+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Romana Barboříková
1. října 2017 • 10:22

Tohle je sláva! Šampion Tunka dělal selfíčka s babičkami. Co stříbrný Přindiš?

TOP VIDEA
SESTŘIH Ligy mistrů: Manchester City - Neapol 2:1. Guardiolův tým válí i v Evropě SESTŘIH Ligy mistrů: Manchester City - Neapol 2:1. Guardiolův tým válí i v Evropě
LIGA NARUBY: Nefér klička Koláře, Deliho dělo na tribunu a pád u vlastní lavičky LIGA NARUBY: Nefér klička Koláře, Deliho dělo na tribunu a pád u vlastní lavičky
VŠECHNA VIDEA ZDE

PŘÍMO Z FRANCIE | Trénují společně s olympijskými medailisty a mistry světa Vavřincem Hradilkem nebo Jiřím Prskavcem. Tentokrát si ale sladký úspěch užívají oni. Čerstvý světový šampion Ondřej Tunka (27) a vicemistr světa Vít Přindiš (28). Dávají podpisy, fotí se s fanynkami, lidé je poznávají. „Určitě je toho víc, než předtím. Mám za sebou asi dvě selfíčka s takovými babičkami a teď i se dvěma holkama,“ culil se Tunka přezdívaný Tuňák.



Ondro, kromě medaile máte dostat ještě i putovní trofej, která byla uplynulé dva roky v obýváku u vašeho trenéra Jiřího Prskavce (v roce 2015 získal titul mistra světa Jiří Prskavec mladší). Už ji máte?
Tunka: „Organizátoři na to v pátek zapomněli a v sobotu se jim to nevešlo do programu, takže předávání chtějí udělat v neděli, kdy já už ale ráno odjíždím do Prahy. Takže to převezme asi šéftrenér.“

Čili stejný scénář, jako u vás, Vítku, po finále Světového poháru, který jste vyhrál. Připomnělo vám to tato situace?
Přindiš: (Smích) „Tak je to asi nasnadě. Ale pamatuju si, že Vávra (Hradilek) ji dostal asi až půlroku potom, co vyhrál titul v Praze (2013). Tenkrát o trofeji nikdo ani pořádně nevěděl, že nějaká putovní je. A od té doby se to tak nějak rozšiřuje.“
T: „Několik let se to dělalo tak, že se to předávalo od závodníka k závodníkovi, že se to nedávalo takhle oficiálně, ale jenom tak z ruky do ruky.“

Už víte, kam ji dáte?
T: „Já ani nevím, jak vypadá, takže nevím, kam ji šoupnu. Nikdy jsem ji neviděl.“

Jaké byly oslavy zlata a stříbra?
T: „Myslím, že se celkem povedly, ještě ráno jsem je cítil.“
P: „Já jsem si dal takové skromnější, asi o půlnoci jsem šel spát. Jak byl ten den takový hrozně dlouhý, natáhlý, bylo strašné vedro, tak mě večer dost bolela hlava. Ani ten alkohol na to nepomohl (smích), takže jsem se potřeboval vyspat. Navíc ještě v neděli se chci pokusit tu trať sjet při slalom crossu, takže to nechci přehánět s oslavami.“

S vámi, Ondro, se tady už fotily nějaké fanynky. Poznávají vás teď už lidé víc?
T: „Mám za sebou asi dvě selfíčka s takovými babičkami a teď tyhle dvě holky. Takže jo.“
P: „U mě to bylo už tak průběžně, po semifinále, vždycky když jsme šli z kontroly, tak tam naběhly děti a fotily se, chtěly podpisy. Ale že by to bylo teď nějaké větší, to ne, mně to přijde dobré.“

Zase vyhrál český kajakář. Cítíte, že zahraniční soupeře už to trochu i štve?
T: „Já jsem zatím nic pořádně nevyhrál. Možná by byli naštvaní, kdyby zase vyhrál Jířa, ale mně to přejí.“
P: „Já myslím, že oběma to přáli. U Ondry jsou všichni nadšení, že je to překvapení. A za mnou teď chodí lidi a gratulují mi k super sezoně. Takže myslím, že jsou rádi. Ale jak říká Ondra, kdyby to byl zase Jířa… tak jsme naštvaní my dva.“ (smích)

I Francouzi, kteří chtěli všechny medaile pro sebe, vám to přejí?
P: „Samozřejmě jsou všichni zklamaní, jak to pro ně dopadlo (ve finále byl jediný francouzský zástupce), ale jinak jsme všichni kamarádi. Teď budou mít pauzu a budou se moct připravit na příští rok.“

Čeští kanoisté oslavují medaile z MS v kanoistice
Čeští kanoisté oslavují medaile z MS v kanoistice

Po SP jste, Vítku, říkal, že vám pořádně ani nedošlo, čeho jste dosáhl. Bylo to teď jiné i tím, že hned bylo vyhlašování a dostali jste medaile?
P: Atmosféra tohohle byla úplně jiná. Jak tam nebylo vyhlášení a ty emoce, tak to bylo divné. Ale teď ty emoce byly. Stáli jsme tam v cíli vedle sebe a říkali si: Ty jo, tak ty už tu medaili máš, teď chci já. A co když to na mě nevyjde? A teď tam padla ta dvojka a trojka a my jsme si říkali: skvělý. A najednou tam padla jednička a dvojka a úplně to vygradovalo. A navíc si uvědomuju, co to přináší. Protože na celý rok dopředu si teď může člověk naplánovat krásnou přípravu, nemusí se štvát s nominací (medailisté z MS mají pro příští sezonu jisté místo v reprezentačním týmu – pozn. red.). Pro mě je to jedna z největších odměn a už se na to těším, že se nebudu muset stresovat. A budu moct startovat na ME v Troji, na což se hrozně těším.“

Ondro, vám tenhle fakt taky hned došel?
T: „Tohle jsme si hned řekli, když jsme zjistili, že budeme mít medaili. Hned nás napadla Evropa v Praze. Protože to tam bude úžasný. Vždycky je tam dobrá atmosféra a Evropa tam bude skvělá.

Vyhrál jste přesně v den svých narozenin. Říkal jste si dopředu, že je to dobré znamení?
T: "Nikdy jsem nejel závod v den narozenin, to snad vycházelo Jířovi, že nominační závody byly na jeho narozeniny a vždycky vyhrával. Tak mi říkal: S tebou nemusíme závodit, když budeš mít narozeniny, to vyhraješ.“

Vítku, vy máte narozeniny kdy?
P: "No v dubnu, to žádný mistrovství nikdy není, to je pěkně naprd.“

Podívejme se ještě na vaše úplné začátky. Jak dlouho jezdíte?
T: „Jezdím tak od 11 let, začal jsem na Malé Skále. Tehdy jezdili Šimek-Rohan na deblu a Mirek Šimek se vrátil na Skálu a přišel do školy s tím, jestli nechce někdo začít jezdit. Tak jsem začal jezdit se ségrou a pak jsem jezdil několik let s tátou, ten mě vozil všude po závodech. A někdy před sedmi osmi lety jsem přešel do Prahy.“
P: „Já jsem začal tak v sedmi osmi letech, jsem odkojený Prahou, vyrostl jsem na kanále v Troji. Bydlel jsem na Stodůlkách a vždycky po škole jsem sednul na metro, dojel do Troje a tam jsem strávil celé dopoledne. Trénoval mě táta až někdy do roku 2013, kdy jsem šel k Pytlákovi (trenér Miloslav Říha). Ten mě vzal s Vávrou pod svá křídla a od té doby trénuju s ním.“

Vy, Ondro, zase trénujete s Jiřím Prskavcem, oba tedy máte vedle sebe úspěšné kajakáře. Pomáhá vám to?
T: „Určitě. My vlastně koukáme na nejlepší kajakáře a koukáme na ně každý den, takže to je hrozný přínos.“
P: „Je to dobré z toho sportovního hlediska, ale i z toho mimosportovního. Nemůžu říct za Jířu, protože s ním netrávím zas tolik času, ale Vávra je i mimo vodu fajn a spoustu věcí mi ukázal. Naučil mě i jiný pohled na ten sport, že to není jen o tom se nervovat na startu, ale užít si to.“

Když spolu trénujete, funguje v týmu zdravá soutěživost?
P: „Jasně. My se hodně často vsázíme o pivo, kdo bude mít víc šťouchnuto, to je docela běžná praxe. A i v rámci oddílu máme společné tréninky dvakrát týdně všechny skupiny, že se vytyčí trať a jezdíme všichni, víme všechny časy a vidíme se i ze břehu. V tom je obrovský přínos, protože se všichni zlepšujeme konstantně. Nejsme jen ty dvě skupinky samostatně, ale potkáváme se všichni čtyři a to hrozně posunuje český kajak nahoru. Když by byl někdo separe, což je možná případ Luboše Hilgerta, který trénuje sám a nemá ten každodenní souboj, bylo by to asi horší. My se furt vidíme, co kdo dělá, jak maká a snažíme se je dohnat a přeskočit.“

Jaké vtahy jsou tedy mezi vašimi dvěma skupinami?
P: „Tak když moc neotravujou v šatně, tak dobrý. (smích) Ne, tak já myslím, že úplně v pohodě. Z tréninkového hlediska žádný problém nemáme. Na soustředěních, když jsme delší dobu, tak ty skupiny jsou občas separe. Ale já nevím, řekni taky něco ty.“
T: „Mně se líbí, když mluvíš… Ale my jsme třeba minulý rok s Vítkem jeli na Zéland spolu, i když jsme z jiné skupiny, a trénovali jsme tam pospolu.“

Nějakou dobu jste si na úspěch museli počkat. Je tedy vytrvalost jednou z vašich důležitých vlastností?
P: „Důležitý je nevzdat to. Přijde jeden neúspěch, druhý, hlavní je nevykašlat se na to, furt to zkoušet, protože očividně to někdy přijde, což je skvělý. Jsou lidi, kteří získají medaili hned na začátku, ale i takoví, kteří ji nevyhrají nikdy. Já jsem rád, že se mi to povedlo, ať už ze svěťáku nebo ME, MS, ale i z domácího poháru, protože už i tam je ta úroveň vysoká.“

Jakou jste měli podporu v Pau na MS?
T: „Já jsem tady měl celou rodinu. Přijely mé dvě sestry a táta s mámou. Objíždí skoro každý závod, takže mě to tak nepřekvapuje. Máme i psa, ale toho nebrali, protože je docela divoký a tady by si to moc neužil.“
P: „Mně přijeli máma s tátou, protože byli navštívit bráchu, který žije ve Španělsku, tak jsem jim říkal, ať se staví. Naštěstí přijeli, protože máma nikdy na závody moc nejezdila a letos byla na Evropě, tady, na nějakých nominacích, tak jsem jí říkal, že asi bude muset jezdit častěji. A byla tady přítelkyně. To byla moje hlavní podpora.“

Máma nejezdila, protože na to neměla nervy?
P: „Tak nějak všechno. Nevycházelo to a nechtěla se nervovat. Ale teď už to bere docela dobře.“

 







Klasická verze
Mobilní verze