Proč běhat? A proč svou zálibu posunout až na vzdálenost 42,195 km? Třeba i proto, abyste si nadělili dárek k životnímu jubileu. Podobně jako stále ještě 39letá Magdaléna Štěpková, zaměstnankyně ministerstva průmyslu a obchodu a jedna z 20 účastníků projektu Superlife "Maraton pod 4 hodiny s Milošem Škorpilem". Tohle je její cesta na maraton.
Pane vrchní, dala bych si prosím maraton! A jaký byste si přála? No, líbil by se mi ten za čtyři, tedy pod čtyři! Dobrá, píšu si tedy: "Jeden maraton pod čtyři". Do projektu jsem se přihlásila, abych si jako milovnice netradičních dárků ke svým nadcházejícím 40. narozeninám jeden takový dala sama.
Pocházím z Jablonce nad Nisou. Tam bylo v mém mládí téměř povinností být sportovcem. Od malička jsem se věnovala lyžování, pak jsem nastoupila na sportovní školu a začala s atletikou. Můj další sportovní život provázel aerobik, zumba, jóga, plavání, inline bruslení.
Před dvěma lety jsem začala z ničeho nic běhat. Tedy z ničeho nic. Ptala jsem se, co z toho ti lidé mají? V paměti jsem ještě měla tréninky ze školních let, nekonečné kilometry, rovinky, atletická abeceda a vše pod tlakem – musíš! A ti lidé, co vídám běhat, to dělají dobrovolně? Ano a v tom to právě je! Dělají to dobrovolně.
No a tak jsem to také zkusila. Běželo se mi nádherně. Běžím, protože chci. Od té doby jsem si začala myslet, že jsem běžec. Po dvou měsících jsem se postavila na start prvního závodu - 5 km Prahou mne naprosto dostalo. Atmosféra, o které se nedá mluvit, ta se musí zažít. A v tu chvíli jsem věděla, že jsem na začátku další sportovní etapy. Budu běžec! Ne protože musím někomu něco dokazovat, ale protože to chci já sama pro sebe.
Po sedmi měsících jsem běžela první půlmaraton, atmosféra opět nepopsatelná, plná emocí. Ujistila jsem se, že volba byla správná. Běhání se začlenilo do mého dosti nabitého životního stylu. Často se mě moji známí ptají, jak vše zvládám. Chodit na plný úvazek do práce, péče o rodinu, zájmy mých synů a ještě běhání? Myslím si, že právě běh mi dává sílu vše zvládnout.
Po splnění snu zaběhnout půlmaraton za dvě hodiny byl další běžecký sen jasný – maraton. Přípravu jsem zahájila celkem zodpovědně, ale nesystematicky. I z toho zřejmě vyplynulo mé zranění 3 týdny před startem. Když mi lékařka oznámila diagnózu natrženého lýtkového svalu, brečela jsem jak malá. Ale já se v životě málokdy vzdávám, a tak jsem po zahojení začala znovu s tréninky, v září zaběhla večerní Prahou 10 km a věděla, že to půjde.
Když jsem se dostala do projektu „Zaběhni maraton s Milošem“, začala jsem věřit, že tentokrát to vyjde a já to dám. Přiznávám, že dovětek „pod 4 hodiny" pro mě není prioritní. To už je jen bonus, o který budu až do konce bojovat.
Pomalu mám za sebou druhý měsíc pravidelného trénování, který přinesl mnoho nových zkušeností. Tak například trénink na správnou tepovou frekvenci pro mne byla úplná novinka. Nemohla jsem se dostat na předepsané hodnoty. Nejprve jsem obviňovala techniku, třikrát přenastavovala hodinky, mobil, zpomalila skoro o minutu na kilometr a pořád nic. Prostě jsem zjistila, že do teď jsem si na běhání a běžce jen hrála.
Teď to teprve vše začíná. A možná, že ano. Když jsem po 15kilometrovém běhu zvládla 3 hodiny lyžování na sjezdovce, bála jsem se ráno probudit. Říkala jsem si, když mě nic nebude bolet, jsem asi mrtvá a nebo už začínám být v kondici. Správně byla druhá varianta. Žila jsem, nic mě nebolelo, nálada výborná a tak byl čas na dalších 8 kilometrů dle plánu.
Kromě dřiny a potu mě příprava naučila i odpočívat. Je potřeba si své tělo také hýčkat a rozmazlovat, když od něj chcete výkony. Na to jsem dříve zapomínala. Takže teď je potřeba vše řádně pospojovat, nezbláznit se z toho a jít za svým snem dál.
