AKTUALIZOVÁNO - Kariéra Jakuba Jandy je protkaná marnými očekáváními. Přes svůj zjevný talent ji téměř celou prožil v neustávajícím boji o cestu ze dna. Z téhle neradostné situace vybočují jen období pod vedením slovinského odborníka Vasji Bajce.
V letech 2004 až 2006 se pod tímhle trenérem stal nejlepším skokanem na lyžích na světě. Druhou fázi spolupráce zahájili letos na jaře. Výsledek? Janda, který už zvažoval konec kariéry, je zpátky ve špičce.
V čem je kouzlo Bajcovy práce?
„Funguje mezi náma ta chemie, že si rozumíme.“
V čem?
„Já jsem teď nedávno seděl s Kubou Sucháčkem, bývalým skokanem. Byl u mě přes víkend a šli jsme do sauny. Tak jsme tam seděli a on řekl jednu věc: Tebe, kdyby trénoval pánbůh, ty máš svojí hlavu. Pro tebe Vasja něco znamená a budeš věřit jenom jemu.“
Co jste mu na to řekl?
„Jo, asi máš pravdu. Když řekne Vasja: Hoď salto vzad a já bych věřil, že je to dobré, tak bych ho skočil. Stoprocentně mu věřím.“
Naordinoval vám někdy něco neobvyklého?
„To si nevzpomínám. Pro mě byla šílenost, když jsem letos za ním poprvé přijel a posadil mě do nájezdu. Říkal jsem si, že se z toho nemůžu odrazit.“
Jak to?
„My skokani to vnímáme tak, že si dáme zadek o dva centimetry níž a připadá to jako šílenost. Na můstku je každý centimetr jako půl metru. S Vasjou jsme tedy začali nájezdovým postavením. Mně ale připadalo, že musím zadkem škrtat o keramiku. Ale pak jsem se podíval na video a říkám si: Úplně normální nájezd!“
Bajc skončil jako reprezentační trenér v březnu 2006. Kdy vás poprvé napadlo, že by se k vám mohl vrátit?
„Jak to říct. Mě to napadalo celou dobu. Vím, že Vasja měl nějaké svoje závazky, nechtěl jsem do toho nějak zasahovat, volat mu. Jednou mi od něj přišel mail. Tam bylo, že vidí, že se trápím. Že kdybych chtěl pomoct, tak není problém.“
Jak jste reagoval?
„Odepsal jsem, jako že jo, že by to byla pomoc. On napsal, že zkusí zařídit, abychom se někde sešli a pobavili jsme se, co a jak. Dopadlo to tak, že jsme se potkali pár dní na to. Jel jsem do Slovinska a tam jsme šli s Vasjou na kafe. Bavili jsme se, co a jak a proč. Říkal, že má soustředění a že když tam přijedu, můžu pár skoků udělat. Ale chtěl mít všechno čisté, aby nebyl problém na svazu a na Dukle.“
To jste zařídili jak?
„První, s kým jsem mluvil, byl David Jiroutek, trenér reprezentačního béčka, kam jsem byl zařazený. Řekl jsem mu: Hele, mám takovouhle nabídku. Tebe beru jako svého trenéra. Když ty řekneš ne, vůbec nikdy se o tom nezmíním. A David řekl: Hele, já problém nemám. Vím, že Vasjovi stoprocentně věříš, že komunikace s ním je dobrá. Může pomoct i nám. Uvidíme, kde jsme dělali chybu.“
Co bylo dál?
„Zavolal jsem šéfovi úseku Leošovi Škodovi a řekl jsem mu o té situaci. On řekl, že o tom ví. Domluvili jsme se, že to budeme držet pod pokličkou. Chci Leošovi a panu Jozífkovi (sportovní ředitel úseku – pozn. red.) poděkovat. Rozjeli jsme to přes pana Jindru, spadám teď pod agenturu Kentaura. Soustředění nejsou levná. Je tam finanční pomoc od agentury i od Dukly.“
Armádní klub s vývojem situace souhlasil?
„Na Duklu jsem volal. Domlouval jsem se s vedením. Když jsem zjistil, že všichni souhlasí, tak jsem to rozjel. Odjel jsem za Vasjou a skákal jsem s ním.“
Jak to šlo?
„Pro mě to byl posun. Viděl jsem, že to najednou jde. Když jsem šel na poslední tréninkový skok, Vasja mi řekl, že skáču pořád stejně. To bylo něco fantastického. Byla to satisfakce. Když jsem tam jel, říkal jsem si: Třeba už jsi starý, už na to nemáš. Když to nepůjde, zabalíš to a bude to nejlepší, co uděláš. Jel jsem z prvního soustředění nadšený, jako úplně jiný člověk. Od té doby mám fantastickou náladu pořád. Baví mě to.“
Kdy přesně se to stalo?
„Neřeknu přesně kdy. Stalo se to prostě během roku… Tuhle informaci ještě neprozradím.“
Kdy naposledy jste Bajce před začátkem jednání viděl?
„To bylo v Zakopaném, kde loni v lednu spadl Honza Mazoch. Pak už jsme se celou dobu nepotkali. Věděli jsme o sobě, to jo. Někam přijeli Slovinci, tak říkám: Až uvidíš Vasju, pozdravuj ho. On mi poslal mail s nějakými srandičkami. Ale přímý kontakt jsme neměli. Viděl jsem ho po roce a půl.“
Hned jste k sobě našli cestu?
„Od prvního okamžiku to bylo úplně bez problémů. Ptal se, jak se má moje Lucka. Seděli jsme spolu jako staří kamarádi. Na můstku to bylo ale jinak.“
V jakém smyslu?
„Jasně mi řekl: Tohle uděláš! Já jsem jel nahoru na věž a říkal jsem si: Ten mi zase dá! Na co myslíš? Jak to bylo? Proč to bylo? Tohle udělej! Člověk chybuje. Ale já mám od něj po každém skoku informaci, jakou potřebuju. To je alfa a omega mého skákání. Dokážu skočit dobré skoky, ale během dvou skoků dokážu být úplně někde jinde.“
Jak na vývoj událostí reagoval reprezentační trenér Richard Schallert?
„O Ritchiem nechci vůbec mluvit. Je to fantastický hodný člověk. Když si spolu sedneme, pokecáme. Vztah závodník - trenér mezi námi ale neklape. Je to jako když jsou holka a kluk super kamarádi, ale manželé by být spolu nemohli.“
Změnil se proto nějak váš vztah?
„Já Ritchieho beru jako trenéra reprezentace. Rozumíme si lidsky, jako skokan a trenér moc ne.“
Řekl jste mu to?
„Proběhlo to. Na starost si to vzal Leoš Škoda s panem Jindrou. To vyřešili oni. Já jsem v béčku, trénuju s Davidem Jiroutkem. Trenérovi áčka to museli oznámit.“
Mluvil jste v poslední době s Schallertem?
„Byl jsem na pár soustředěních. Bavili jsme se tam. Nedávno na svěťáku jsme komunikovali. Tohle jsme neřešili. Ritchie to bere, říká, že proti tomu nic nemá. Nic jsme spolu neřešili. Myslím, že je to zbytečné.“
Po tréninkovém létu s Bajcem jste vyhrál závod Kontinentálního poháru a ve dvou závodech elitní série Grand Prix byl čtrnáctý a pátý. Cítíte se být zpátky ve špičce?
„Já bych nepředbíhal. Odjel jsem dva svěťáky. Předtím jsem měl na pár konťácích pocit, že je všechno fantastické. Ale nešlo to. Někam jsem přijel, říkal jsem si, že musím suverénně vyhrát a najednou jsem byl zase ve srabu. Pak jsem si zase vůbec nevěřil, a vyhrál jsem konťák v Oberstdorfu. Den předtím mi to přitom nešlo a řešil jsem, kde sestala chyba. Pak prásk, po prvním kole jsem vedl, prásk, a vyhrál jsem. Svěťáky mi pak vyšly, zvlášť Liberec. Když budu stoupat, bude to perfektní.“
Návratem k Bajcovi jste se také vrátil k česko-slovinské škole, která je založená na práci s většími váhami. Moderní rakouský trend, který prosazuje Schallert, cvičení s činkami spíš zavrhuje. Nelitujete ani trochu, že jste se téhle nové metodiky vzdal?
„V roce 1992 jsem byl dorostenec, hodili mi činku za krk a nikdo se neptal, jestli je těžká, nebo ne. Makalo se, hodně se trénovalo. Já jsem v tom jel nějakých třináct let na maximum. Teď najednou se zvolnilo tempo a tělo začalo slábnout. Tady byl ten zakopaný pes. Jsem zvyklý na určitý standard, cítil jsem se slabý.“
Řešil jste tenhle problém s Schallertem?
„O tom jsme se bavili, ale Ritchie řekl: Zkus ten můj systém. Já jsem jel v jeho systému a nešlo to. Letos s Vasjou jsem se vrátil zpátky ke starému systému. A asi mi to prospívá.“
Bude za vámi Bajc jezdit na závody?
„To jsou věci, které řeší pan Jindra. Já jsem řekl: Chci mít Vasju podle jeho možností na co nejvíc svěťácích. Vasja je pro mě nejen trenér, ale i velká psychická pomoc.“
Bajc podle svých slov nechce při závodech bydlet s reprezentačním týmem. To znamená, že za ním budete docházet?
„To budeme řešit, až ta situace nastane.“
S Bajcem jste dřív měli před každým skokem tajný rituál. Nemůže teď prozradit, o co šlo?
„Rituály jsou od toho, aby se neprozrazovaly.“
Nemůžete aspoň naznačit?
„To nejde naznačit. To bych vám to musel říct.“
Čím se teď zabýváte mimo skoky?
„Stavím garáž a vůbec pracuju. Odvodňoval jsem kompletně zahradu. Musel jsem planýrovat, pokládat drenáž. Furt je co dělat.“
Co ještě?
„Musím dělat úplně všechno. Snažím se. Jsem docela manuálně zručný, spoustu věcí jsem schopný udělat sám. Ale na něco si samozřejmě musím zvát odborníky. Zahradu zvládám.“
Neproklínáte teď, že jste si kupoval nový dům?
„Beru to jako nutné zlo. Vždycky jsem chtěl barák se zahradou. Je s tím spousta práce, co se dá dělat. Makáte, jedete. Vrátím se ze závodu, mám dva psy a zahrada podle toho vypadá. Snažím se ji udržovat, aby byla pěkná. Příští rok na jaře se chystám položit dlažbu. Ale to zrovna asi nechám odborníkům. Položit dlažbu není sranda.“
Manželka vám nepomůže?
„Lucka se stará o barák, já o zahradu. Tam je práce daleko víc. Ale je pěkné, když si sednete a všechno je zarovnané.“
Proč předěláváte garáž?
„Abych měl kde parkovat auta. Jedna část bude dílna na formuli, jedna na auto. Formuli mám svoji. Letos jsem bohužel moc nejezdil. Byl jsem vytíženější, než jsem si myslel. Jeden závod jsem nedojel, bouchnul mi motor. Ale když příští rok nějaký víkend vyjde, zase pojedu. Sednu, brnknu do startéru a můžu jet.“
O formuli se staráte sám?
„Na to už bych čas neměl vůbec. O formuli se starají lidé, kteří kdysi dělali autokros. Když jsem za nimi přišel, byli nadšení. Připravili to perfektně, auto sedělo. Máme spoustu zlepšováků. Jenom sednout a jet.“
Podílíte se na vývoji vozu?
„To ne. Ti lidi jsou v motorsportu dvacet, třicet let. Měl jsem problémy s řazením, tak to kompletně předělali, hodili tam elektronické zapalování a podobné věci. Já jsem schopný něco udělat, ale tak daleko do elektroniky zase nevidím.“
Váš vozový park býval poměrně rozsáhlý, kolik aut máte teď?
„Pár ještě jo. Pořád mám X-Trail, který jsem dostal za vítězství na Turné můstků, oktávku a mercedes Viano.“
Když jste přebíral mercedes, vyžádal jste si symbolický velký klíč. Máte ho doma?
„Je v krabici, stejně jako pohár za prvenství ve Světovém poháru. Mám jednu místnost, kde chci udělat posezení, a tam ty věci přijdou. Ale je to běh na dlouhou trať. Budu to řešit někdy na jaře. Jednou, až skončím kariéru, si tam ten pohár a všechno ostatní vystavím.“
Máte pocit, že na vás lidi zapomínají?
„Lidi mi pomáhají. Ve Frenštátě se ptají, co se stalo, že mi to nešlo. Říkám jim, že je to sport. Nijak víc to neřeším. Můj ksicht je profláklý docela dost. Snažím se být anonymní, ale někdy to nejde.“
Co když vás poznají?
„Řeknou: Pane Jando, doufám, že se vám bude znovu dařit. Někdy si řeknou o fotku. Když jsem autem, tak jim ji dám. Většinou je mám v kaslíku.“
