PŘÍMO Z NEW YORKU | Slavné jméno se vrátilo do výsledkových listin US Open. Hana Mandlíková (55) se představila ve čtyřhře legend, její šestnáctiletá dcera Elizabeth nastoupila v kvalifikaci juniorky. „Hrát tenis už mě ale vůbec nebaví,“ líčila šampionka čtyř grandslamových turnajů, z nichž jeden získala v roce 1985 v New Yorku. „Ten je můj oblíbený,“ vybavila si dramatické finále proti Martině Navrátilové. Pak už spěchala domů na Floridu, kam mířil hurikán Irma.
Hana Mandlíková má pevný stisk ruky, hovoří krátce a jasně. Působí jako tvrďačka, když však dojde na kariéru jejích dětí Elizabeth, řečené Eli, a Marka, lehce zjihne. Obě dvojčata si vybrala život v máminých stopách, chtějí být profesionálními tenisty.
„Vzpomínám si na tátu, který se nemohl na moje zápasy dívat, chodil okolo a lámal větvičky. Já dělám úplně stejnou věc. Říkám si: Do prdelky, to snad není ani možný. Já to dělám jako on,“ usmála se.
Ve čtyřhře legend jste na US Open nastoupila po boku Marion Bartoliové. Jak jste si zahrála?
„Celkem dobře. Rok jsem nedržela raketu v ruce. Ani jsem se nerozehrála, šetřila jsem si tělo. Bolí mě záda. Vzala jsem si pilulku advilu, aby mi něco neprdlo. A dobrý!“
Někdo se na exhibice připravuje pár měsíců. Vy jste trénink úplně vypustila?
„Já vím, no. Počkejte, včera jsem si zahrála s jedním klukem patnáct minut. A už jsem nemohla. Vedle trénovala Marion, mlátila do toho asi hodinu a půl. Měly jsme se potkat na rozehrávce, ale když jsem se ráno probudila, nemohla jsem chodit. Je mi pětapadesát, co byste chtěli? Naposledy jsem hrála loni v létě exhibici ve Splavech.“
Vážně si přes rok vůbec nepinknete?
„Ne. Mě to nebaví. Jen třeba nahazuju dětem z košíku. Spíš si zahraju golf nebo něco jiného. Ale baví mě tenis sledovat, to jo. Sem mě po ukončení kariéry asi deset let zvali. Pak přestali. A teď najednou zase zavolali.“
Co vás napadlo?
„Nic. Ale Elinka tady hrála juniorku, takže jsem to spojila.“
Na US Open vás vedou jako Australanku. Co vy na to?
„Dlouho jsem nebyla na očích. Pamatujou si, co bylo, když jsem skončila. Mám australské a české občanství.“
Český ženský tenis je v kurzu a i na US Open byl vidět,
Plíšková
s
Kvitovou
se prosadily do čtvrtfinále.
„Petra se mi strašně líbila. Kdyby přetlačila Venus, vyhrála by celý turnaj. Říkala jsem to jejímu trenérovi.“
A Plíšková?
„Má to těžké. Přesně ji chápu. Když jsem tady obhajovala titul z pětaosmdesátého, cítila jsem ten tlak. Ať si říká, kdo chce, co chce – není to legrace. Obhajovala spoustu bodů za finále. Prostě si tím musí projít, no. Nedá se nic dělat.“
Šťastná jednička Plíšková o grandslamu i Hrdličkovi. Jsem spokojená, díky tomu se mi daří, hlásí
Video se připravuje ...
Plíšková se v červenci stala první českou světovou jedničkou a nemusela k tomu ani vyhrát grandslam. To za vaší éry nebylo možné, že?
„Nechci moc srovnávat různé doby. Ale je fakt, že bez titulu z grandslamu se žádná první hráčkou stát nemohla.“
Vy jste v jedenaosmdesátém držela tituly z Melbourne a Paříže, byla jste ve finále Wimbledonu. A přesto jste jedničkou nebyla.
„Po Wimbledonu zrovna měnili systém pořadí. Takhle mi to vysvětlili. Ptala jsem se, jak je to možné, a tohle mi řekli. Snížili body za grandslamy a první zůstala Evertová.“
Důležitější jsou velké tituly, ale zapsat se do dějin coby světová jednička má také svou váhu. Mrzí vás to?
„Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to trošičku nemrzelo. Ale pro mě byly vždycky na prvním místě grandslamy. Říkala jsem si, že když vyhraju grandslam, budu první. A stejně to nevyšlo. (smích) Peachy Kellmeyerová, tehdejší šéfka WTA, se mi za to později omlouvala. Už je to jedno, otočme stránku.“
Kdyby se děti narodily v Česku, hrály by za něj
Váš dnešní život se točí kolem tenisových kariér dvojčat Marka a Elizabeth.
„Oba chtějí hrát profi. Marek se blíží stylu servis – volej. Eli taky chodí na síť, ale víc se drží na základní lajně. Oba každopádně tenis strašně moc baví, což je nejdůležitější.“
A také se zlepšují. Dcera už se kvalifikovala na grandslamovou juniorku, syn se také blíží.
„Teď je na žebříčku ITF 398. na světě. Prosadit se mezi kluky je ale o moc těžší než mezi holkami. Eli je proto dál. Tady vyhrála zápas, pak dostala Rusku, která hrála dobře. Elina byla zraněná, natáhla si v Německu břicho a dva měsíce nehrála. Tohle byl její druhý turnaj po návratu.“
Šilo to s vámi, když jste sledovala její utkání?
„Hrozný. Já se nemůžu dívat. Vzpomínám si na tátu, který se nemohl dívat na moje zápasy, chodil okolo a lámal větvičky. Já dělám úplně stejnou věc. Říkám si: Do prdelky, to snad není ani možný. Já to dělám jako on.“
Vaši rodiče vnoučatům drží hodně palce, že?
„Jejich tenisem opravdu žijí. Tátovi je osmdesát jedna, mámě osmdesát čtyři. Dřív jsem je tenisem zaměstnávala já, teď mají vnoučata. Jsou rádi, že za nimi jezdíme. Teď jsme byli dva a půl měsíce v Česku. Děti tam jezdí rády. I když by bylo lepší, kdyby tam měly víc kamarádů svého věku.“
Vaše děti jsou Američané a pod touto vlajkou hrají. S jakými pocity sledujete, že čím dál víc potomků slavných českých tenistů a tenistek reprezentuje USA?
„Líbilo se mi, jak teď Korda říkal, že všichni to dělají podle nich. Já jsem se tak smála. Žiju v Americe od osmdesátého prvního, to měl ještě plenky mezi nohama. Když se na to podíváte celosvětově, tak je to v podstatě jedno, koho reprezentujete. Ty děti se v Americe narodily. Kdyby se narodily v Česku, tak hrají za něj. Já jsem pořád vlastenec a na Česko nedám dopustit. Když ale celý život cestujete, získáte určitý celosvětový nadhled. Pak mám v Česku stísněný pocit, že je pro mě ta země malá. Ale to neznamená, že se k ní nehlásím.“
Pozorujete, jak se Česko mění?
„Něco vám řeknu. Líbí se mi, jak si lidi v Česku pořád stěžují. Jela jsem s Markem na turnaj do Rumunska, a kdyby to viděli tam… Česko má nejvyšší úroveň z postkomunistických zemí. Lidi mají krásná auta, silnice, všechno se dá. Stačilo by, kdyby si to víc uvědomili. Strávila jsem tam teď nějaký čas a byla nadšená.“
