Soupeři ho zvedli na ramena, veslař Ondřej Synek měl na krku zlatou medaili a díval se přímo do tváří v rozjařeném publiku. Na evropském šampionátu v Račicích získal svůj pátý kontinentální titul (čtvrtý na skifu) a k oslavnému focení přibral i své děti Matyáše a Alici, oblečené do triček s nápisem „TÁTO, DO TOHO“
„Hezký, tribuna narvaná, ještě mobilní vedle a pak ještě další. Přijde mi to tady větší atmosféra než na lecjakém mistrovství světa,“ pochvaloval si Synek. „Třeba na olympiádě bylo spousta diváků, ale domácí atmosféra je prostě nepřekonatelná. Každý, kdo to zažil ze závodníků, ať už v jakémkoliv sportu, tak je to pro něj nejvíc.“
Jak jste si užil oslavu s dětmi?
„Ještě se na mě nikdy nebyly podívat. Já jsem takovej nervóza, nevozím rodinu na závody. Byly už včera. Byla možnost je tam vzít, myslím, že se jim to i líbilo. Mates byl nadšenej, Alča trochu ze začátku brečela, protože je to holka, pak už si to taky užívala, dostala kytku, takže super.“
Co ta trička?
(úsměv) „To jim nechala udělat babička. Bylo to vtipný, i jim to slušelo.“
Máte už čtyři tituly světového šampiona, tři olympijské medaile a tohle je váš pátý titul mistra Evropy, kam ho řadíte?
„Z evropských ho řadím určitě nejvýš. Mistrovství světa to není, ale vyrovnalo se to tomu tou atmosférou. Bylo to úplně úžasné, lidí spousta, dnes, včera i v pátek pěkně fandili. Všem díky, užívám si to, je to super.“
Ceníte si, že jste zvládnul tlak spojený s tím, že jste byl tváří šampionátu?
„Já jsem to asi nedával moc najevo, ale byl jsem z toho docela nervozní. Všichni to na mě v uvozovkách házeli, byl jsem i tváří šampionátu, takže jsem poslední měsíc lítal po různých akcích, focení, filmování, rozhovory, natáčení upoutávek… To mně trochu bralo sílu, na druhou stranu jsem věděl, že to je pro dobrou věc, že se veslování rozšíří mezi lidi, a že se přijdou podívat na super závody. Díky Bohu vyšlo počasí a všechno vyšlo.“
Jaké to je závodit před fanoušky, kteří od vás čekají zlato?
„Dneska tu byla spoustu lidí, byl jsem docela vynervovaný. Všichni čekali, že dojedu pro zlato, byl jsem z toho nervózní a docela jsem tomu podlehl. Naštěstí to dobře dopadlo. Byl to velký tlak. I když jsem si říkal, že si to nepřipouštím, bylo to náročné.“
Když jste jel do cíle, tribuny šílely, všiml jste si?
„Hodně jsem to vnímal a bylo to pro mě emotivní. Už jsem tušil, že vyhraju, ještě jsem nějakou sílu měl, věděl jsem, že Chorvat moc nezrychluje. To jsem si opravdu užíval.“
Byl jste si jistý, i když Martin je známý silným finišem?
„Jo. Viděl jsem během závodu z Martinova projevu, že tam za mnou jen tak visí. Náskok byl velký, čtyři vteřiny z pětiset metrů už nestáhnete. Věděl jsem, že vyhraju, a cítil jsem se dobře.“
Kdy jste začal věřit, že to vyjde?
„Věřil jsem tomu od začátku. Říkal jsem si, že první kilák pojedu rychle a zkusím všem ujet. Věděl jsem, že kluci včera závodili naplno, měli za sebou těžká semifinále. Chtěl jsem je zlomit hned ze začátku, což se povedlo, a už to tak vydrželo.“
Očekával jste, že budete takhle suverénní?
„Loni jsem nevyhrál žádný závod, byl jsem vždycky druhý nebo třetí. Dnes první závod a hned vítězství. Byl jsem předtím trochu nervozní, protože jsem nevěděl, jak na tom budu, žádný velký závod jsem nejel. Doufal jsem, že mám dobře natrénováno, v zimě jsem normálně trénoval a teď se to potvrdilo.“
Šampionát v Račicích všichni chválili. Věříte, že by se tady mohlo konat i mistrovství světa?
„Jo, určitě, doufám, že to tak i někdy dopadne. Po olympiádě v Tokiu bych byl rád, kdybychom kandidovali na mistrovství světa. Určitě bych to podpořil, protože tohle je fakt skvělý areál. Když vyjde počasí a není nějaké harakiri, protože tady taky umí fouknout, tak je to tady úplně úžasný. Všem soupeřům se to hrozně líbí, diváci úžasní, jídlo všem chutnalo, takže vynikající.“
Zlákalo by vás případně mistrovství světa v Račicích k prodloužení kariéry i po olympiádě v Tokiu v roce 2020?
(úsměv) „Pokud to nebude 2030, možná třeba jo, kdyby to bylo ten rok po tom, nebo ten další. Ale to je hrozně daleko, myslím, že teď je cíl dokončit tuhle sezonu. Musíme krok po kroku. Bude mi letos pětatřicet a vrcholový sport je hodně těžký, každý rok je to těžší a těžší…“
