozíku jeden z návštěvníků. Chvíli poté organizátor s úsměvem oznámil: „Můžeme začít.“
Tribuna diváků je hned vedle pětipatrové cílové věže. Z kteréhokoli místa je skvělý výhled na cílové bójky devíti závodních drah. Co víc si přát za stovku na celý den. Navíc bylo, navzdory všem předpovědím, krásné slunečné počasí.
Když se tribuna zaplňovala diváky, podle vlajek a národních barev bylo poznat, že své příznivce tu bude mít snad každý z přítomných týmů, byť třeba jen v malém počtu.
Největší popularitu má rychlostní kanoistika jednoznačně v Maďarsku, a to dokázali i příchozí fanoušci, oblečeni kompletně v národních barvách a vybaveni bubnem, činely a zlatou trubkou.
Krátce po půl deváté byl odstartován sled na sebe navazujících závodů v různých kategoriích. Sobota však českým reprezentantům příliš nepřála. Mnohdy jim bronzová umístění unikala jen o několik setin vteřiny. Jediní, kteří si na společném kajaku přijeli v sobotu pro bronzovou medaili, byli Daniel Havel a Jan Štěrba.
Z jednoho hloučku českých fanoušků zazněla pravdivá předpověď: „Počkejte zítra, to bude cinkat zlato.“
Publikum bylo z velké části tvořeno rodinami a přáteli samotných sportovců, díky čemuž na tribuně vládla mimořádná nálada. Závodníci a závodnice přicházeli ve chvílích volna své známé pozdravit a posedět s nimi. Bylo snadné je poznat, všichni totiž vypadali jako superhrdinové z amerických komiksů.
„Hele, Kája dává autogramy, to je hezký. Náš Kája je slavnej, kluci si k němu přišli pro podpis,“ vykřikla radostně jedna z divaček, aby upozornila hlouček kolem sebe na situaci, kdy si dva malí kluci přišli na plato u cílové věže pro podpis našeho reprezentanta Karla Palmy.
V prvním z napjatě očekávaných nedělních závodů jel na své modrobílé lodi se žlutou špičkou Martin Fuksa, stoupající hvězda českého sportu. Start! Závodníci nabrali skoro vyrovnané tempo a dlouho jej udržovali. Čím víc se blížili cíli, tím víc nabíralo hřmění fandícího publika na síle. „Martine, do toho! Martine do toho! Dělej! Makej!“
V nohách bylo cítit chvění tribuny. Maďarský fanoušek navíc umocňoval atmosféru ráznými údery do bubnu. Náhle došlo ke zvratu. Několik desítek metrů před cílem, jakoby začal Fuksa čerpat další energii. Jeho tempo začalo gradovat, na což publikum reagovalo ohlušujícím křikem.
Ve chvíli, kdy žlutá špička Fuksovy lodi projela první cílovými bójkami, propuklo v obecenstvu mocné nadšení.
V podobném stylu si za necelou půlhodinu dojela pro zlaté medaile posádka českého čtyřkajaku – Daniel Havel, Lukáš Trefil, Josef Dostál a Jan Štěrba. Čeští fanoušci si tak mohli dvakrát během jedné hodiny vychutnat slavnostní ceremoniál, při kterém zazněla česká národní hymna.
Ať už ale průběhem mistrovství zaznívala hymna kterékoli země, prakticky celé publikum se v tu chvíli zvedlo a vzdalo tím čest vítězi. Výjimku tvořila pouze skupinka ukrajinských fanoušků, kteří zůstávali protestně sedět vždy, když zazněla ruská hymna (což bylo celkem čtyřikrát).
Jednoho z českých diváků to naštvalo natolik, že k nim přiběhl a plynulou angličtinou řekl: „Tohle není správné. Tohle je sport a ne politika. Tohle do sportu nepatří.“ Je ale skutečně pravda, že politika do sportu nepatří? Bůh suď. Každopádně jen v historii naší země bylo mnoho momentů, kdy jsme si sport s politikou jednoznačně spojovali.
Celkově se ale celá akce nesla ve velmi dobré náladě a získala si chválu diváků, což potvrdil i herec divadla Járy Cimrmana Petr Brukner, který vystupoval v upoutávce na toto mistrovství: „Moc se mi to tu líbilo. Bylo to zorganizované na jedničku.“
Na tomto mistrovství bylo dobře znát, jak těžkým sportem rychlostní kanoistika je. Každý závodník jde po odstartování na dřeň svých sil a možností. Několika minutám závodu ale předchází několik měsíců příprav, které vidět nejsou. Jedná se přitom o skoro dennodenní vícefázové tréninky za každého počasí. Když nejsou správné podmínky doma, nastává čas pro trénování v zahraničí a s tím je spojené dlouhodobé odloučení od rodiny. Nic z toho ale není to první, co napadne ty, kteří se kanoistice věnují, když se jich zeptáte, co pro ně tento sport znamená.
„Je to skoro celý můj život a doufám, že to tak ještě pár let bude,“ odpovídá český reprezentant Karel Palma, „Myslím, že hlavní krása a síla tohoto sportu je v pohybu venku. Důležité je také to, že i špičkoví kanoisté jsou pořád skromní a normální, ve srovnání s hvězdami finančně protežovaných sportů.“
Vojtěch Ruso, další z reprezentantů, na stejnou otázku odpovídá: „Je to vodní sport a ta projížďka po řece je uklidňující, i když je to hrozná dřina. Ten pocit při jízdě je k nezaplacení.“
Podobně odpovídá mladší bratr Martina Fuksy Petr, který je sám kanoistou: „Je to sport v přírodě, u vody. Dá se dělat skoro za všech podmínek. Navíc je hodně všestranný. Při kanoistice se dělá plno dalších sportů: plavání, běh, posilování, lyžování. A hlavně je u toho dobrá parta.“
Takže i když je rychlostní kanoistika tvrdý, médii vcelku opomíjený a málo finančně podporovaný sport, ti kteří se mu věnují, by nevolili jinak a nelze se jim divit.
