+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Tereza Janovská
11. října 2017 • 20:05

ARMY RUN v Praze: Dokončená trikolóra, ukopnutý nehet a nepříjemné batohy

TOP VIDEA
Slavia - Liberec: Bosančič slavil gól pod tribunou Sever, přiletěla k němu dýmovnice Slavia - Liberec: Bosančič slavil gól pod tribunou Sever, přiletěla k němu dýmovnice
SESTŘIH Premier League: Everton - Arsenal 2:5. Dominance hostí, Čech v závěru chyboval SESTŘIH Premier League: Everton - Arsenal 2:5. Dominance hostí, Čech v závěru chyboval
VŠECHNA VIDEA ZDE

Na konci září se na pražském Vítkově podruhé běžel seriál extrémních překážkových závodů ARMY RUN. Letos si běžci mohli vybrat hned ze dvou obtížností, nejkratší na 5 kilometrů a středně dlouhou, která měřila přes 10 kilometrů a měla více než 40 překážek. Jelikož mi ke zdolání trikolóry, tedy všech tří obtížnostních kategorií v jednom roce, chyběla už pouze střední trať, rozhodla jsem se zdolat ji. 



Měl to být letos závěrečný závod, kvůli nepřízni počasí se však srpnový termín v Horní Plané přesunul až na listopad, a tak byl pražský závod v tomto ročníku teprve třetím. Loňskou trasu si běžci pochvalovali, a tak se organizátoři rozhodli ji letos příliš neměnit. Znovu tak závodníci překonávali náročné seběhy nepříliš pevným povrchem, probíhali lesními cestami a snažili se vydrápat po strmých stoupáních.

Přestože organizátoři lákali zejména trasou okolo Vítkova, cesty po betonu moc nebylo. Já jsem za to ale byla ráda, silničních běžeckých závodů je spoustu a tohle měl být přeci jen trochu jiný závod. Oproti loňsku navíc nepršelo, a tak jsem si letos snad poprvé užila suchou trasu bez bahna. Vzhledem k tomu, že jsem týden předtím absolvovala Spartan Race v Liberci, kde jsem dost nastydla, jsem byla vděčná za rozhodnutí organizátorů zcela vynechat vodní překážky. Jediná překážka s bahnem a vodou byla až těsně před cílem, vody ale bylo tak po kotníky a nebylo to nic hrozného.

Skupiny na delší trasu vyrážely v dopoledních hodinách, já měla start ve čtvrt na jedenáct, tedy ve druhé vlně. Když jsem dorazila do areálu, bylo tak na místě celkem málo lidí. Vyzvedla jsem si tedy registrační číslo a s vděkem si všimla, že není nikdo u masérů, a tak jsem je s radostí hned využila na ztuhlá ramena.

Těsně před startem každé vlny byla hromadná rozcvička, já už si svojí však udělala sama, a tak jsem si raději jen protáhla svaly. Start začínal na stejném místě jako vloni a hned na úvod si rovněž přichystal strmý seběh. Hned po třech překážkách jsme dostali na záda batohy (pro ženy byly sedmikilogramové). Bohužel jsem si z hromady batohů vybrala nejhůře, co jsem snad mohla. Na mém batohu nebyly široké popruhy a celou dobu se mi zařezávaly železné karabiny do ramen.

Kdybych věděla, jako dlouho se s ním potáhnu, po prvním kilometru bych se s radostí vrátila zpátky a vyměnila ho. S batohem na zádech jsme totiž zdolávali celou polovinu trasy, včetně většiny překážek. Mít sedm kilo na zádech nebylo nic hrozného, samotná tíha mi běh nijak neztěžovala, ale ty karabiny mi daly skutečně hodně zabrat. Po prvním kilometru jsem měla ramena sedřená do krve a štvalo mě to tolik, že jsem po ručkování, na které jsme si je mohli sundat, vážně uvažovala o tom, že si ho nenápadně vyměním s nějakou jinou závodnicí. Nakonec se ve mně ale hnulo svědomí a s obavou, že by mi to karma stejně vrátila, jsem si poslušně vzala ten svůj a pelášila dál.

Trasa Army Runu na Vítkově

Batoh nakonec docela ztížil nějaké překážky, zejména pak šplh po laně či běh do schodů. Když jsme pak doběhli po přibližně pěti kilometrech zpátky k místu, kde se batohy odevzdávaly, zbavila jsem se ho s obrovskou radostí.

Největší strasti závodu mě ale teprve čekaly. Ta první přišla při druhém šplhu na laně. Úspěšně jsem se dostala až na horu, při sestupu dolů mi však trochu uklouzla ruka a už to jelo. Abych se nepřizabila úplně, držela jsem se pořád lana, a tak jsem si dost slušně spálila ruce. Musím na sebe prásknout, že se to neobešlo bez hlasitého klení a tolik sprostých slov jsem snad nikdy najednou neřekla.

Troufám si nyní tvrdit, že spojení: „To pálí jako sv*ně,“ je jediné, co zpětně mohu publikovat. Rychle jsem se za svůj výlev omluvila, ale ostatní závodníci i s dobrovolnicí jen soucitně pokynuli, že mi v tom naprosto rozumí.

V tu chvíli bych dala za vodní překážku snad cokoliv. Ruce mě pálily jak čert až do cíle a neměla jsem si je kde zchladit. Aby toho nebylo málo, začala jsem být trochu unavená, což se projevilo zejména tím, že jsem na lesních cestách často zakopávala. To mi pak o chvíli později bylo takřka osudným, protože jsem při jednom prudkým seběhu zakopla o trčící kořen. Palec u pravé nohy mi okamžitě začal bolestivě tepat a bylo mi jasné, že do cíle doběhnu (nebo spíš dopajdám) s vcelku velkými problémy.

A jak jsem záhy zjistila, to nejtěžší mě teprve čekalo. Do cíle už zbývalo jen pár set metrů a několik překážek, kvůli zraněnému palci mě ale dost bolely. Nejprve jsem dostala na hlavu ochranné brýle a měla proběhnout úsek, během kterého po vás stříleli paintballovou pistolí. Do běhu jsem dala poslední zbytky síly a i přes bolest v noze se na druhou stranu dostala, přesto mě slečna s pistolí trefila hned třikrát. „Když budeš běžet rychleji, tak tě znovu netrefí,“ zaznělo z úst jednoho z vojáků. No jo, já se snažila, rychleji už to ale nešlo.

Další překážkou bylo plazení pod ostnatým drátem, i tahle překážka je normálně jednoduchá, když se ale můžete odrážet jen jednou nohou, není to úplně snadné. A stejně nelehký úkol byl i u trestných angličáků za nepřekonaný Monkey Bar (speciální konstrukce na ručkování), který jsem vzhledem k tomu, že jsem měla dlaně v jednom ohni, raději ani nezkoušela.

Do cíle zbývaly poslední tři překážky. Všemi nenáviděný Fatman, tedy pytle napuštěné vodou, které se musejí podlézt. Jelikož nepršelo, byl mnohem jednodušší, než vloni (nebo mi to aspoň tak přišlo, také to mohlo být jen tím, že jsem už věděla do čeho jdu). Překonat bahnité valy, pomoci jiné závodnici se shyby, udělat svou sadu a hurá do cíle pro medaili za závod i pro speciální medaili, kterou dostali všichni, kdo v letošním roce překonali všechny tři obtížnosti.

Kvůli nachlazení jsem se rozhodla běžet spíše rekreačně a nehonit čas, zraněný palec mě navíc zpomalil celkem hodně, ale přesto s výsledným časem (2 hodiny, 48 minut) nejsem moc spokojená. Vím, že to mohlo být mnohem lepší.

Až na nešťastný výběr batohy a zranění jsem si ale závod jako takový užila. Na žádné překážce jsem nečekala déle jak dvě minuty, na trati bylo dostatek občerstvovacích stanic, které nabídly kromě vody i iontový nápoj, tekutý hořčí a jak je u ARMY RUNU zvykem i pražené červy a kobylky.

Sprchy sice byly nefunkční, ale jelikož byla trať suchá, stačilo se v pohodě opláchnout tekoucí vodou, která byla k dispozici. Na místě byli i záchranáři a ošetřovatelé, od kterých jsem si s vděkem nechala zchladit dlaně a pomalu se odpajdala domů. Do večera mi nehet na palci pěkně zmodral a teď jenom čekám, kdy upadne úplně. Ale drobné šrámy se zahojí a k podobným závodům trochu i patří.

 







Klasická verze
Mobilní verze