Martin Tomaides
8. září 2016 • 14:27

Na Dakar se připravuje s trenérem Krpálka. Je to vrcholový sport, říká Macík

TOP VIDEA
SESTŘIH Premier League: Bournemouth – Liverpool 4:3. Senzační obrat domácích SESTŘIH Premier League: Bournemouth – Liverpool 4:3. Senzační obrat domácích
Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0 Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0
VŠECHNA VIDEA ZDE

Mýtus, legenda, sen. Rallye Dakar je takový pojem, že i laikovi, kterého nenadchne vůně benzínu a burácivé mručení motoru, tenhle název něco řekne. Sedmadvacetiletý závodník Martin Macík se ho už pravidelně účastní s kamionem KM Racing a jinak tomu nebude ani letos. Na závod, ze kterého se pravidelně vrací i o pět kilo lehčí, se připravuje celý rok. Jak taková dřina vypadá?



Jak náročný je Dakar?
„Pro někoho, kdo na něm nikdy nebyl, to fyzicky náročné asi nevypadá, ale já Dakar nazývám vrcholovým sportem. Je to 14 dní neuvěřitelného vypětí sil, hlavně toho psychického, ale ona když jde psychika do háje, tak odejde i fyzička. Kvůli teplotám, nadmořskému převýšení a minimu spánku je tohle to něco, co je důležité překonat. Natrénovat a zvyknout si na něco takového téměř nejde.“

Závod trvá dva týdny, ale jak dlouho se na něj musíte připravovat?
„Jsem zvyklý trénovat celý rok, ale co se týká přípravy přímo na Dakar tak to jsou 3-4 měsíce. Začíná tedy tvrdší trénink orientovaný přímo na dané svaly. Na ruku, která řídí kamion, na druhou která řadí… Velmi důležitá je fyzička, tělo totiž musí zvládnout vysoké teploty a převýšení, tady hodně pomáhá sauna a tak dál. Celý trénink je dost specifický.“

Perete se s celým cvičením sám, nebo vám pomáhá profesionál?
„Mám osobního trenéra, bez něj by to nešlo. Jsem rád i za svou morálku, ta je taky obrovsky důležitá. Trénink bývá dvoufázový, tedy běh a posilovna. Když se to vydaří, je dobré přidat i plavání a saunu. Dál se pokračuje horským soustředěním, kam odjedu na 12 dní a ve výškách nad 3 tisíce m.n.m. podnikám různé túry.“

Zmínil jste tříměsíční specializovanou přípravu, ta je tedy většinu času stejná?
„Vůbec ne, opravdu hodně se mění. Je totiž důležité, aby byl trénink variabilní. Každý měsíc chodím ke svému trenérovi na speciální měření, kde zjistíme, jaké mám rozložení svalstva a jaké svaly se jak vyvinuly od posledního měření. Podle toho, co na těle jak reaguje, pak připravíme doplňky stravy, abych nezobal na co kde přijdu, protože to je samozřejmě k ničemu.“

Trenér je na vás přísný?
„On hlavně ví, co dělá. Jde o člověka, který trénuje Lukáše Krpálka a jeho kvality jsou jasně vidět. Já od něj mám vždy na jeden měsíc přesně na den stanoveno, jak mám cvičit. To už si upravím podle sebe, jak se tělo cítí. Ideální je tři dny cvičit a pak mít den volno. A volno taky není úplně volno, v tomhle popisu to znamená třeba desetikilometrový běh (smích).“

Martin Macík během návštěvy redakce deníku SportMartin Macík během návštěvy redakce deníku Sport

Je hodně velký rozdíl být pod kontrolou a trénovat sám?
„Je i není. Jsem velký puntičkář, sám jsem vždycky tréninky zkoumal a hodně jsem se učil například na zahraničních stránkách. Paradoxně když jsem pak k trenérovi přišel, tak jsem měl nejvyšší váhu, nejvíc svalové hmoty a největší sílu. Ale chyběla mi výdrž a vytrvalost. Síla mi teď trochu klesla, ale vydrží dlouho a to je hodně důležité.“

Dalším klíčovým faktorem je strava. Je pro závodníka Dakaru podstatná stejně jako pro profesionálního sportovce?
„Je neuvěřitelně důležitá. Jídelníček je potřeba hlídat a když se dodržuje, tělo reaguje úplně jinak. Svaly fungují, cítím se dobře a mám plno energie. Jenže já samozřejmě kromě závodění také musím chodit do práce a je třeba všechno skloubit. A to do detailu prostě nejde. Znamenalo by to krabičkovou dietu, na kterou není prostor, takže s trenérem jsme dohodlí, že například na oběd si dávám klasické hotovky. Snídaně a svačiny už jsou přísnější, tvarohy, banány a sušené maso u sebe mám pořád. Za chvíli to člověka samozřejmě přestane bavit, ale tady musí nastoupit ta morálka, o které jsem mluvil.“

Dakar není z Prahy zrovna co by kamenem dohodil, jak reaguje natrénované tělo na mnohahodinový let do Jižní Ameriky?
„Řešíme to zhruba tak, že než odletím, spočítáme si kolik dní tam budu a snažíme se přiletět tak, abych pět dní před startem závodu měl volno. Tam se to rozjeté tělo z tříměsíčního tréninku pomalu dá dohromady. Let je samozřejmě náročný a pro jistotu vždycky mám i prášky na spaní, abych jakž takž dodržel rytmus.“

Příští Dakar bude váš pátý celkově a třetí v roli řidiče, je hodně těžké se k náročné přípravě každý rok přemluvit?
„Hrozně (úsměv). Přiznávám, že mě to baví, ale každý den unavenej ráno vstát a jít si zaběhat ještě před prací, připravit si jídlo, vyrazit do práce… Po práci přijít, na chvíli si zdřímnout a vystřelit do fitka, nebudu lhát, je to těžký. Ale člověk z toho těží pak v závodě. Vždycky, když sleduju ostatní, jak sotva vylezou z kamionu a já jsem pořád vysmátej, to je prostě super!“

Život závodníka Dakaru vypadá až nechutně náročně, je čas na normální život?
„Při tomhle tréninku absolutně ne. Jednou za čas se najde trochu volného prostoru, tenhle týden jsem například necvičil a trochu ignoroval trenéra. Snad se na mě nena*ere (smích), ale jinak to nešlo. Ale nestěžuju si. Volný čas mám večer, tak se aspoň vyspím.“