František Prachař
26. ledna 2016 • 23:00

Cesta na maraton 2. Vzpomínky na nevolnosti i snahu zhubnout

Cesta na maraton je díky účastníkům projektu Superlife plná zajímavých příběhů.
TOP VIDEA
Málaga - Granada: Famózní Ochoa! Hostující gólman předvedl úžasný zákrok Málaga - Granada: Famózní Ochoa! Hostující gólman předvedl úžasný zákrok
VŠECHNA VIDEA ZDE

Mají rozdílné pohnutky, proč běhají, ale všechny žene dopředu stejná výzva. Zdolat 8. května pražský maraton pod čtyři hodiny. Superlife představuje první část z 20 účastníků projektu, kteří si chtějí splnit pod vedením ultramaratonce a trenéra Miloše Škorpila velký sportovní cíl.



Někdo hledá vyžití ve skupině lidí s podobným myšlením. Další zkrátka hlavně chce, aby se jeho maratonské stopky zastavily nejpozději v čase 3:59:59.

Motivace účastníků projektu Superlife, kteří touží zvládnout královskou atletickou disciplínu pod čtyři hodiny, jsou velmi různorodé. Ale cíl je totožný. Všech 20 běžců už téměř dva měsíce pilně trénuje podle plánů, které jim ordinuje ultramaratonec a trenér Miloš Škorpil.

Jak jim to jde? Všechny žene vpřed úvodní nadšení, které nepřerušily ani nedávné mrazy. Kromě toho, že se běžci vzájemně povzbuzují na facebooku, kde si navzájem ukazují výkony, si hromadně uvědomují, že jejich cíl je o překonávání překážek. Jak prozrazují, sami jich už před cestou na maraton pod 4 hodiny museli překonat celou řadu.


To, co skupinu spojuje asi nejvíc, jsou začátky a hledání správného stylu, tempa a nastavení tréninku. Rozhodně nešlo jen o příjemné zkušenosti. „Mé běhání začalo před pěti roky, kdy jsem ho zařadil jako doplňkový sport do zimní přípravy na motokrosovou sezónu. Začátky byly shodné s pocity po dojetí motokrosového závodu. Pocit na zvracení a bolest ve svalech na nohou,“ prozrazuje třeba Martin Richter, mimochodem jeden z lidí, kteří si oblíbili běhání naboso.

Podobnou zkušenost má i Radka Hanáková. „S během jsem se setkala až na střední škole, kdy jsme povinně museli uběhnout patnáctistovku. Pamatuju si jen, že jsem víc než polovinu trati šla a v cíli bylo téměř všem spolužákům, včetně mě, špatně.“ A není v tom sama. „Po jednom kilometru jsem se zastavil a viděl mžitky. Je to zlý, horší, než jsem si myslel. Jsem marnej – jak je to možný?“ ptal se po prvním výběhu Radek Švajcr, pro něhož bylo ještě před pár lety hlavním koníčkem jídlo. Napoprvé dal 6 km za 51 minut.

Zmíněná trojice se mohla po první ráně zlomit. Ostatně jako řada lidí, kteří řeší podobné problémy. Jenže tito běžci se rozhodli vydržet, překonat nepříjemné stavy a postupem času objevili v běhání radost, která je nutí nazouvat maratonky několikrát týdně. Ukázali vytrvalost, a ta je postupně logicky navedla k myšlence na vzdálenost 42 195 metrů.


Radku Hanákovou dokonce nadchlo běhání natolik, že jen loni absolvovala 7 půlmaratonů a 3 maratony – nejlepším v čase 4 hodiny, 5 minut. Právě projekt Superlife a Miloš Škorpil jí mají pomoci, aby stlačila čas ještě níž, aby byla rychlejší, spokojenější a tím pádem i lepší běžkyně.

Ještě blíž vytoužené metě je ve skupině Eva Rychterová. Loni 11. října běžela maraton v Hradci Králové a v cíli musela kromě únavy rozdýchávat i finální čas 4:00:29. „Pět měsíců jsem trénovala pětkrát týdně. Matematicky vyjádřeno jsem běžela o pouhých 0,2 procenta pomaleji, než jsem potřebovala. Vím, že pro někoho to může být malichernost a pár lidí si musí klepat na čelo, ale my běžci přeci víme, co znamená zaběhnout čas, který začíná trojkou. Mám s maratonem ještě nevyřízené účty,“ vysvětluje Eva svou motivaci.

Radek Švajcr se zapojil do projektu poté, co díky běhání zhubl 15 kilo a zvládl půlmaraton pod dvě hodiny. Dvojnásobná trať je novou motivací k tréninku. „Srab není ten, kdo to nedal, ale ten, kdo to nezkusil,“ má jasno chlapík, který výzvou Superlife žije každý den.

Pocity při tréninku jsou různorodé. Ať už praktické, jaké má třeba Jakub Kolomičenko. „V nových botách jsem si rychle uvědomil chyby, které jsem dříve neviděl. Jedná se o klasický dopad před těžiště na patu a sezení v běhu. Není divu, že mě tak bolely holeně.“


Ve skupině se už objevily i zdravotní problémy, které sebou přináší zvýšená fyzická aktivita v kombinaci s běžným životem, který byl dosud nastavený na jiný režim. „Musím přiznat, že není nic horšího než ležící běžec,“ svěřuje se Daniel Fojtík, jemuž křivý došlap a následně bolavá záda narušila plán přípravy už po pár týdnech.

Ve skupině má ale velkou oporu, příprava je navíc dlouhá a patron Miloš Škorpil ji účastníkům upravuje individuálně podle aktuálních potřeb.
Se změnami se počítá, čehož využil i David Grygar. Ten v rámci přípravy nedávno zvládnul půlmaratonský Zimní běh na Blaník s převýšením 623 metrů za 1:55:19.

Všechny minipříběhy zatím ukazují velké odhodlání zdolat maraton pod čtyři hodiny. Jako bonus navíc běžci dostávají pocity, které přináší prožitek při pohybu.

„Rád běhám v lese. Tak nějak je mi tam hezky. Nezapomenutelné bylo jedno mrazivé ráno, cesta vedla kolem lesní mýtiny porostlé vysokou zežloutlou ojíněnou lesní trávou a šikmé zimní paprsky dopadaly v pruzích mezi stromy na zem. Úplně mě to vzalo za srdíčko a pomyslel si, že tohle je přesně okamžik, proč žiju,“ vyznává se Martin Richter. „Pro mě je běh intimní záležitostí, něco jako večerní hygiena, kdy se má tělo možnost očistit,“ přidává se David Grygar.

Do konce jejich cesty na maraton zbývají ještě tři a půl měsíce.

Témata:  sportsuperlifemaratonŠkorpil