Na nedávném US Open dokázala Karolína Plíšková to, co se před ní z českých tenistek povedlo jenom Haně Mandlíkové, Martině Navrátilové a Heleně Sukové. Zahrála si ve finále newyorského grandslamu. Na cestě zdolala mimo jiné obě sestry Williamsovy a v pátečním Sport Magazínu vypráví o zastrašujících metodách Sereny, čemu čelila po olympijské omluvence a proč má radši jistotu než experimenty.



S velkými zápasy dokážete naložit skvěle. Pomáhá vám i to, že rodina vás vždycky vychovávala ve stylu, že tenis je důležitý, ale není to největší priorita?
„Možná jo. Nevím, jestli to někdo má postavený jinak, že by třeba tenis byl víc než zdraví. Ale asi i tohle hraje roli, jak jsem byla odmala vedená. Jsou okamžiky, kdy je potřeba si uvědomit, že tenis je v porovnání s dalšími věcmi a událostmi na celým světě malicherný. Spousta lidí si na raketu ani nevydělá, vůbec nemají možnost, kterou mám já. Takže proč si to kazit nějakou nervozitou, když vím, že bilion lidí by si to se mnou vyměnilo? Někdy je to těžký, ale pořád je třeba mít na paměti, že i když se prohraje, nejde o život. I kdyby se stal ten největší skandál, že bych dostala dvakrát 0:6, pořád je to jenom tenis. A přijde další šance, kdy to můžu napravit. Ne každý v životě dostane druhou příležitost. Proto z toho nemá cenu dělat tragédii.“

Zvyknout si na porážky, i to je nedílnou součásti profesionálního tenisu.
„Jasně. Loni jsem měla super sezonu, ale vyhrála jsem jeden turnaj. Letos mám super rok, a to jsem vyhrála dva. Člověk má maximálně dva tři týdny, kdy se neprohrává. Jinak to vždycky skončí porážkou, takže to nejde brát tragicky. Kdybych z toho byla zničená, nemohla bych tenis dělat. To samé mají hokejisti, fotbalisti. Jednou se vyhraje, pak zase ne. Je to rozdíl oproti jiným sportovcům, kteří mají dva závody za rok. Potom je jasné, že z toho můžou být půl roku špatní. Já ne. Jinak se to na mně hned projeví.“

Vraťme se ještě k olympiádě v Riu, z níž jste se na poslední chvíli omluvila. Objevily se i nesouhlasné názory, jak jste to vnímala?
„Pořád si za tím stojím. A tím, že se mi podařilo dostat v New Yorku do finále, jsem si to u lidí v Česku trochu vykompenzovala. Asi mi už odpustili a mají mě zase rádi, i když si pořád stojím za tím, že jsem neudělala nic špatného. Nebyl důvod k tomu, aby mě národ neměl rád. Tenisový svět je jiný než u atletů nebo jiných sportovců. Pro mě je olympiáda jinde než grandslamy. Ne kvůli penězům nebo bodům, ale celkově. I prestiž je jinde. V Riu hodně hráček nebylo, kdežto na grandslamu jsou úplně všichni, už tohle o něčem svědčí. Ať je někdo zraněný, nebo ne, prostě na něj jede. Olympiádu odřeklo víc hráčů, já jsem jako důvod uvedla obavu z viru zika, i když jich bylo víc. A najednou jsem měla reakce: Ty se bojíš komárů, jo? Samozřejmě se jich nebojím, ale byl to jeden z důvodů. A když to není něco, pro co bych, v uvozovkách, byla ochotná umřít, tak proč do toho jít za každou cenu?“

Lidé si neuvědomují, že nejste na rozdíl od jiných sportovců placeni žádnými kluby, na živobytí si vyděláváte sami. Takže je na vás, jak se rozhodnete.
„No právě. Navíc je tady ve hře ještě Fed Cup. A zatím jsem jediný neodřekla, ani to nemám v plánu. Na něm se také hraje za nic, bez bodů. Jenže tohle lidi nevidí. Ostatní mají po sezoně už tři týdny pauzu, my máme letos zase finále Fed Cupu. Termíny jsou přitom nastavené tak, že se nikomu nehodí. I tak na nich rády hrajeme. Tohle si nikdo neuvědomil, akorát mi kdekdo vyčetl Rio. Je to pomíjivé. Po finále US Open všichni říkají, jak jsem skvělá, ještě před pár dny jsem byla zrádkyně. Když jsem vyhrála Cincinnati, přišla mi spousta zpráv ve stylu: Najednou za peníze hraješ, co? Přitom je to taková blbost.“

Titulka Sport Magazínu z pátku 22. září

Co najdete v pátečním Sport Magazínu:

Rozhovor: tenistka Karolína Plíšková

Uniklo z facebooku: Michal Bílek

Ragby: Barbarians v Praze!

Rozhovor: šermíř Jiří Beran

Můj první gól: Pavel Krmaš

Auto: BMW M2

Sportovní TV přenosy na celý týden