Jak na Jiřího Rašku (†70) vzpomínají jeho kamarádi

Pavel Ploc: Velký vzor

„Jiří byl vynikající skokan i člověk. Můj velký přítel a vzor, na který jsem si hrál jako dítě a díky němu jsem poprvé vylezl na můstek. Zpráva o jeho úmrtí mě hodně bolí, byl to bezvadný kamarád a lidé si ho vážili. Volal jsem mu den před Štědrým dnem a poznal jsem na jeho hlase, že už to není to, co bývalo, ale i tak mne to hrozně zasáhlo. Když jsem skončil s aktivní kariérou, zaučoval mě jako trenér a já přebíral jeho zkušenosti. Moc jsem uznával, že skoky na lyžích dělal srdcem. Ve své době to neměl lehké, vyhrával jenom poháry. Kdyby neměl odvahu a vůli dřít, nikdy by nedokázal tak velké věci. Tím, jak makal, byl jedinečný, což pak přenesl i do svých tréninkových metod.

S některými lidmi měl i rozpory, ale skokům byl oddaný. Bydlel těsně pod můstkem a dokázal tam strávit celý den. Pamatuji si, jak pro něj manželka večer chodila, jinak by tam byl pořád. Jirku v poslední době hodně mrzelo, že český sport celkově upadá. Skoky se sice nyní zvedly, ale talentů je pořád málo. On se viděl ve vnukovi Honzovi Mazochovi. To byl výjimečný talent, trénovali jsme ho spolu v juniorech a Jirka doufal, že by mohl navázat na jeho slávu. Když po těžkém pádu skončil, nikdy se z toho úplně nevzpamatoval.“

PAVEL PLOC
(stříbro z OH 1988 v Calgary, bronz z OH 1984 v Sarajevu)

František Jež: Velký dříč

„Je to smutná zpráva. Před koncem roku jsme se viděli na závodech v Rožnově, pak jsem ho potkal i ve Frenštátě, zdravotní stav už nebyl příznivý. Na můstcích jsem ho pravidelně potkával od dvanácti do devatenácti let a i poté, když dělal trenéra reprezentace, jsme byli v častém kontaktu. Budu si pamatovat to, jak nám vštěpoval dril a disciplínu.

Museli jsme vše odpracovat a odmakat, na to byl pedant. Uměl nám vysvětlit, proč je potřeba, abychom na sebe byli tvrdí, protože o tom sport a život je. Tvrdý režim, který prosazoval a už dnes není vyžadován, byl pozitivní. Pro Jiřího Rašku vše muselo být podloženo prací. On se tak dostal na vrchol a měl velké jméno, takže se to spojilo i v jeho trenérské dráze. Co se týče silové a hrubé přípravy s činkou, kterou tehdy nedělali všichni dokonale, nás chtěl vždy skvěle připravené. Někdy to hnal na hranici, ale jelikož to u někoho slavilo úspěch, mělo to opodstatnění. Byl tvrdý, když cítil, že se někdo bojí, hned ho hecoval, ať není připosranej a zlehčoval situaci. Frenštát byl i díky němu líheň talentů, mrzelo ho, že postupem času středisko i zázemí upadalo. Po revoluci se vše změnilo, tuto tvrdou práci podstupuje málo lidí. Jirka to nesl těžce.“

FRANTIŠEK JEŽ
(bronz z OH 1992 v Albertville)

Rudolf Höhnl: Velký kamarád

„Zažil jsem s Jirkou pěkná léta a zpráva o jeho úmrtí mě velmi zasáhla. Naposledy jsme spolu mluvili v listopadu na srazu olympioniků a bylo vidět, že se mu zdravotně nedařilo. V reprezentaci to byl můj velký soupeř i kamarád. Když jsem začínal, bylo to tvrdé. Hecovali jsme se, coby nováček na letech v Planici jsem dal najevo jisté obavy z mamutího můstku. Zbytek týmu mě psychicky připravoval pro soutěž tak, že mě ignoroval.

Obvykle jsme na věži zdravili toho, kdo vjížděl do stopy, ale tenkrát mě nikdo v čele s Jirkou nepozdravil. Až po prvním skoku, když viděli, že jsem to dokázal, mě zase přijali. S odstupem času to byl hodně pozitivní zážitek, který mi mnoho dal. Pokud chtěl být člověk lepší než Raška, musel si tajně přidávat. Odkoukával jsem jeho tréninky, zvedal činky a nosil kolem pasu pásy s pískem. Proto jsme jako tým byli hodně úspěšní a všichni věděli o naší síle, když jsme na Turné čtyř můstků 1971 obsadili celé stupně vítězů. Když jsem pak na mistrovství republiky poprvé Jirku porazil, věděl jsem, že ve světě budu hodně vysoko. Tak mi jeho společnost pomohla. I jako trenérovi. Když jsem přišel do zahraničí a řekl, že jsem deset let jezdil po světě s Raškou, hned mé jméno povyrostlo.“

RUDOLF HÖHNL
(Raškův kolega z reprezentace, jako kouč trénoval v dorostu Švýcara Simona Ammanna, stylový rozhodčí)