ROZHOVOR | Rozhodla se postavit své fóbii čelem a když jí americká produkce slíbila, že nemusí tančit ve vysokých podpatcích, kývla Martina Navrátilová na účinkování v Dancing With The Stars. V pětapadesáti letech tak jde devítinásobná wimbledonská šampionka s kůží na trh. „Nechci být první, koho vyřadí,“ říká před taneční show, jejíž první díl bude mít premiéru 19. března.
Nejlépe se jí prý tančilo po dvou panácích tequily na oslavě padesátin Billie Jean Kingové v New Yorku, nejhorší zážitky má naopak z prvních tanečních v Praze. O tom všem vyprávěla Martina Navrátilová pro stránku aarp.org.
Jak se vám zatím zamlouvá trénování na Dancing With The Stars (Tanec s hvězdami)?
„Jsem strašně vyděšená, ale zároveň se mi to moc líbí. Tuhle šanci musí prostě člověk přijmout a pokusit se s ní poprat. Každý má fóbie a strachy, já se ty své snažím porazit. Bála jsem se létat, tak jsem si udělala pilotní licenci. Bála jsem se, že se utopím, tak jsem absolvovala potápěčský kurz. Tanec je jednou z dalších mých hrozných zkušeností…“
Proč?
„Nejhorší vzpomínku mám na první hodinu tanečních, kterou jsem jako čtrnáctiletá absolvovala v Praze. Máma mě navlékla do těsných růžovo-stříbrných šatů, ve kterých jsem se nemohla skoro ani pohnout. Vlasy jsem měla natočené do kudrdlinek a poprvé jsem na sobě měla podvazkový pás. Cítila jsem se vážně příšerně. A každý kluk, se kterým jsem tančila, se ptal, čím budu v dospělosti. Odpovídala jsem, že tenistkou. A tím se uživíš? divili se všichni.“
Jaká je naopak vaše nejhezčí taneční vzpomínka?
„Tak to byly určitě padesátiny Billie Jean Kingové. Byl to velký fl ám v New Yorku. Protančila jsem skoro celou noc, většinu doby sama. Na začátku jsem si dala dva panáky tequily a ztratila jsem veškeré zábrany. Byla jsem tak strašně ráda, že mně ještě padesát není.“
Dancing With The Stars nyní čeká již čtrnáctá série v USA. Pozvali vás teď vůbec poprvé, nebo jste již dříve odmítla?
„Kdepak, nabízeli mi to již léta. Ale buď jsem neměla dostatek času, nebo jsem si samu sebe nedokázala představit na těch vysokých podpatcích. Mám artritidu v palci na noze z toho, jak jsem doma jako malá hrála až moc často fotbal. A ve vysokých podpatcích mě palec hrozně bolí. Když mi ale z produkce řekli, že mohu mít i nízké podpadky, konečně jsem kývla.“
Jak fyzicky náročný je pro vás taneční trénink?
„Nedělala jsem nic tak intenzivního od té doby, co jsem v roce 1994 ukončila kariéru. Ale mému tělu se to líbí. Cítí se, jakoby se vracelo domů. Trénink není tak fyzicky náročný jako čtyři hodiny na kurtu, ale i tak je to zabíračka. Na druhou stranu se těším, až budu zase ohebnější. Po kariéře už člověk zanedbává strečink, ale před tanečními tréninky se mu nevyhnu.“
Tanečníci na sebe před vystoupením nanáší třpytky, sprejují na sebe umělé opálení. Jak k tomu přistoupíte vy?
„Nic z toho jsem zatím nepoužívala, bude to nová zkušenost. Očekávám, že v téhle soutěži zažiju spoustu nového. Se třpytkami a opálením to nebudu přehánět, ale když bude potřeba, použiji je.“
Pojedete v soutěži na vítězství?
„Jistě, chci si vést co nejlíp a rozhodně netoužím být první vyřazenou. Vždycky povzbuzuji lidi, aby vyšli ze své pohodlné zóny. A tohle taneční teritorium je pro mě tak daleko za zónou pohodlí, že to už není ani k smíchu. I přesto chci uspět a tancovat dobře.“
Mají sportovci oproti jiným celebritám v takové taneční soutěži výhodu?
„Řekla bych, že ano. Největší výhodou pro nás sportovce je to, že si skutečně uvědomujeme, co která část těla v daný moment dělá, máme lepší koordinaci pohybů. Protože tuhle techniku musíte trénovat, ať děláte jakýkoliv sport. Také máme lepší motorickou paměť. Tanec je podobný tomu, co děláme celý život.“
Jak jste si sedla s vaším tanečním partnerem Tonym Dovolanim?
„Báječně, od první chvíle to mezi námi funguje. Možná i proto, že oba pocházíme z komunistických zemí. Pocházíme ze stejného prostředí, máme stejné hodnoty.“ (Dovolani se narodil v bývalé Jugoslávii a v patnácti odešel s rodinou do USA)
