23. listopadu 2015 • 13:10

Sporťáček radí: Pohyb znamená vývoj, u monitoru přestanete žít

Autor:
Sport a obyčejný pohyb venku dá dítěti mnohem víc sezení u počítače
TOP VIDEA
Málaga - Granada: Famózní Ochoa! Hostující gólman předvedl úžasný zákrok Málaga - Granada: Famózní Ochoa! Hostující gólman předvedl úžasný zákrok
VŠECHNA VIDEA ZDE

V přírodě. Bez mobilu, bez počítače. Ideálně s příkladem v podobě rodičů. Další blog Superlife o sportování dětí podle Jakuba Makalouše, zakladatele festivalu Sporťáček, popisuje, co způsobí obyčejný pohyb venku nebo sport s kamarády.



Všichni to víme. Děti by měly lítat venku, sčítat modřiny a být rozlámané z obyčejných her, ne z bohapustého vysedávání u počítače u těch počítačových. Naštěstí mám pocit, že tahle vyloženě tupá fáze výchovy se u nás postupně začíná narovnávat správným směrem. Že jsme pochopili, že děti se musí hýbat, aby se správně vyvíjely…

Dá se předpokládat, že jak lidi začali běhat a obecně se věnovat pohybu, tak k tomu samému vedou i své potomky. Vybavuju si, jak ještě před řadou let na pražské Ladronce nebyla k vidění ani noha a dneska se tam prohání spousty bruslařů, běžců nebo tenistů. Je to jedině dobře. Jen ať to děti vidí a chovají se podobně, přestože posadit se ke stolu je daleko snazší a díky přirozené lenosti i lákavější.

Děti si neuvědomují, že jako dospělí budou před počítačem celou dobu v práci. Netuší, že je to jednou bude obrovsky štvát a nebudou vědět, co by daly za možnost vyrazit chvíli na vzduch protáhnout kosti. Možnost neomezeně si hrát by měly využít, co to jen jde. Jinak totiž taky nepoznají ty pravé kamarády, nebudou empatičtí, soutěživí a nenasbírají pro život zásadní vztahy.

Jistě, z nějakého buřtíka může vyrůst skvělý IT specialista. Ale zaměstnávat ho nakonec bude bývalý veslař…

Kdo se jen připne k monitoru, přestává žít. O endorfinu, hormonu štěstí, který se - zjednodušeně řečeno – uvolňuje sportováním (a taky spořádáním tabulky čokolády, ale to nikde neříkejte), jste asi už slyšeli. Ten, kdo je celé dny připnutý k monitoru, ten pravý pocit radosti nepozná. Přestává žít, existuje jen ve virtuálním světě, na který není naše tělo stavěné. To potřebuje pohyb.

Nemusí se jednat vždycky hned o organizovaný trénink fotbalu nebo hokeje, já třeba vzpomínám, jak jsme hrávali na slepou bábu u rozestavěné stanice metra na Skalce. Rozrazil jsem si tam obočí a přivedli mě domů celého od krve. Ale i o tom přece dětství má být. O poznávání světa okolo sebe, byť to někdy bolí.

Jsem spokojený s tím, jak jsem své dětské roky prožil. Bez mobilu, počítače… I když jsou to užitečné věci, neustále na nich na vás něco vyskakuje a lidé na to reagují, lelkují, nepracují efektivně. Stávají se otroky technologií. Když na tenhle způsob mrhání časem připíchnete malé dítě, stane se přirozenou součástí jeho života a už se z toho nevymotá.

Je třeba tuhle degenerační spirálu nějak kompenzovat. K čemu je, že si všechno usnadníme, že si z postele objednáme jídlo, zhasneme světlo a zjistíme, co se děje ve světě, když vám to ničí tělo a nemáte z toho vlastně ani radost?

Znáte ten dojem, kdy se vám nechce z pohodlí, vy se ale nakonec přemůžete, zasportujete si a jste pak ze sebe nadšení? O tom to je, to je třeba dostat i do dětí. Na tomhle principu fungují i bootcampy. Jsou o tom, že se lidi ráno přemůžou a vstanou, v partě si pak zamakají a najednou je jim fajn a mají celý den před sebou.

Četli byste dál? Nic nebude, jděte ven. Já už na to psaní taky kašlu a jdu se radši projet na kole…

Témata: