Naskákali na sebe, rukavice i hokejky létaly vzduchem. Kanadští hokejisté prožívali nejkrásnější momenty kariéry. Nic podobného už ani nezažijí.
Chvíli před tím jejich vrchní ofenzivní eso Crosby využilo černou práci krajana Jarome Iginly, v 8. minutě nastaveného času skórovalo na 3:2.
Že Kanada před tím přišla o vedení 2:1 pouhých 25 vteřin před koncem normální hrací doby? Zapomenuto.
Kanaďané urvali zlato na možná nejlepším hokejovém turnaji všech dob. Ustáli obrovský tlak, splnili to, o čem pyšní fanoušci s javorovým listem na tvářích snili.
Kanada vyhrála olympijský turnaj poosmé. Zezačátku tým nezářil, ale postupně se dostal do ráže. To je jeho typický projev. Vzpomeňte na Salt Lake City, kdy taky triumfoval. A na startu turnaje by na něj laik moc nevsadil.
Hráči ale opakovali: „Budeme lepší, věřte.“ Byli. Ve strhujícím finále zdolali Ameriku, i když se v závěru o triumf strachovali.
Kanaďané nemohli zažít slastnější pocit. Ano, milionová výhra v loterii je balzámem pro peněženku. Ale pro duši byla extází přítomnost v Canada Hockey Place. V místě, v němž se odehrál asi nejsledovanější zápas historie.
Na internetových aukcích se lístky prodávaly až za deset tisíc dolarů, v přepočtu asi 180 tisíc korun. A pozor, ty na luxusní místa to bylo ještě mnohem, mnohem víc. Kanadská hokejová posedlost včera prožila vrchol. Nic víc pro hokejový národ nemohlo být.
Bitva snů. Bitva dvou nesmiřitelným rivalů. Válka. „Můžeme prohrát s Ruskem. Ale s Amerikou prostě ne. Ne, ne, ne!“ křičel v metru jeden z fanoušků.
Ostatní se přidali a spustili: „My chceme zlato!“ Celý vagón se otřásal.
Ale jinak byli fanoušci féroví, slušní. O třetině utkání se na obrazovce objevili američtí bobisté se zlatou medailí na krku, domácí jim zatleskali. Žádné řvaní nebo nenávistné bučení. I v jednotlivých řadách se mísili příznivci obou táborů. A normálně spolu vycházeli.
Před zápasem, který údajně sledovalo 20 milionů Kanaďanů (z třiceti milionů všech obyvatel) se mnohonásobně se zvýšily bezpečnostní opatření, před vstupem do stadionu se tvořily dlouhatánské formy. Před řadovými zápasy počítač nahodile vybral pár lidí, kteří museli projít rámy. Tentokrát všichni.
Už při nástupu domácích hrdinů tady musel vzniknout rekord v hlasitosti. Hygienici asi nadšení nebyli, kam se hrabe start boeingu... A když padnul první gól? Radši si zacpat uši! Při tom druhém už praskaly bubínky...
V hledišti se to hemžilo sebevědomými transparenty. Tak třeba: „Kanada je domovem hokeje. Naše hra, naše zlato. Tohle je osudový den.“ Byl to osudový den. Den, který jenom potvrdil, že se Kanada může právem holedbat: Tohle je naše hra!
Finále:
Kanada - USA 3:2 v prodl. (1:0, 1:1, 0:1 - 1:0)
Branky a nahrávky: 13. Toews (M. Richards), 28. Perry (Getzlaf, Keith), 68. Crosby (Iginla) - 33. Kesler (Kane), 60. Parise (Langenbrunner, Kane).
Rozhodčí: McCreary, O´Halloran - Morin (všichni Kan.), Fonselius (Fin.).
Vyloučení: 2:2.
Bez využití.
Diváci: 17.748 (vyprodáno).
Kanada: Luongo - S. Niedermayer, S. Weber, Keith, Seabrook, Doughty, Pronger, Boyle - Iginla, Crosby, E. Staal - Marleau, Thornton, Heatley - M. Richards, Toews, Nash - Perry, Getzlaf, Morrow - Bergeron. Trenér: Mike Babcock.
USA: Miller - Suter, Rafalski, E. Johnson, Gleason, J. Johnson, Orpik, Whitney - Parise, Stastny, Langenbrunner - Kessel, Pavelski, Malone - Brown, Kesler, Kane - Drury, Backes, Callahan - Ryan. Trenér: Ron Wilson.
