PŘÍMO Z LONDÝNA | Aby postoupila do semifinále, musela ve středu na mistrovství světa vodních slalomářů absolvovat Štěpánka Hilgertová ještě i druhou kvalifikační jízdu. V té první totiž skončila 27. A přímo postupovalo prvních dvacet. Dvojnásobnou olympijskou vítězku to ale nerozhodilo. Aby ano… Ve svých 47 letech už má tolik zkušeností, že si poradí i s takovou komplikací.
Měla jste před druhou jízdou nervy?
Já je měla už trochu v úterý večer a ve středu ráno. Ale už jsem toho kolem vody zažila docela dost, i těch druhých kvalifikačních jízd jsem už v poslední době pár jela, takže to zas tak enormně nervózní nebylo. Řekla bych, že jediný velký rozdíl a nevýhoda bylo to počasí (v Londýně byl ve středu několik hodin v kuse silný liják – pozn. red.) a ta dlouhá doba mezi jízdama, to jsem ještě nezažila tři a půl hodiny. Spíš to bývalo šup šup a hotovo. Takže to bylo hodně netradiční a nepříjemný v tomhle počasí.
Kde jste tu dobu trávila?
Ve stanu.
A co jste tam dělala?
Byla jsem zabalená do deky a udržovala si teplo.
Oproti předchozím dnům se počasí výrazně zhoršilo?
Předtím byly přeháňky, ale vždycky půl hodiny. To se s tímhle nedá srovnat. Je to drsný a korunu tomu nasadilo, že teď jdu na doping. Na záchod se mi nechce, takže budu další dvě hodiny sedět v loděnici.
Co se stalo v první jízdě, že vám utekl postup?
Udělala jsem chybu na bráně 18, jinak jsem jela velice slušně. Ale z videa jsme naměřili, že to bylo skoro šest vteřin - a chyběla mi vteřina. Takže mě to mrzelo docela dost. Při té jízdě jsem se cítila pohodově, byla to pojetím dobře nasazená kvalifikační jízda, jak měla být. Že jsem tam přes ten válec nedotlačila, mě bohužel stálo čas. Teď už se mi nejelo tak dobře, ale tak nějakou tu zkušenost s tratí už jsem měla.
Naposledy jste z kvalifikace na MS nepostoupila v roce 2002 v Bourgu. Vzpomněla jste si na to?
To jsem si opravdu nevzpomněla. Ale přemýšlela jsem, jak se říkalo, že loni si to Elena Kaliská nevyjela poprvé v životě, jestli se mi to taky někdy stalo. Na Burg jsem si nevzpomněla, to už je dávno. Ale vzpomněla jsem si na Evropu ve španělském Seu, jak tam přidělali pravidlo se čtvrtfinále, kde po dvou kvalifikačních jízdách jsem byla třeba patnáctá a pak se jela ještě třetí, kde bylo potřeba být do dvacítky, a já jsem byla 21. Takže vím, že tehdy jsem nejela ani semifinále ani finále a musela jsem nastoupit do hlídky bez znalosti tratě. Takže tohle v tý hlavě proběhlo, že by bylo blbý, kdybych tady nastoupila do hlídky a neměla to sjetý.
V létě jste měla problémy s ramenem. Tady v Londýně to rameno zvládá?
Úplně v pohodě, poslední dva tři dny jsme trošičku jezdili volněji. Ale je fakt, že když tu byly dvoufázové tréninky, u nichž se člověk trochu snažil honit i ten objem jízd, večer bylo unavenější. Ale nikdy se to nezhoršovalo, takže jsem byla opravdu v klidu. To by zase muselo dojít k nějakému excesu, aby se oživilo, ale za normální situace drží dobře.
V minulém týdnu jste si stěžovali, že kvůli úpravě vody se na trati tvoří hodně pěny. Teď už jí míň?
Je to lepší a do těch vracáků, kde byly ty největší chuchvalce, nedali brány, tak uvidíme, co bude v sobotu. Mám dva dny na vyčištění hlavy.
Jak závodníky pěna ovlivňuje?
My na ní odjezdili v neděli trénink celých tratí a musím říct, že to bylo hodně nepříjemné. Hned na prvním skoku jsme tam skočili doprava do hlubokého vracáku do pěny a jel se ještě vrchem přejezd. Jak jsem měla pěnu na ruce, klouzalo mi pádlo, bylo to nepříjemné. Všichni jsme si mezi jízdama chodili přebrušovat pádla a drsnit ruce a stejně to moc nefungovalo. Tak jsme po té neděli byli takoví trochu rozčarovaní. Ono je trochu jiné, když jezdíte techniku a naberete si pěnu, ale za tři brány je konec úseku, člověk ruce opláchne v čisté vodě, jede dál a už mu to nepřijde. Trénink celých tratí naznačil, že by to bylo bůh ví co, kdyby ta pěna byla.
