Uteklo to... Už za rok a pár drobných zaútočí Eva Samková v jihokorejském Pchjongčchangu na obhajobu olympijského zlata. O tom, co se změnilo v jejím životě od triumfu v Soči a památných tanečků na stupních vítězů, vypráví snowboardcrossařka v pátečním Sport Magazínu, kde najdete jako dárek plakát další zimní hrdinky: Gabriely Koukalové.
Váš olympijský triumf přišel ve dvaceti. Nebylo to moc brzo? Nezaskočil vás nepřipravenou?
„Na to asi člověk nemůže být nachystaný nikdy, ale je pravda, že když to přijde později, je to jiné. Je to vyvrcholení dlouhodobějších úspěchů, člověk je v tom víc zajetý. Jde si za jedním cílem, a pak se mu splní sen. Třeba ve třiceti. S klidným svědomím si může říct: Jo, dokázal jsem to! Taky záleží, o jak velký sport se jedná. Ten náš byl malý, já jsem toho do té doby moc nevyhrála, navíc jsem byla mladá holka, takže to bylo o to intenzivnější.“
Vlastně přes noc jste se stala národní hrdinkou.
„Má to svoje pro a proti. Super je, že se náš sport zviditelnil. Dřív nás jezdilo na soustředění pět, teď je nás dvacet, další desítky snowboardcrossařů jsou po klubech.“
A co ta proti?
„Ztráta soukromí. I když v tomhle směru můžu zaťukat, že jsem na tom poměrně dobře, média jsou na mě hodná.“
Musíte se někdy přetvařovat?
„Když nemám náladu, lidi to poznají, jsem neutrální. Někdy si řeknu, že si musím dávat pozor, abych na ně nebyla zlá, nezaslouží si to. Když mě někdo na ulici potká, nejdřív si řeknu, sakra... Ale potom se dáme do řeči a je to něco jiného. Záleží i na tom druhém. Mám celkově dost povinností, dělám věci, které nechci. Což je O. K., to zná každý normální člověk, který chodí do práce. Jenže u mě je to nárazové, někdy se tři dny nezastavím, potom mám zase týden volněji. Mám to nastavené tak, abych všechny tréninkové jednotky zvládala, i když někdy je to náročný. Nemám pevnou pracovní dobu, ale dá se říct, že jsem jako olympijská vítězka zaměstnaná 24 hodin denně. Mám ale trošku problém s tím, když mě někdo bere...“ (přemýšlí)
Jak?
„Jako kdybych byla národní majetek. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se choval podle nějakých šablon, také rodiče mi dávali prostor. Potřebuju svobodu. Takže když si mě někdo přivlastňuje, i jenom slovně, přijde mi to zvláštní.“
Celý rozhovor v pátečním Sport Magazínu!
Co také najdete v pátečním Sport Magazínu
PLAKÁT: Gabriela Koukalová
Rozhovor: Aleš Loprais a Martin Kolomý před Rallye Dakar
Uniklo z facebooku: Jaromír Jágr
Vysoká hra Zdeňka Haníka: o sportovcích, kteří hlasovali pro sebe ve Sportovci roku
Můj první gól: Martin Jiránek
