Zlomená růžová hůlka? Chtělo se mi brečet, říkala Soukalová

 „Budu se rvát zuby nehty, abych se udržela nahoře,“ slíbila biatlonistka po sobotním triumfu v závodě s hromadným startem (10. vítězství v kariéře), po němž ulétla v čele SP už do 75bodového trháku!

Jak moc sladké je tedy tohle jubilejní desáté vítězství?
„Teda, tomu jsem už ani nevěřila. Zrovna před sezonou jsme se s přítelem bavili, jestli se mi někdy povede ten desátý závod ve svěťáku vyhrát. No a já si to dala jako metu před tím, než skončím. Teď to ale budu muset navýšit, protože končit rozhodně nehodlám.“

Třeba na vaši oblíbenou třináctku? A do konce téhle sezony?
(směje se) „To by bylo teda až moc optimistický.“

Proč ne? Nyní jste vyhrála, ač se zdálo, že se proti vám vše spiklo. Ráno jste se necítila dobře, pak jste málem promeškala start a stihla ho na poslední chvíli…
„To je pravda, to uspořádání povinností před závodem asi není moje silná stránka. Takže jestli budu muset něco zlepšit, tak je to tohle. Na druhou stranu jsem tím možná nevykolejila sebe, ale zbytek startovního pole. Možná mi to mohlo i pomoct. Ba ne, to si dělám legraci.“

Klidně ale mohlo. Franziska Hildebrandová se vašemu kvapíku na poslední chvíli dost smála.
„Ježiši, no ono se to se mnou táhne. Nevím, čím to je. Čím více se snažím přijít včas, tím větší to je u mě problém. Spousta lidí mě už sice nařkla, že to dělám schválně a vytvářím si image, ale kéž by tak bylo i doopravdy.“

Na druhou stranu, vždy když jste takto kvaltovala a necítila se dobře, uspěla jste. Čím to je?
„Ono, když člověk jinak mobilizuje ty síly, tak je schopný ze sebe vydat víc. A jakmile moc myslíte na výsledky nebo jak byste přesně chtěli jet, tak to také není úplně dobré.“

Kdo vás tedy hnal na poslední chvíli na start?
„Těch lidí bylo víc, ale Zdenda Vítek byl teda na nervy. Když jsem ho viděla, tak mi ho bylo až líto. Hned jsem se mu i omlouvala. Do toho mi navíc naše masérka Péťa Sládečková lepila čísla na nohy a ještě na mě volala: To běž bez toho, vždyť to nepotřebuješ. Ale já věděla, že mě bez toho na start nepustí, tak to tam lepili a viděla jsem nervové vypětí všech kolem. Snad kromě mě, já byla naštěstí v klidu, protože jsem už na to tak zvyklá, že mě to z míry nevyvedlo.“

Jak vás ale později rozhodilo, když vám Hildebrandová zlomila hůlku?
„To je jedna z věcí, které se stávají často, ale tady jsem se na té trati málem rozbrečela. Jako, aby mi někdo zlomil mou růžovou hůlku, kterou tu s Kaisou mám jediná, tak to si dovolili dost. (směje se a pokračuje v odlehčeném tónu) Kdyby byla červená, tak by se mě to nedotklo, ale že to byla ta růžová, to je moje srdeční záležitost. Já si kvůli tomu vyladila štítek i bundu… ba ne, to je taky sranda. Asi neodhadla vzdálenost, víc ji to jelo a nechtěla mě srazit, tak vystoupila tam, kam jsem si zrovna hůlku zabodla. Jsem ráda, že poblíž stál…“ (zamyslí se)

Italský servisman, který vám dal novou…
„Jo, dostala jsem na pár metrů italskou hůlku, než mi náš trenér Jirka Holubec podal tu rezervní.“

Máte tak náhradní růžovou?
„Nemám. Ten závod jsem vlastně dojela s hůlkou od Evy Puskarčíkové a ona na mě hned v cíli kříčela: Moje hůlka zažila vítězství. Yeeees. To byla fakt výborná reakce, to mě pobavilo.“

Co jste si nicméně říkala po poslední střelbě, když ostatní vedle vás minuly?
„Já už si před tím řekla, že si to budu nějak kontrolovat. Chtěla jsem uspět, ale zároveň jsem takovej asi autista, že nejsem schopná vůbec vnímat, co je kolem mě. Ráda bych si někdy užila i atmosféru, ale nemůžu. A když jsem odjížděla a byla první, byla jsem pořád opatrná. 22 vteřin nic neznamená, Kaisa na mě minule najela i 25. Až na posledním kopci jsem uvěřila, že můžu vyhrát.“

A nejen to, dokonce jste zvedla svůj náskok v čele na 73 bodů. To je nejvíc co jste kdy měla.
Je to bomba, hrozně mě to nakopne i do dalších závodů. Jsem ráda i za fanoušky, chci jim udělat radost a zúročit to, co se natrénovalo v létě. Udělám všechno pro to, abych ze sebe vydala maximum a držela se tam nahoře pořád zuby nehty.“