Předposlední červencovou sobotu se běžci extrémních překážkových závodů vydali do vojenského újezdu Březina ve Vyškově. Tam zhruba 900 závodníků pod dohledem armády čekaly hned dvě obtížnosti Army Runu. Ta lehčí s názvem Major nabídla 11,4 kilometrů a 46 překážek, tu nejtěžší se 16 kilometry a 61 překážkami jsem se rozhodla zdolat i já, jinak redaktorka iSport.cz.
V loňském roce jsem vyzkoušela nejkratší pětikilometrovou verzi a později i tu těžší. Letos jsem zatím startovala na třech závodech, a tak jsem se nechala na ten dohromady šestý závod trochu vyhecovat. Zvolila jsem tedy tu nejtěžší možnou verzi Army Runu, která nabídla přes 16 kilometrů a přesně 61 různorodých překážek.
Z předchozích závodů jsem věděla, které překážky mi dělají problémy, a tak jsem se zaměřila zejména na ručkování a na rovnováhu. Ručkování jsem brzy zvládla lehce, zjistila jsem totiž, že sílu na to mám dostatečnou a je to jen o hlavě. S druhou částí jsem si nechala raději pomoci. Týden před závodem jsem tak využila tréninkového kempu Army Drill, který se pořádá v pražských Lysolajích.
Čtyřhodinový dril nabídne zejména možnost vyzkoušet si ty nejhůře zdolatelné překážky, celou dobu navíc radí některý z válečných veteránů, který na každé překážce předvede nejlepší způsoby zdolání. Díky tomu jsem například zvládla překonat strach ve skoku o tyči přes příkop (ruce vám vážně po té tyči nesklouznou, jak jsem se obávala), naučila se lepší způsob šplhu po laně i jak nejlépe překonat provazový žebřík, jak je zábavné a snadné se z lanového „áčka“ skutálet dolů, nebo jak přejít po laně, aniž bych skončila rozplácnutá na zemi.
Musím ale přiznat, že na dvoumetrovou stěnu ani kolíky jsem stále nevyzrála. Aspoň mám motivaci to absolvovat celé znovu. Z drilu jsem byla naprosto nadšená, už dlouho se mi nestalo, že by mě něco tolik fyzicky zdolalo a ještě tři dny poté mě bolel snad každý sval v těle. Do samotného závodu jsem ale vyrazila svěží a plná sil.
Army Run ve Vyškově má své kouzlo. Běžci se totiž dostanou do normálně nepřístupné oblasti vojenského újezdu a mohou si vyzkoušet legendární dráhu bojovníka, na které se cvičí vojáci. Se mnou startoval i kamarád, který mě celou cestu do Vyškova strašil, tak to bude náročné a vzpomínal na loňský ročník.
Startovala jsem hned po elitní vlně, plná obav, že když mi všichni utečou, pořád je ještě možnost, že nebudu úplně poslední. To se mi sice naštěstí nestalo, ale již zmíněný kamarád, který mě před závodem slušně nadopoval dávkou magnézia, proteinů a energetických gelů, mi utekl už po prvním kilometru. Naštěstí jsem vzápětí narazila na Milana ze Saratic a ač jsem ho viděla poprvé v životě, běželi jsme spolu celou dobu až do cíle. Za jeho pomoc jak morální, tak na překážkách, mu patří obrovské díky.
A obrovské díky patří i organizátorům, kteří trasu hnali přes tolik vodních překážek, protože v tom vedru, které panovalo, si neumím představit lepší dárek. Z předchozích zkušeností razím strategii šetřit síly na začátku, ke konci se budou hodit. Většinou mi vychází a po tří čtvrtinách závodu pak míjím vesele ty, kteří síly na začátku podcenili. Ve Vyškově se mi to však moc nevyplatilo.
Samotný Vyškov totiž leží na rovinatém území a zrovna moc těžkého terénu nenabízí. Organizátoři se navíc rozhodli spíše pro lehčí překážky. Výhodou těch lehčích překážek je bezesporu fakt, že se na nich netvoří fronty a závod pokračuje hladce, nevýhodou však je, že vás nezničí tolik, jak byste si na extrémním překážkovém závodě představovali. Je však otázka do budoucna, co bude běžcům vyhovovat víc. Zda trasa bez front, ale o to lehčí, nebo složité překážky. Lehčí trasa určitě potěšila zejména ty, kteří se rozhodli podobný typ závodu vyzkoušet poprvé a báli se, že jim na to síly stačit nebudou.
I přes absenci těch těžších překážek však dokázala řada z nich potrápit. Army Run razí zásadu pomáhání, a tak si na většině překážek můžete s jinými běžci pomáhat, dvoumetrové stěny a špatně dostupná místa tak zdolají snad všichni. První překážkou, která pro většinu ze závodníků znamenala první várku třiceti angličáků (penalizace za nesplnění), byla střelba prakem na cíl. Já jsem se naštěstí trefila do cíle, ani ale nevím jak a rozhodně to bylo spíše dílo náhody, než nějakého umu. Můj pomocník Milan tolik štěstí neměl, ale čekání na zdolání jeho trestu mi přišlo vhod. Aspoň jsem nabrala síly na další cestu.
Kvůli rovnému terénu i lehčím překážkám byl letošní Army Run ve Vyškově zaměřený spíše běžecky a užil si ho každý, komu tahle disciplína není cizí. Jelikož má ale závod slovo Run už v názvu, tak to není nic, co by některý ze závodníků mohl neočekávat.
Hned po vodě mě nejvíce bavila již zmíněná dráha bojovníka. Překážky, které jinde nenajdete, jsou sice o něco lehčí, než mívá Army Run samotný v jiných svých závodech, o to ale zajímavější. Běh v zákopech, plazení se v temném tunelu, kde se nedá pořádně ani nadechnout, nebo již zmíněný skok o tyči přes vodní příkop (podle ohlasů pozdější vlny už neskákaly o tyč).
Celá trasa bojovníka mě ohromně bavila, i když byla okleštěná o těžké překážky typu lezení na balkón rozbořené budovy (slyšela jsem, že se tam v minulém ročníku někdo ošklivě zranil a možná i proto letos tahle překážka nebyla), nebo kladka nad vodou (tam se prý zase tvořívaly obrovské fronty).
Překážky ovšem nebyly jen fyzického rázu. Hned 90 angličáků čekalo toho, kdo nezvládl sníst pražený hmyz. Jako první přišli na řadu červi, pak kobylky a sarančata. Já s tím naštěstí problém nemám a kobylku jsem si dokonce i přidala, vůbec to nechutná špatně.
Až do posledního přibližně půlkilometru jsem doběhla bez jediného angličáku. Ano, zvládla jsem i obávané ručkování (dokonce dvakrát) a kladky! Z toho druhého ručkování jsem si ale odnesla stržené mozoly na rukou, které jsem pak úspěšně vykoupala v žabinci a blátě, takže cesta z cíle vedle rovnou k sanitce pro kysličník.
Ač jsem si na cílové rovince začala věřit, že bych mohla doběhnout bez jediného angličáku, tak mi to neprošlo. Narazila jsem znovu na kolíky, nejtěžší překážku monkey bar jsem vyzkoušela jenom, aby se neřeklo, stržené mozoly mi víc nedovolily. Zbývalo posledních 5 shybů, pomoci Milanovi s jeho deseti a hurá pro medaili. Do cíle jsem nakonec doběhla v čase 3 hodiny a 25 minut, sil jsem však měla ještě dost, kdybych je hloupě nešetřila, mohl být mnohem lepší a já zničenější.
Závod mě ale opravdu bavil, lehčí a spíše běžecká verze má také něco do sebe. Za celých 61 překážek jsem nenarazila na žádnou větší frontu, což považuji za velký úspěch. Velkým plusem byly i občerstvovací stanice na trati, kterých bylo víc než dost, a tak mi voda nescházela.
Jediné, co mě trošku zklamalo, byla nejednotnost pravidel pro všechny. Třeba takový monkey bar, tedy konstrukce na ručkování, bývá na Army Runu tou nejtěžší a je vždy těsně před cílem velkou motivací. Nikdy nebylo dovoleno si na ní pomáhat, a tak jsem ji automaticky zkusila sama. Z fotografií po závodě jsem si však všimla, že si spousta závodníků pomáhala i tady třeba tím, že vzal jeden druhého na ramena a konstrukci rádoby „přeručkoval“. Spousta závodníků tuto možnost nedostala a myslím, že by bylo vhodné na tyto těžké překážky pravidla jasně určit.
Z mé strany je to ovšem jediná výtka, jinak mě závod opravdu hodně bavil. Army Run další závod plánuje na závěr srpna. V Českém Krumlově nabídne všechny tři obtížnosti, a tak si vybere jistě každý. Já se zkusím hecnout a pořádně natrénovat a vyzkouším si zaběhnout během jednoho víkendu ty obtížnosti všechny.
