U antukových kurtů ve Fulneku nejsou sprchy ani toalety. „Sprchovat se chodíme vedle, odskočit si za kůlnu,“ popisuje s úsměvem tamní trenér Jiří Kvita. Učitel a zastupitel, ale v tenisovém světě hlavně trenér a otec Petry Kvitové.

Právě na dvou hřištích bez vybavení ze se své dcery vypiplal světovou hráčku, která si dnes zahraje semifinále Wimbledonu. Trénoval ji od prvních krůčků až do jejích sedmnácti let, než odešla dozrát do Prostějova. „Cítím spokojenost, že jsme tu práci dělali dobře. Tohle je její životní úspěch.“

Na kurtech bez toalet trénovala Kvitová i před Wimbledonem. Pilovala tam servis. Vyplatilo se.

Její otec bez okolků přiznává, že když jí v úterý blahopřál, hlas se mu třásl a v očích měl slzy. Dnes bude ve Wimbledonu osobně sledovat, jak se dceři povede. Po delší době to bude další její turnaj, který uvidí na vlastní oči. Na grandslamu se ocitne vůbec poprvé.

Ve Fulneku léta trénoval žáčky i svoje dva syny, jimž je oběma už přes třicet roků. První z nich měl talent, ale malé možnosti. „Neměli jsme auto, cestovali jsme vlakem nebo autobusem, do noci nebo časně ráno. To nešlo,“ vzpomíná Jiří Kvita, držitel třetí trenérské třídy, který informace čerpal taky z knih. Mimo to sledoval i osudy dalších trenérů-otců.

Proto, když výrazný talent zpozoroval u dcery Petry, už neváhal. „Koupili jsme ojetou škodovku a pustili se do práce.“

Výhodu měl v tom, že dceru nemusel do ničeho nutit. Chodit se učila na kurtech, kde vídala hrát svoje bratry. Ačkoliv jako svůj vzor Kvitová uvádí Martinu Navrátilovou, pravda je, že prvními idoly byli sourozenci Jiří a Libor. „Jakmile udržela v ruce dětskou raketu, už se snažila pinkat do míčků. Měla talent a strašně chtěla,“ popisuje otec Kvita.

Nezastírá, že občas na dceru zvýšil hlas. Kolikrát šla domů a utírala si slzičky. Ale nikdy nepřišla s tím, že další den nehraje.

První turnaj si zkusila v Ostravě, když jí bylo sedm. Dodnes existuje video ze zápasu 1. kola, který vyhrála 2:1 na sety. Skoro nikdy netrénovala dvoufázově. Oba, ona i otec, chodili ráno do školy, v poledne hrát tenis a pak pokračovaly zase školní povinnosti. „Jenom o prázdninách jsme ji vzali večer ještě na čtyřhru s dospělýma,“ popisuje Jiří Kvita.

Ani když vyhrála pardubickou juniorku, ještě netušil, že se bude jeho dcera tenisem živit. Až když jí bylo sedmnáct a odešla do Prostějova. „Dohodli jsme se na tom, že si na škole v Bílovci udělá maturitu. Když se jí pak podařil přechod mezi dospělé, už chtěla, aby byl tenis jejím zaměstnáním.“

Wimbledon se tak pro Kvitovou stal nejlepším pracovištěm.