33, 17. Přihlédneme-li k tomu, že první numero značí věk a druhé počet titulů, jde o hodně vysoká čísla. Patří Janu Koukalovi, nejlepšímu českému squashistovi, s dotazy na konec kariéry za ním ale nechoďte. Odpálí vás jako squashový míček. Končit nehodlá, nemůže. "Dal jsem si za cíl dvacítku titulů, pak uvidíme, třeba půjde raketa na hřebík, třeba ne," mlžil s úsměvem v rozhovoru pro Superlife vítěz 34 turnajů kategorie PSA. Pro srovnání, stejný počet "zlatých zářezů" má i aktuální mistr světa – Francouz Grégory Gaultier.
MOTIVACE. To bylo první téma, které mě v souvislosti s Koukalem napadlo. Ten borec hrál všude na světě, vyhrál téměř všechno, v českém prostředí určitě. Lepší hráč s českým pasem asi nějaký čas ve skleněných kurtech pobíhat nebude, v červnu mu bylo 33 let. Tak proč ještě hraje? Kde bere sílu? Kor když nechybělo moc, a před dvanácti lety se squashem úplně švihnul. Nechápal jsem to...
"Bylo mi tehdy 21 let a byl jsem na 39. místě na světě, nejlíp v kariéře. Hrál jsem dobře, možná výborně, ale neměl jsem z toho vůbec žádnou radost. Nebavilo mě to, byl jsem totálně přesycenej, lidi, které jsem měl kolem sebe, mi taky zrovna neprospívali. Takže jsem s tím seknul," vrátil se do složitého období Koukal.
Turnaje v té době hrát nepřestal, jen ubral v tréninku, vlastně rok a půl se obešel bez něj. "Měl jsem čas dělat všechny ostatní sporty, které mě bavily. Ta pauza se ukázala jako životně důležitá, díky ní možná hraju squash doteď. Našel jsem chuť a lásku ten sport zase dělat," přiznává. "Fyzicky jsem na tom ale byl dál skvěle, třikrát týdně jsem chodil na fotbal, dvakrát na hokej a na basketbal, takže o tom jsme to měl pak při návratu snazší."
Zaklínadlem sportovců, kteří i v relativně mladém věku končí se sportem, je povídačka o vyhoření. "Neměl jsem, kam se posunout, všechno jsem zažil, končím, jdu dělat něco jiného," slýcháme z jejich úst nemístně často. Koukal na základě své zkušenosti prozradil recept, jak z toho ven.
"Taky jsem to vlastně zažil, vyhořel jsem, takže to chápu. Je strašně důležitý mít i normální život mimo ten sport. Když trénuju nebo jsem na kurtu, tak tomu dávám sto procent, pak si ale dokážu užívat. To byl právě můj problém v době, kdy jsem končil. Od rána do večera jsem byl na squashi, což mi ten sport možná až znechutilo. Ve chvíli, když jsem dokázal oddělit sportovní život od osobního, začala to zase fungovat," popisuje velký fanoušek fotbalové Slavie.
Koukal je vůbec velký pražský patriot, extraligu hraje za tým Buldoci Praha, který svým jménem vzdává hold oblíbené smíchovské restauraci U Buldoka. Trénovat v domácím prostředí upřednostňuje semifinalista ME 2006 celou kariéru. "Mohl jsem vždycky jezdit trénovat pryč, ale raději jsem zůstával tady, i když tu byly pro trénink horší podmínky, a to skrz spoluhráče na sparingy. Tady jsem ale měl kamarády a věci okolo, které jsem mohl dělat, a místa, kam jít, abych mohl úplně vypnout. Pak jsem se na další trénink těšil o to víc, než když jsem byl v Anglii od devíti ráno do osmi do večera v akademii. Hrál jsem tam sice se super hráči, ale po týdnu jsem měl pocit, že zešílím," přiznal squashista, který se stal mistrem republiky poprvé v roce 1999.
Nesmím zakončovat jednoduché míče
Pro sportovce je to scestná představa. Dát svému soupeři fóra, nějak mu zápas či závod proti své osobě ulehčit. Koukal s tím zkušenosti má, praktikuje to. Zápasy, především proti rivalům z domácí scény, si dělá těžší. "Do utkání jdu vždy s nějakým cílem, bez toho by to nešlo, každého ale motivuje něco jiného. Já sám si dávám různá omezení, snažím se utkání sám sobě ztěžovat, aby ta výhra nebyla jen nějaká splněná povinnost," přichází se šokující informací.
Jak to na kurtu vypadá konkrétně? "Hraju třeba jenom dozadu, nezkracuju míče, po nějaké době to soupeř samozřejmě pozná. Nebo si někdy zakážu výměny zakončovat jednoduše, k vítěznému míči se snažím dopracovat a až pak to zabít. Nejde o to ponížit soupeře, je to moje cesta, jak se zlepšit, protože vždycky v zápasech přijde něco, co se vám nedaří, a takhle se na to můžete připravit."
Hlavní hnací silou je pro Koukala touha a hlad po vítězství, který neslábne ani s přibývajícím věkem. Jednoduše nesmí, jinak by se stal potravou on sám. "Je to vidět třeba na NHL, kde jsou starší hráči, kteří mají více zkušeností a lepší techniku, ale těm mladým často stačí drajv a nadšení, aby jim mohli konkurovat, nebo se před ně i dostat. Ty starý už to v sobě zkrátka po 20 letech na špici nedokážou udržet, zpohodlní, to já nechci," říká Koukal. Má to skvěle srovnané, viďte, skoro jako by zrovna vyšel z ordinace sportovní psycholožky.
"Ne, tu jsem nikdy nepotřeboval, myslím, že se znám moc dobře, takže přesně vím, co potřebuju. Důležitý je mít okolo sebe lidi, kteří tě dokážou správným směrem navést, což hlavně když jste mladý, úplně sám nedokážete," je si vědom 180 cm vysoký plejer, který správné lidi ve svém okolí má. Třeba dlouholetou přítelkyni Adélu Beznoskovou, se kterou se v lednu na břehu Vltavy oženil.
"Manželka mě zná dlouho. Ví, že jsem sportovní fanatik, a to nejen co se squashe týče. Asi kdybych seděl nějak víc doma, tak bych se zbláznil a nevydržela by se mnou ani ona, takže mě v tom podporuje," uzavřel s úsměvem nejlepší český squashista všech dob. Prostě pan Squash.
