Byla pětkrát ve finále a stále se drží v širší špičce. Znakařka Simona Baumrtová se však zároveň musí vyrovnávat s dlouhým obdobím bez medailí. Navzdory slibným předpokladům se na ME v krátkém bazénu v Netanji čekání prodloužilo a pro ambiciózní závodnici to není snadné.
Je zjevné, že před olympiádou v Riu de Janeiro bude muset zvládnout nejen tréninkové dávky, ale také si vyčistit hlavu od tíhy očekávání, ať vnějších, nebo těch, kterými sama trápí své vlastní já.
Prokleté medaile. Pro Simonu Baumrtovou jsou teď pálící přítěží, jakýmsi viteálem zaklínajícím duši zla v jejím oblíbeném světě čaroděje Harryho Pottera. Jejích dvanáct medailí z vrcholných akcí ji teď váže do temnoty vlastního strachu, co přijde, když nebudou přibývat další. A ony se jí stále vyhýbají.
V izraelské Netanji se odehrál podivuhodný příběh boje špičkové sportovkyně s vlastními démony. Zřejmě i proto neskončila evropská kampaň pro Baumrtovou lépe než těsně pod stupni. „Vadí mi, že všichni jen píšou o tom, že nemám zase medaili, ale to je tak těžký mít medaili na mistrovství Evropy a mistrovství světa…,“ povzdychne si Baumrtová.
Vy přece taky toužíte po dalších medailích, nebo ne?
„Všichni chtějí vyhrát a trénují proto, aby byli nejlepší. Najednou já nemám medaili, najednou se svět zbořil… Všichni byli zvyklí, že je vozím, ale hodně medailí byla náhoda, získala jsem je o pár setin. Čtyřikrát jsem byla třetí o pár setinek, tady jsem najednou pátá, šestá v Evropě, mám pět finále. To nemá nikdo, takže jsem se svým vystoupením spokojená. Časy jsou letos nejlepší, sezona proběhla tak, jak má. Důležitý je příští rok. Tady to jsou všechno, v uvozovkách, přípravné závody. Není medaile, tak není medaile. Ty jsou pro první tři a na startu nás je čtyřicet, padesát.“
Jde ale taky o časy, kterými jste se tentokrát nepřiblížila osobním rekordům…
„Jenomže já mám osobák na „pajsku“ takový, že je tak těžký se tomu přiblížit... Tam (na minulém ME v Herningu, kde Baumrtová získala čtyři medaile – pozn. red.) jsem jela na vlně, to bylo takové jiné.“
V čem?
„Teď mi chybí uvolněnost, v průběhu sezony, kdy o nic nejde, tak plavu dobře, tady už nejsem tolik uvolněná. Na stovce jsem byla hodně vystresovaná a naprosto zbytečně. Musím na tom ještě pracovat, myslela jsem si, že to je pohodě, ale není. Každý závod je jiná zkušenost a dvě páté a jedno šesté místo jsou super.“
| DISCIPLÍNA | UMÍSTĚNÍ |
| 100 m znak | 5. místo |
| 200 m znak | 5. místo |
| 50 m znak | 6. místo |
| 4x50m pol. závod - smíšená štafeta | 8. místo |
| 4x50 m pol. závod | 7. místo |
Nabízí se srovnání s loňským mistrovstvím Evropy v dlouhém bazénu v Berlíně, kde jste přišla o medaili na úvodní dvoustovce a šampionát pak skončila v depresi.
„To bylo úplně stejné, přehnaná nervozita, svázaná s první dvoustovkou. Pokud se první závod vydaří, je to jiné mistrovství. To stejné bylo tady. Nerozjela jsem to tak rychle, abych to nevydržela, ale nervozita mě svázala. Neslo se to celé mistrovství, jak byly závody hned za sebou.“
Je zjevné, že vám přílišný stres škodí. Vidíte možnost, jak s tímhle problémem pracovat?
„Musím s tím pracovat. Příští rok si dám víc mezinárodních závodů, abych soutěžila s nejlepšími. Kdybych plavala s klukama, tak v pohodě, ale u nás na znak nemám konkurenci. Velké federace mají strašně moc závodníků. My jsme tak tři čtyři a je na nás velká pozornost. Čtvrté místo Míci (Jan Micka byl na ME čtvrtý na 1500 m v českém rekordu – pozn. red.) je super a moje páté zklamání. To je tak nefér! To se přenáší na mě. Mrzí mě to. Jak to, proč to tak je? Tím, že jsem vozila medaile? Ano, vozila...“
Jde také o ty časy, které naznačují stagnaci.
„No dobře, Bolt se taky nepřiblížil k maximu čtyři roky, Hejnová taky letos svůj čas nepřekonala. Já překonávám rekordy v jiných disciplínách, jde to nahoru, ale na znak mám v hlavě blok. Dvě stě kraul, dvě stě polohovka, sto polohovka, tam by mi stačily osobáky na finále, takže ty moje rekordy na ostatní tratě nejsou špatné. Ale pořád tam jdu s tím, že když se to nepovede, nic se neděje, jsem znakařka. Jenže na znaku možná i já na sebe dávám tlak, na výkonu se to projevuje.“
Není právě tohle ten problém? Že si sama na sebe nakládáte příliš?
„Samozřejmě. Každý chce vyhrávat. Nikdo nemůže uspět, aniž by chtěl být nejlepší nebo se chtěl přiblížit těm nejlepším. Takhle nemyslí žádný sportovec. Byla jsem zvyklá mít medaile, samozřejmě. Někde v hlavě to mám, že bych je chtěla taky. To chtějí fakt všichni. Čtyřicet závodníků je na startu, z nich deset je chce, protože vědí, že na to mají. Ale tady v těch okamžicích právě rozhoduje ta hlava. Proto teď Kaťák (Maďarka Katinka Hosszúová – pozn. red.) vyhrává. Ta je tak nastavená, i od toho jejího boyfrienda (manžela a trenéra Shanea Tusupa), že je nejlepší. A ví to. A jde do toho, protože je nejlepší. Tohle myšlení já nemám. Nebo jsem o něj přišla s tím Berlínem.“
Co se tam vlastně stalo?
„Tam se to ve mně úplně sevřelo. Já jsem teď psychoušovi říkala, že se prostě bojím toho zklamání, že se bojím toho, jak hrozně to bude bolet.“
Jak dlouho pracujete s psychologem?
„Už sedm let. To jsou vždycky věci, že dobrý, dobrý, dobrý, pak přijde něco a najednou… Mně přijde, že někdy se to opakuje a vždycky hledám, proč se to stalo. Ono je strašně těžké pojmenovat, proč to nevyšlo. Když v trénincích lítám, rozplavby a semifinále sto znak byly super. A finále? Myslím, že jsem si nevěřila natolik, abych to rozjela rychleji.“
Budete tenhle problém nějak řešit?
„Jednoznačně. Přemýšlím, že budu potřebovat ještě nový impulz.“
Nového člověka?
„Jo. S tátou si o tom člověk povídá, ale ještě je tady stránka, která mi chybí. Mně přijde, že si nevěřím, i když konkrétně na stovku jsem byla jasně druhá. Tam si, myslím, že nebyl nikdo, kdo by mě mohl ohrozit. Kaťák (Hosszúová), ta je jasná. Myslím, že jsem byla spíš blíž k ní než ke třetímu místu. Ale prostě najednou se to ve mně sevřelo…Úplně zbytečně, nevím, proč to tak bylo.“
Přijdou tedy před olympijskou sezonu změny?
„Nemám na výběr, něco musím změnit. Tady v tom duchu nemůžu jet dál. Musím změnit myšlení. Příští rok chci hodně závodit na mezinárodních závodech, abych si tím zvykla na mezinárodní účast. Nepojedu žádný Český pohár, chci jet do Říma, do Ria, je mistrovství Evropy. To jsou pro mě závody, kde se potřebuju otrkat, zkusit na to nemyslet a plavat. Musím si začít věřit. Nechápu, proč si zase nevěřím, když mi to lítalo. Já jsem plavala fakt dobře. Najednou se něco změnilo a nevím proč. Tady na tomhle můžu pracovat.“
