Český biatlon s ní prožívá obrodu. Novou naději. Díky své rychlosti, přesné střelecké mušce i kráse, se z Gabriely Soukalové stala během víkendu snů (1., 2. a 3. místo v závodě SP) sportovní celebrita. V nejlepší možný čas – padesát dní před startem MS v Novém Městě na Moravě. „Zda ten tlak ustojím? Celkem se bojím, mívám trému,“ připustila rozpustile třiadvacetiletá senzace.
Když byla malá a její maminka, stříbrná olympijská medailistka v běhu na lyžích ji vedla ke sportu, Gabriela Soukalová často trucovala. „Chtěla jsem si malovat nebo zpívat,“ vyprávěla. A místo závodění zůstala úmyslně stát na startu, či zaběhla do lesa, kde se schovala a startovní číslo zahrabala. „To mi pak mamka dala na zadek,“ smála se. Dnes je objevem českého biatlonu.
Co vám tedy maminka Gabriela Soukalová (dříve Svobodová) říkala teď, když jste na SP v biatlonu v Pokljuce získala ze tří startů první, druhé a třetí místo?
„Mamka to viděla ze záznamu, ona na přímé přenosy moc nekouká. Když se jede na střelnici, tak se vždy schovává a raději to nechce vidět. Zprvu mě tak začala osočovat, že jsem si to určitě zkrátila a že mi na to přijdou. Lež má krátké nohy, říkala mi. Pak se ale začala smát. Byla dojatá a šťastná.“
Jistě ale nebyla sama, že?
„Došla mi spousta gratulací. Třeba sestra mi zprvu psala, ať to všem stihnu ukázat, že 21. 12. bude konec světa. A pak dodala, že pokud nepřestaneme podávat takové výkony, mejdan nikdy neskončí a všem ztvrdnou játra. Takže jsem to stihla.“
Zájem o svou osobu jste dobře načasovala, veřejnost jste upoutala dva měsíce před MS v Novém Městě na Moravě. Nebojíte se, že jste si těmito výsledky na sebe upletla před domácími fanoušky bič?
(směje se). „Já si ale zase nefandím, že by to mělo vydržet. Snažím se na to nemyslet, jinak by to bylo jako táhnout závaží. Ta forma u nás, mladších závodnic, je navíc kolísavá. Zvláště, když se něco čeká, jsou tam výkyvy. Starší mají lepší základ, delší přípravu a u nás je to spíše na houpačce.“
Nemáte přesto obavy z toho tlaku, který je s tak velkou akcí spojen?
„Neumím si představit, jak na to budu reagovat, budu v takové situaci poprvé. Třeba starty strašně prožívám, jsem nervózní a odráží se to i na spánku, ale během sezony se to vždy postupně zlepšuje. Nebo to spadne jak začne samotný závod. Snad budu mít tedy po Vánocích více klidu. Je ale pravda, že radši závodím venku než v Čechách. Dost se toho tedy bojím.“
Nebudete brát lekce od biatlonisty Michala Šlesingera, který využívá adrenalinové sporty?
„Nevím, jestli to je moje parketa, já jsem totiž strašpytel! Spíše ho obdivuji, že se nebojí a má odvahu. Nejsem si jistá, zda by mi to pomohlo, možná bych byla ještě ve větším stresu. Raději se půjdu podívat po památkách nebo do galerií. Kulturní život mě uklidňuje více.“
Což jste o víkendu dokázala. Minula jste jen dvakrát z padesáti ran. Je střelba vaší doménou?
„Já střílím hrozně pomalu. Neměla jsem možnost třeba trénovat při maximální zátěži a na poslední položce jsem byla snad nejdéle ze všech. Doufám, že se ty časy zkrátí. Jenže pořád raději střílet pomaleji než pak jezdit trestná kola. To hrozně oslabí.“
Zvláště, když máte letos ještě za sebou mírný deficit. Během roku vás trápila mononukleóza a nevěděla jste, zda se budete moci ještě vrátit. Je to šťastný konec roku?
„To ano. Když jsem totiž v tom období zapnula televizi, viděla závody, a nemohla tam být, bylo to hrozně smutné. Asi tři měsíce jsem nemohla trénovat, měla zvláštní dietu, a když si člověk uvědomí, že nesmí vůbec nic, je to asi to nejtěžší.“
Bylo náročné v takovou chvíli věřit v úspěšný návrat?
„Ano, ale pořád jsem v to tajně doufala. Říkala jsem si, že když mamka byla dobrá, že také ve mně musí něco být. Naštěstí mě podporovali všichni kolem. A pan doktor Koldovský, který mi z toho pomohl. Ještě sice musím podstupovat různé testy, ale nejsou již tak intenzivní jako dřív, za což jsem hrozně ráda. Věřím, že už se to nevrátí.“
Jen za tento víkend jste si díky prémiím přišla na 27 tisíc eur (cca 681 tisíc korun). Už víte, co s nimi uděláte?
„Větší část dám asi na přípravu a fyzioterapeuta. To je hodně důležité, měla jsem problémy se zády. Nějakou část pošlu bratrovi, který studuje čínštinu v Los Angeles a pak také rodičům. I kdybych totiž vyhrála milion eur, tak jim to ani tím nedokážu splatit, co pro mě v životě udělali.“
