UVNITŘ TEXT DOPISU | O svá práva se po letech hlásí gymnastická legenda Věra Čáslavská. Sedminásobná olympijská šampionka se otevřeným dopisem obrátila na policejního prezidenta Martina Červíčka a žádá po něm navrácení uniformy a hodnosti. Čáslavská za policejní klub Rudá hvězda Strašnice v Mexiku 1968 získala čtyři olympijské tituly, pak byla ale jako režimu nepohodlná žena vyloučena.
Místo ocenění za zásluhy přišel vyhazov. Věra Čáslavská se jako symbol odporu k okupaci zeměmi Varšavské smlouvy dočkala v roce 1971 trestu a její kariéra v tělovýchovné jednotě Rudá hvězda Strašnice, potažmo v Československém svazu tělesné výchovy a sportu, tak předčasně skončila.
Přišla o hodnost podporučice, ale také o podobnou uniformu, která se jí tak líbí u armádní hvězdy Barbory Špotákové.
Proto se obrátila na policejního prezidenta se slovy: „Zpříma a hrdě navrhuji, zasaďte se, aby mi byla vrácena policejní uniforma, o kterou mě komunisti připravili. Myslím, že nebýt těch zpropadených normalizačních let, mohla jsem dnes, coby sedminásobná olympijská vítězka a nositelka Řádu republiky, těšit se funkcí majora, neodmítla bych však hodnost vyšší. A ani k tomu odpovídající důchod!“
Co vás k tomuhle kroku vedlo?
„Vzniklo to před dvěma roky. Rudá hvězda se mi slovy tehdejšího ministra, pana Radka Johna, omluvila. On veřejně vystoupil a řekl, že se omlouvá za své předchůdce, kteří mi připravili tak absurdní vyhazov. Dostala jsem kytku a vázu. A jeden můj velice dobrý přítel řekl: Holka zlatá, u tebe je to pořád na jedno brdo, každý s tebou vyběhne. Vždycky si dostávala karafiáty a je to stejné i teď. Tehdy jsi dostala kytku za medaile z olympiády, teď zase za vyhazov. Ale skutek utek. A co kdyby ses, Věro, přihlásila o rehabilitaci, ať se chytnou za nos?“
Proč jste se odhodlávala tak dlouho?
„Já jsem tak chtěla učinit už před dvěma roky. Chtěla jsem napsat komický dopis. Spíš aby vyzněl jako recese, aby se národ bavil. Věděla jsem, že ten dopis budu chtít poskytnout i veřejnosti. Do našeho politického umírání (živoření) potřebujeme trochu legrace. Jenže čas utíká a ministři vnitra se měnili jako apoštolové na Staroměstském orloji. Chvilku tam byl jeden a hned druhý a třetí… Věděla jsem, že když dopis pošlu, už tam bude jiný ministr, stále stejná písnička.“
Nakonec jste se obrátila na policejního prezidenta…
„Pan Červíček si mne získal tím, že dokáže motivovat mládež svým příkladem, pravidelně se účastní finále Odznaku všestrannosti olympijských vítězů na Strahově a nejen jako příznivec, ale i jako účastník. Teď nedávno tam běžel stovku s tak velkými borci jako je Robert Změlík a Roman Šebrle. I když příliš nezazářil, ale o to bylo cennější, že se svléknul do trenýrek a běžel jako o život.“
V dopise také píšete o tom, jak jste kdysi díky své policejní hodnosti hřešila na sympatie policistů při jednáních o pokutách za dopravní přestupky, jak to bylo?
„Nemyslete si, že by mě nechali jezdit v protisměru. Ani blonďatý drdol by mi nepomohl. Ale pokutu za špatné parkování i nepřiměřenou rychlost odpustili. Já jsem byla dobrý řidič, musím se pochválit. Jezdila jsem hodně rychle. Měla jsem jen jednu nehodu, kterou způsobil člověk, který jel z postranní cesty a nedal mi přednost. Byla jsem rychlá jak Chiron. Sport člověku pomohl, měl rychlý postřeh a uměl rychle reagovat. Sportovci jsou dobří řidiči.“
Co si od dopisu slibujete?
„Brala jsem to více méně jako recesi, dalo by se říct, že jsem si chtěla udělat takový menší hloubkový průzkum – z jistého pohledu dost důležitý. Uvidíme, jak si někteří naši hodnostáři váží lidí, kteří odvedou dobrou práci. Jsem na to sama zvědavá. Není to výkřik do tmy, aby pak po velkém ohňostroji byla zase tma. Budu čekat odpověď, jak se k tomu postaví. Já jsem se svým životem spokojená, ale tu uniformu bych fakt chtěla. I tu hodnost…“
