Vášeň k rybaření zdědil po otci, herecké legendě Rudolfu Hrušínském. S ním chodil k vodě už jako dvouletý klučina. První prut mu táta udělal z lísky, a když mu na háčku uvízla první větší rybka, bylo jasné, že ani oblíbeného herce Rudolfa Hrušínského mladšího (69) rybařina jen tak nepustí. Ve světě rybářů se stal pojmem. Vyznává totiž tradiční rybolovné techniky v souladu s přírodou. Kde chytá nejraději a co považuje za rybu svého života?
Kdybyste měl zavzpomínat na své rybářské začátky. Kdo vás inspiroval a kde jste sbíral první zkušenosti?
Na ryby jsem chodil s tátou jako malej kluk, už ve dvou letech mě táhnul k vodě. Byl rybář vlastně taky po svým tátovi, kterej ho k tomu přivedl. Táta vždycky říkal, že nejde na ryby, ale že si jde sednout k vodě. Teprve po letech jsem pochopil, co tím myslel…že není důležitý chytit rybu, ale být u řeky a pozorovat, jak je příroda nádherná, zpívají ptáci, teče voda, stoupá mlha…a že o ty ryby ani tak moc nejde…Takže moje rybářské začátky byly o tom, že jsem k vodě chodil s tátou, dělal jsem takový ty malý, drobný rybářský pomocný práce, do kterých se tátovi nechtělo, jako kopat žížaly, chytat malý nástražní rybičky, chytat koníky a takový věci.
Co obnášela vaše první rybářská výbava a jaká rybka byla vaše úplně první?
Právě při chytání nástražních rybek mi táta udělal prut z lísky, na kterou přivázal kus imitace a malej háček. A na to jsem chytil svou první větší rybu, sumce, který měl pětačtyřicet centimetrů. Byl to můj první sumec v životě, první větší ryba, a to byl vlastně ten moment, který mě k rybařině přitáhl a drží mě skoro už těch sedmdesát let.
Kam jste chodili s tátou chytat?
V létě jsme jezdili na Podolsko, což bylo u podolského mostu, teď je to místo zatopené Orlickou přehradou. Byla tam krásná řeka Vltava, taková ještě čistá, panenská, a bylo to jako, když čtete romány Otty Pavla. Táta měl tu řeku nádherně zmapovanou, přesně věděl, kde která ryba je. Když jsme šli na štiky, tak jsme chodili pod skálu, věděl, kam na kapry, tlouště, bylo to prostě něco úžasnýho.
Jak se vaše rybářská vášeň vyvíjela? Jste spíš na kapry, nebo vás víc baví muškaření?
Vyvíjelo se to tak, že jsem postupně začal chodit na ryby sám, pak jsem v pubertě samozřejmě rybaření opustil a věnoval se jiným radovánkám, ale po čase jsem se k vodě zase vrátil a rybaření se stalo mým celoživotním koníčkem. Postupem času jsem z normální rybařiny přešel na muškaření, kdy jsem na pstruhy jezdil na Otavu kolem Sušice nebo na Vltavu kolem Rožmberka. Teď to střídám, muškaření se věnuju jen okrajově, spíš si raději sednu na kapra.
Právě začíná sezóna dravců, na kterou se rybáři obzvlášť těší. Je to i váš případ?
Na dravce jsem vždycky chodil strašně rád, to mě hodně bavilo a musím říct, že už teď se těším, až půjdu na Lužnici a zkusím candáta nebo štiku.
Máte v Čechách nějaký svůj nejoblíbenější revír?
Pokud jezdím na pstruhy, tak na horní tok Vltavy do Rožmberka nebo na Otavu kolem Sušice. Jinak od dětství jsem vyrůstal na Lužnici, Nežárka a všechno, co je kolem. Žiju za Prahou, takže pár metrů od baráku mám Berounku.
Rád ale podnikáte i rybářské výpravy do zahraničí. Odkud jste si přivezl nejhezčí zážitky a největší úlovek?
Největší zážitky mám z Mongolska, kde jsem byl asi desetkrát. Jezdil jsem tam už v době, kdy to bylo hodně komplikované, bylo nutné vyřídit pozvání. Naštěstí jsem tam měl dobrýho kamaráda Čecha, který tam pracoval a který mi vždycky to pozvání vyběhal a pak tam se mnou jezdil na řeky. Byl jsem vlastně na několika místech v Mongolsku, nejhezčí zážitky mám od jezera Tsagaan Nuur, tedy od Bílého jezera, které bylo narvaný štikami. Tam jsem chytil svoji největší štiku, měřila 120 centimetrů. Pak jsem začal do Mongolska jezdit s přáteli už s cestovní kanceláří, takže všechno bylo daleko jednodušší. Mongolsko je furt země, která má čisté řeky, ze kterých se dá pít, krajinu, která je naprosto úžasná, málo zalidněná, je to tam nádherný, miluju to tam. Kromě Mongolska často jezdím i do Španělska k mýmu kamarádovi Pavlu Tomimu, který tam má na řece Ebro rybářský kemp. Chytají se tam obrovský sumci, i já jsem tam chytil svýho největšího, který měl dva metry osmnáct. Kromě sumců jsou tam i velikánský kapři a nádherní candáti. Ovšem rybou mýho života byl tajmen, což je obdoba naší hlavatky. Chytil jsem ho v Mongolsku na řece Chargin, měřil jeden metr a 34 centimetrů, bylo to něco úžasného, ještě bych rád něco takovýho v životě chytil.
Co vaši synové, chytla je rybařina podobně jako vás?
Všichni tři kluci, když byli malí, tak začali rybařit. Pak je to pustilo a teď chytají jen příležitostně. Už mám ale i nejmladší generaci, vnuka a vnučku, kteří, pokud jsme na chatě na Lužnici, tak jsou nadšení, když se mnou můžou chytat malý rybičky. Tak uvidíme, jestli jim to vydrží, nebo ne.
Ani rybařině se nevyhýbá pokrok a technické vymoženosti. Sledujete nějak ten vývoj?
Pokrok v rybařině jde nesmírně rychle, dokonce tak rychle, že ve svých sedmdesáti to ani nestačím všechno sledovat. A jsou věci, kterým už vůbec nerozumím, a ani mi to moc nevadí. Protože chytám tak, jak mě to naučil táta, že mi stačí normální prut, háček a na to žížala nebo těsto.
Kam chodíte nakupovat nezbytné rybářské potřeby?
Já to mám velice jednoduchý, protože můj kamarád Pavel Tomi má nádherný krám v Přívozní ulici v pražských Holešovicích, takže nikde jinde si věci nekupuju. Nejenom že tam seženu všechno, co potřebuju, ale ještě mi tam poradí, pomůžou vybrat to nejlepší a mají tam tolik věcí, že i když chytám celej život, tak bych se tam z toho zbláznil. Pokud tam jdu, tak většinou pro konkrétní věc, třeba pro prut, naviják, háčky, třpytky nebo pro nový broďáky na pstruhy. Nakonec ale zjistím, že si odnáším dalších padesát věcí…
Už víte, kam vyrazíte rybařit a užívat si přírody o prázdninách?
Toho volna moc nemám, jenom v červenci, protože hrajeme i v srpnu. Nicméně se chystám do jižních Čech, na Lužnici, kde mám chatu a tam smočím háčky.
Související články
