Pomohl stvořit zázrak, který po letech prázdna zase oživil víru v úspěšnou budoucnost českého volejbalu. „Teď jen v tom dál pokračovat,“ přeje si Jiří Zach, trenér reprezentantů do 19 let, kteří se o víkendu stali senzačními mistry Evropy. Vyplatila se jim nejen motivační videa, ale i kempy během letních prázdnin. Mohou tedy v budoucnu útočit na medaile i mezi absolutní elitou?
Jak moc bylo těžké stvořit v českých podmínkách takhle talentovaný výběr?
„Před zhruba pěti lety jsme spustili projekt Lvíčata, v reakci na to, že jsme tehdy ostudně skončili v kvalifikaci kadetů šestí ze šesti. Sedli jsme si tedy s předsedou svazu Zdeňkem Haníkem, a když jsme nemohli udělat centralizaci jako jiné státy, muselo se navýšit objem práce a začít s přípravou o rok dřív. Ročník 1997 pak už postupoval z kvalifikace, stejně tak i 1999. Každý rok jsme protrénovali i sto dvacet dní. Léto jsme trávili v Kolíně, kdy kluci trénovali od prvního týdne v červenci do posledního v srpnu pět dní v týdnu. Tři hodiny ráno, tři odpoledne… A unesli to. Oželeli prázdniny a výsledek přišel.“
Je to důkaz, že po letech prázdna je český volejbal zase na cestě vzhůru?
„Ano, já už se kolem reprezentací pohybuju 30 let a můžu hodnotit, jak chodí kluci do nároďáku připravení. Posledních šest, osm let je to lepší. Přicházejí lépe vybavení, naučení, nedělají základní chyby… Celé hnutí nasálo věci od lepších týmů, jako jsou Belgičané, Francouzi či Italové. Dost jsme se otevřeli a zásluhou Zdeňka Haníka je tu i spousta metodiky. Jezdí sem přednášet lektoři, celé se to zvedlo. Mám dojem, že jsme se odrazili ode dna.“
V čem je tedy silná stránka tohoto týmu, který nyní ovládl kadetské ME?
„Za prvé je to jeden z fyzicky nejsilnějších týmů, který jsem měl po ruce. A na rozdíl od minulosti nejsou jen dlouzí, ale i skákaví. Jsou tam tři, čtyři lidi, co skáčou přes tři padesát, což jsou parametry na reprezentaci mužů. Pak je tam ochota skousnout ten tréninkový objem. Také si svými vlastnostmi sedli dohromady. Nejsou kdovíjak nadšený tým, ale umějí být soustředění. Když si to vezmou za své, jsou jak dobře seřízený stroj. Vliv též mělo, že jsme doplnili tým o Jana Svobodu, jenž přinesl pohled z extraligy a výbornou přípravu, nebo Petru Žilkovou, která dělala statistiku…“
… a také motivační videa.
„Byly to asi sedmiminutové skeče, kdy zkompilovala věty z různých filmů. Na OH v Barceloně byl třeba čtyřstovkař (Derek Redmond), jasný favorit, ale na 250 metrech mu odešel sval. On to ovšem i za pomoci otce dokulhal. Taková videa pak zkombinovala s naším chtěním, a když jsme nastoupili proti Rusům, tak na ně ani nemělo vliv, když zpívali tu svou bojovnou hymnu. Byli imunní.“
Co jste pak nadějným mladíkům jako Šotola či Piskáček poradil? Aby šli brzy do ciziny?
„Cizina je daleko, tak dva, tři roky. A oni musejí dokončit střední školy. Marek Šotola však už teď hrál extraligu v Budějovicích a chtěli ho i na play off, kde nakonec získali titul. Piskáček zase hraje v Liberci… Úroveň extraligy se cizinci zvedla a nemyslím, že by měli rychle utíkat.“
Co se budoucnosti týče, může tahle generace za pár let útočit na medaile i mezi elitou?
„Teď na ME třeba Slováci, kteří nás před šesti lety poráželi, uznali, jak jsme silní. A říkali, že když se povedou dvě nebo tři generace za sebou, tak to má vliv i na mužskou reprezentaci. Myslím, že to tedy tak bude. Ročník 97 máme slušný, tahle generace teď vyhrála ME, a ročník 2001 vypadá ještě lepší. Teoreticky by se to mělo projevit, ale teď už to není na nás. Musejí to převzít mužští trenéři a dál s nimi pracovat. Nesmíme ustrnout. To pak i sebelepší generace nemusí být nic. Je to hodně o další práci a vylepšování maličkostí.“
