Dvoumetrová postava budí respekt všude, kde se objeví. Kdyby chtěl, mohl by z něj být pěvec v opeře, jenže Josef Dostál si vybral jinou cestu. Zazpívá si rád, raději ale závodí na kajaku a frčí ve stopách svého táty. Teď ho čekají regaty v Duisburgu a v Račicích, kde hodlá potvrdit oprávněnost nominace na olympiádu do Ria. Na čtyřkajaku mu už účast neunikne, v singlu ještě potřebuje jedno dobré umístění. Tím dá razítko na cestu do Brazílie. „Když jdu do školy na zkoušky, jsou to větší nervy,“ usměje se.
Když se podíváte na seznam úspěchů, které má Dostál za poslední dobu, nepochybujete o tom, že ho Brazílie nemine. Český svaz kanoistů ale sám rozhoduje, kdo na sportovní svátek pojede. Nezáleží na tom, kdo olympijské místo vyjel.„Je to kvůli tomu, aby se na olympiádě udělal co nejlepší výsledek,“ netrápí se kajakář.
Když bude fit, ví, že se do Ria podívá jako člen čtyřkajaku. „Tam je ve hře už jen jedno místo. Na jaře vyhrál jeden kluk, co tam do té doby nikdy neseděl. Tak by bylo nefér mu nedat šanci vyzkoušet, jak je na tom. Takže Jakub Špicar teď vystřídá Honzu Štěrbu a pak v Račicích pojede místo Lukáše Trefila. Podle toho, jak zajedeme, se bude porovnávat a nominovat,“ vysvětluje, kudy vede cesta na olympijské hry.
Napínavější, byť nejspíš jen o chlup, to bude mít Dostál v singlu. „Musím dokázat, že moje individuální výkonnost je na vysoké úrovni,“ hlásí, ale odmítá, že by na regaty odjížděl s nožem na krku. „Záleží spíš na času, co zajedu, na odstupu od prvního místa, od medaile. Pokud to nebude nějak markantní, tak by mě měli nominovat. Zaslechl jsem, že by možná mohlo stačit být i ve velkém finále, tedy do devátého místa,“ naznačuje, že by mu Rio nemělo uniknout.
Pak ještě sfoukne jeden Světový pohár v Portugalsku a bude dvouměsíční období klidu. Odpočine si sice jen tři, čtyři dny. I za to ale bude rád. „Neplatí pro nás žádné svátky, soboty, neděle, takže jedeme pořád. Tréninkový cyklus mám nastavený na tři dny práce a jeden den volna. Když je trénink, tak člověk nic neudělá, to je v zápřahu od rána do večera a člověk je hotový. Ve dnu volna člověk dohání všechno, co nestihl… Třeba školu,“ pokrčí rameny a je znát, že sportování je v tuhle chvíli na prvním místě.
Chybělo málo a možná byl blízko i olympijský hattrick, jenže do deblu v soutěži o olympijské medaile nakonec neusedne. Mrzí ho to, ale ví, že svět nekončí. „Budu se soustředit na singla, který bude první dva dny a potom na čtyřkajak, ten přijde po dvou dnech volna,“ pohlíží do budoucnosti.
Při rozhovoru působí uvolněně, co chvíli se usměje, jako by měl nervy ze železa. „Nervozita na mě zatím moc nepadá. Na Světovém poháru jsem byl vždycky ve velkém finále,“ řekne jakoby ledabyle.
Vyhnat z hlavy myšlenky na Rio prý není problém, zvlášť když se snaží dohnat manko při studiu. A to i přesto, že má individuální studijní plán. „Když jdu do školy, tak z toho mám větší nervy. V kanoistice už trochu vím, na co mám. Trénuji celý rok kvůli třem a půl minutám. Vím, co probíhá, co si můžu dovolit, jak jsou na tom soupeři,“ popisuje realitu.
Rozklepaný tedy nebude, ale soustředění bude na místě. „Před startem asi něco přijde. Ale u mě se nervozita promění v adrenalin. Snad ho dokážu zúročit a vystartovat ještě rychleji. Na olympiádu jsem připravený lépe než na zkoušky,“ směje se.
Teď má u něj přednost kanoistika, ale když bude volno, neváhá a valí do hlavy učivo. Třeba v Americe je to s časovým posunem extrémně těžký,“ vzpomíná, kam všude vezl skripta. Možná si nějaké vezme i na blížící se olympiádu. Ostatně závodění v Riu si už závodění vyzkoušel. A nebyla to tedy žádná sláva.
„Jsou tam vodní rostliny a já jsem je chytil na kormidlo. To je jako když jedete s ruční brzdou. Odpor se zvětší, v našich závodech rozhodují desetiny vteřiny a tohle vás fakt zpomalí,“ krčí bezmocně rameny. Při olympiádě ale nic podobného nehrozí. „Když se to stalo, nebylo to nic moc. Ale slíbili, že to vyčistí. Před námi ještě pojedou veslaři, tak snad ten zbytek vysbírají,“ vypráví a už má zase pusu od ucha k uchu.
Zážitků má už teď z Ria dost. Tehdy tam pobýval pět dní. „Byl jsem na Copacabaně i jiných památkách, jako třeba na Cukrové homoli, z ní je nádherný výhled na celé město,“ vypráví mladík a je znát, že se mu ten pohled zamlouval. Jen na jeho oblíbený koníček, kterým je rybaření v exotické zemi nedošlo. „Ale doma jsem byl na pstruzích už sedmkrát,“ pochlubí se.
V Brazílii by možná bral raději jiný úlovek – z cenného kovu. „Lidi pořád říkají medaile, medaile. Já si ale víc cením toho sportovního zážitku. Jasně, někde doma mám medaili z Londýna, vlastně ji teď ani nemám,“ zarazí se s tím, že ji půjčil na výstavu.
Od roku 2012 se jeho pozice na závodech přece jenom radikálně změnila. Tehdy byl zelenáč, nováček. „Určitě jsem se necítil jako King. Když se na nás soupeři podívali, tak nikoho jmenovitě neznali. Ani teď sice nejsem mazák, ale už si řeknou, máme Čechy nebo Dostála v rozjížďce, to je špatný,“ těší ho. A když závod dopadne dobře, dá průchod emocím a jeho zvučný hlas se nese areálem. „I v časopisu jednou psali, že byl můj vítězný řev slyšet přes všechny tribuny,“ směje se.
Pěvecké geny má po mamince, která profesionálně zpívá. „Můj hlas ji nadchnul, poslala mě k jedné učitelce a ta řekla, že mám čistý hlas. A kdybych se tomu věnoval, tak bych třeba za čtyři roky mohl zpívat v opeře. To bych se tomu ale musel věnovat dlouhé hodiny a to by s kajakem nešlo,“ rozhodí rukama.
Takže to dopadá tak, že si zpívá sám, s maminkou nebo dědečkem. Neopomene připomenout, že zpívání se věnují jeho dvě sestry. „Já už jsem taky zpíval. Na vyhlášení Dukláka roku, tam jsem byl nervozní. Pamatuji si, jak se mi klepala ruka s mikrofonem. Už jsem zažil příjemnější pocity,“ směje se na celé kolo držitel dvou zlatých medailí ze seniorského i akademického MS, jednu zlatou placku dovezl ze šampionátu do 23 let a juniorského mistrovství.
Pražská Dukla si tak lebedí, jakého borce zaměstnává. Dělá jí ve světě dobrou reklamu. Role vojáka, kdy má hodnost praporčíka, mu ale předurčuje i jiné povinnosti, než je závodění na vodě.
„Letos mě čekají zkoušky z angličtiny. Co se týče střelby, máme je jednou ročně. Když jsem byl poprvé střílet, tak jsem zranil sám sebe. Chytil jsem blbě pistoli a zpětný ráz mi poranil palec. Tekla mi krev, takže teď si dávám bacha,“ usměje se při vzpomínce. „Ruku mám ale snad pevnou, nedělá mi problém nastřílet, terč vedle určitě netrefuji.“
