Třicetiletá tenistka a šestatřicetiletý muzikant. Nesourodý pár, kterému to spolu vydrželo už skoro dva roky. Barbora Strýcová prý zpívá tak, až to jejího přítele Davida Krause bolí. On, kluk z antisportovní rodiny, zase ještě loni tleskal při zkaženém podání soupeřky a nepoznal Andy Murrayho či Rogera Federera. Na Wimbledonu se rozpovídali, jaké to je, když se prolínají dva tak odlišné světy.
„V celém areálu jsem největší buran, který nosí tuhle legitku,“ ukazuje David Kraus na akreditaci, o níž má pocit, že si ji nezaslouží. Proto chystá projekt a pro lidi, kteří nemají tuhle šanci, ve Wimbledonu natáčí zákulisí tenisu, k němuž získal obrovský respekt.
Jak jste se vy dva vlastně poznali?
DK: „Já Báru poprvé viděl v tátově pořadu. Když přišel sportovec, většinou jsem se radši otáčel a bavil se s klukama z kapely. Nějaká tenistka, no. Pak se začala bavit s tátou a líbilo se mi, jak byla přirozená. Tak jsem s ní šel na rande do řecké restaurace, pak do lesa na posed.“
BS: „Já si Davida všimla dávno předtím. V televizi. Zaujal mě jeho hlas. Ale tenkrát v divadle jsem ho viděla poprvé naživo. Na rande jsem šla, ale nic jsem od toho neočekávala.“
DK: „Dlouho jsem si myslel, že to nemůže fungovat. Ale mně to vyhovuje. A když ji vidím na kurtu, chytají mě záchvaty hrdosti. Připadám si jako páv! Pak ji vidím, jak mi doma vaří nebo peče, nebo něco sází. Připadám si, jako bych měl dvě holky. Tenistku a ženu v domácnosti.“
BS: „Zatím nám to nějak vychází. V září to budou dva roky.“
Čím jste vlastně na sebe udělali dojem?
BS: „Mně se líbí, jak jsou naše světy jiné. Udělal na mě dojem tím, že je zvláštní.“
DK: „Bára je taky jiná. Jsme v podstatě dva ufoni.“
David se mezitím stal vaším nejbouřlivějším fanouškem při zápasech.
BS: „Jeho hlas nejde neslyšet. Třeba při finále Fed Cupu v Praze byl vynikající. Je můj, tak se mi líbí, jak fandí. Ale v pátek se na mě naštval. Přiznávám se, že jsem se na kurtu chovala špatně. Mluvila jsem sprostě, což on nemá rád. Ani já ne.“
DK: „Klidně snesu: Ty vole. Do prd... Kráva. Ale pak jsou slova, která ženská prostě říkat nemá. Už vůbec ne tady. Mrzí mě, když se tak chováš. A taky nemám rád, jak tenisti pořád jedou to svoje: Pojď!“
BS: „Promiň, že tě přerušuju... On je nesportovec a nezná tenis. Musela jsem ho třeba učit, že se po dvojchybě netleská.“
DK: „Já tady ve Wimbledonu loni dokonce tleskal, už když soupeřka zkazila první podání. Křičel jsem: Jóóó! A všichni se na mě ohlíželi.“
BS: „Tak naštěstí už něco málo víme, že?“
Překvapuje vás stále tenisové prostředí?
DK: „Nikdy jsem nebyl takhle často překvapován. Uvědomte si, že pocházím z antisportovní rodiny. Když jsem přijel na svůj první grandslam do Paříže, Bára mi představila Andyho Murrayho . Já vůbec nevěděl, o koho jde.“
BS: „Až loni David identifikoval Rogera Federera . Pořád chodil a říkal: Toho odněkud znám. Jeho fotku mám na krabici od kafe.“
DK: „Ale zlepšuju se. Musím říct, že mě ten tenis normálně chytnul.“
Vážně? Čím?
DK: „Nejde jenom o ten sport. Úplně mě dojalo, jak tady Jirka Veselý porazil dalšího kluka, se kterým se zná od devíti let (Dominika Thiema). Hráli nádherně, úžasně se chovali na tom obrovském stadionu. Po zápase se objali, což mě rozbrečelo jako srdceryvný film.“
BS: „Zkrať to!“
DK: „Ještě musím říct, že jsem díky Báře objevil sportovní boty a tepláky. Ty jsem dřív vůbec nenosil. Objevil jsem svět příjemného oblečení a připadal jsem si, že se vznáším.“
Život bez řádu
Jak se vám zamlouvá Davidův svět, Báro?
BS: „Já do něj nekoukám. Nemám to dovolené.“
DK: „Má to dovolené, jenom o práci moc nemluvím.“
BS: „Já to řeknu, jo? Jak jsem málo doma, nechodím skoro vůbec na koncerty nebo na show. A když náhodou jdu, vidím úplný opak toho, nač jsem zvyklá. Oni žijou zvláštně.“
V čem?
BS: „Žijou v noci, volnomyslně. Bez řádu, bez plánu. David nemá pojem o čase. Je mi jasné, že některé věci se vzájemně nenaučíme.“
Davide, když zblízka vidíte, co tenista dělá pro úspěch, chováte ke sportu určitý obdiv?
DK: „Nikdy jsem k ničemu neměl takový respekt jako teď k tenisu. Dokonce si říkám, že pro holky tenhle život není normální. Ženská podle mě není sestrojená, aby toho tolik obětovala. Aby bojovala se strachem, se stresem. Pak když si představím svoje nervy a trému před premiérou, připadají mi jako nic.“
Jak vám jde muzicírování, Báro?
DK: „No tak, k tomu bych měl mluvit já.“
BS: „Ne, já!“
DK: „Začala tady hrát na klavír.“
BS: „V baráčku, kde bydlíme, jeden mají. Už jako malá jsem to zkoušela. Takže něco dám. Třeba i Beethovena vystřihnu!“
DK: Ale jenom jednou rukou.
BS: „No a zpívat vůbec neumím. Jsem naprosto šílená, ale strašně mě to baví. David mi to zakazuje, ale já si zpívám dál, jako bych byla nejlepší.“
DK: „Hudbu s ní vůbec neprobírám, protože máme úplně jiný vkus.“
Jak velká je mezi vámi propast?
DK: „Bára poslouchá mainstreamová rádia. Chce české písničky a poslouchá tyhlety Petry Kotvaldy.“
BS: „Jdi do prčic. Já jsem ti vysvětlovala...“
DK: „Mám říct tu stanici, kterou posloucháš?“
BS: „Ne, neříkej. Vysvětlovala jsem ti, že mi to ve světě připomíná Česko.“
DK: „A pravda je, že ta naše země je taková jako to rádio. Takže mlčím. Vlastně ji chápu. Ještě něco bych chtěl říct.“
Udivuje mě pan Svačina
Povídejte.
DK: „Sleduju tenis v televizi i přes internet. Poslouchám různé komentátory, ale jednoznačně nejvíc mě udivuje pan Svačina. Když naše holky hrajou se soupeřkou ze zahraničí, cítím v jeho projevu český mindrák. Jinde mají respekt k hráčkám. Tenhle pan Svačina mluví jako světoznalec tenisu, holky označuje familiérně, působí trošku jako jejich trenér i jako jejich přítel. To mě hrozně uráží. Když Bára hraje třeba s Venus Williamsovou , mluví o ní jako o školačce, která nemá šanci. Je na straně světových hvězd. Naši komentátoři jsou obyčejně na straně českého týmu. U pana Svačiny to neplatí. Holky si zasluhujou, aby je víc uznával. Tenistky se k tomu vyjadřovat nemůžou, nebo jim to nestojí za to, ale mě to uráží a chci se jich zastat.“
Už jste spolu nějaký čas, vypadáte spokojeně. K čemu spějete?
DK: „K tomu, že Bára hraje čím dál líp. Má vysněného trenéra. Zažil jsem různé stavy spokojenosti a nespokojenosti. Ale Tomáš Krupa je super. Obdivuju ho. Při zápase se bojím cokoliv říct. Musí být hrobové ticho.“
BS: „Teď skončit by byla škoda.“
DK: „Šílenství by to bylo.“
Navíc když máte takovou podporu.
BS: „David skoro vůbec nechodí na tréninky. Respektuje naši práci. Když přijdu domů, nebavíme se jenom o tenise. Jsem ráda, že s ním vůbec můžu být. Když vyhraju a on mi tleská, cítím z něj, že je na mě pyšný. Chtěla bych ho s sebou mít častěji, ale to nejde.“
DK: „Já si zase říkám, že jsem tu jenom jako přítěž. Ráno mi Bára dělá snídani, poví mi, co si mám obléct. Na druhou stranu se může odreagovat.“
BS: „David neumí anglicky. Přemýšlím, kde asi je. Co asi má na sobě. Ale jsem ráda, že je tady.“
DK: „A já jsem rád, že nemyslí pořád na tenis.“
Témata:
přítelkyně, Wimbledon, přítel, sport, Barbora Strýcová, David Kraus, tenis, Sport na Heureka.cz
Související články
