Rozzářila a roztleskala divadlo v pražském Karlíně. Svým úsměvem, vtipem i šaty s ornamenty, jež nebyly, jak se stalo zvykem, od Beáty Rajské, ale pořídila si je při obhlídce obchodů. „I teď je těžké uvěřit, co se mi letos povedlo,“ přiznala Gabriela Soukalová, jejíž triumf v SP z ní udělal i vítězku ankety Biatlonista roku 2016, kam dorazila i s přítelem Petrem Koukalem. Pojede se v létě podívat do Ria? A kdy třeba plánuje mateřství?
Ještě před vyhlášením se snažila tu myšlenku zaplašit. „A jak můžete vědět, že vyhraji?“ snažila se držet napětí. Po chvilce se však Gabriela Soukalová usmála. Přece jen, kdo jiný by se měl letos stát biatlonistou roku než ona, vládkyně celkového Světového poháru. „Asi už tedy vím, jak se cítil Martin Fourcade od půlky zimy, kdy věděl, že taky nemusí jezdit a vyhraje,“ žertovala.
Kam jste nakonec velký křišťálový glóbus uložila?
„Je doma, ale dívám se na něj málo, protože jsem tam byla až po několika týdnech. V tomto období se tam dostávám výjimečně, nicméně vím, že na mě čeká, a vždy si i připomenu to, že jsem si tím splnila obrovský životní cíl. I teď je tomu těžké věřit.“
Bude to úplně jiný návrat do přípravy a jiná chuť? Teď, když budete obhajovat titul?
„To asi nabudu až postupem přípravy. Ono mě to obecně přes to léto tak nebaví. Baví mě závodit, příprava až tak ne, ale vždy když cítím, jak se blíží sezona, tak roste i chuť po výsledcích. Motivují mě třeba i sázky, střelecké soutěže a tak. Já jsem takový hecovací typ.“
Nicméně jste také řekla, že po OH v Koreji zvážíte i konec kariéry. Jak vážná ta myšlenka je?
„Já si nerada plánuju něco na strašně moc let dopředu, beru život tak, jak jde, ale mám vyhlídku, že bych chtěla závodit do olympiády a pak se uvidí. Jestli třeba mít rodinu nebo tak. Přece jen mít dítě ve třiceti, to už moc brzo není.“
Co tedy případný návrat?
„Uvidíme, jaká bude chuť. To je s otazníkem. Třeba mi to bude chybět a ukáže se, že si život bez sportu neumím představit, ale zase nejsem typ člověka jako třeba
Štěpánka Hilgertová
, která z toho chce vytěžit maximum až do poslední chvíle. Asi jsem hlavou někde jinde, než bych měla být, tedy že nejsem taková ta ambiciózní, co chce lámat výsledky až do šestatřiceti. Ale kdo ví, co bude za dva roky.“
