Záhrobský a Novák: Prý jsme debilové a exoti

Otevřeně mluví o rubu svého řemesla a dlouhé cestě k úspěchu. Jsou prý debilové a exoti.

Pane Nováku, Martina Sáblíková je favoritka Her. Jak ji ze sportovního hlediska berete vy?
Novák: „Když to přeženu – Martina i Šárka jsou ve svém oboru nejlepší výrobky na světě. Rozumíte? Jako bych vyrobil letadlo. Nikdo jinej lepší neudělal.“
Záhrobský: „Teď si lidi budou myslet, že se Petr vychloubá. A to samý řeknou o mně. Ale doma nejste nikdy prorokem. V Rakousku za mnou chodí chlapi, aby mě poprosili o radu. Málokdo u nás ocení know-how, který s Petrem máme. Přece nemůžeme bejt blbí, když jsme dokázali tyhle věci. V alpském lyžování, kde je konkurence přímo děsivá, speciálně. Místo aby se poučili, prděj na to.“
Novák: „Já ti do toho skočím. Ve tvým sportu říkají, že Záhrobskej je debil. V rychlobruslení říkají, že Novák je debil. To není náhoda.“
Záhrobský: „Přesně. Ale Petr nevěděl, když se Sáblíkovou začínal, jestli je to pravý ořechový.“
Novák: „Nevěděl. Jasně, že ne.“
Záhrobský: „Já to taky nevěděl. Všichni mi říkali, Šárka je talent. Houby talent! Je poctivej, inteligentní dříč, kterej do toho šel se mnou. Trenéři Záhrobskej a Novák nesměli udělat v technický části chybu. Jinak by se vývoj zastavil a Šárka s Martinou by nebyly mistryně světa.“

Trénovali jste po svém, to se dobře ví.
Záhrobský: „Zvládli jsme to. Děcko je podle mě nejvnímavější mezi 6 a 12 lety. Tehdy se jim to nejlíp vštěpuje. Proč čeští sjezdaři jezdí mizerně? Protože trénovali na prudkejch kopcích a vytvořili si muskulaturu, která je brzdí. Přišli na rovinu a dostávali strašný rance. Já nebyl ničím zatíženej, učil jsem se z knížek.“
Novák: „I já, Petře.“
Záhrobský: „Začínal jsem se Šárkou na placatejch kopcích. A dostala švunk. Dneska má fantastickej kluz a ujíždí po rovinách. Dělal jsem to úplně obráceně než oni. A tak jsem narážel.“
Novák: „Děláme odlišný sporty. My jezdíme po rovině, vy z kopce. Ale všude je zásadní koordinace pohybu. Ti experti, kteří nám fušujou do práce, stojí na svahu nebo u ledu a rozplývají se: ta jede hezky. Petr a já na to řekneme: nejede, mě z ní bolí oči. To je to know-how, který máme, ale ostatní se nechtějí přiučit.“
Záhrobský: „Na kopci kolikrát ani nemusím vidět. Jen slyším: šššš – a je to dobrý. Pak slyším chrrr – a je to v pytli. Brzdí to a drhne. Abyste tohle znal, musíte to tam mockrát prožít.“
Novák: „A mockrát si nabít hubu.“
Záhrobský: „Tak! Petr je dělník rychlobruslařské dráhy, já jsem dělník sjezdovky. Nic jiného se říct nedá, jestliže ráno vstávám na ledovci ve 4 hodiny, abych byl nahoře ve 3 tisíci metrech se skútrem. Za tmy stavím trať a jakmile se rozední, začneme aspoň dvě hodiny trénovat, než přijdou lidi. V mrazu, kdy je mínus 20, nudle vám teče a vrtáte do ledu.“
Novák: „S Martinou přiletíme do Japonska. Zvou jí do restaurací, mistryni světa berou jako boha. V Německu nás několikrát zastavili policajti. Na autě si přečetli si nápisy. A věděli, kdo Martina je a že poráží jejich závodnice. Pak se vrátíte domů a spadnete do smutné reality.“

Jak se tristní podmínky projeví při závodě?
Záhrobský: „Soupeři mají kompaktní týmy a kamery s videem. O 6 závodníků pečuje 16 lidí. A oni říkají, kurva, jak to vy Češi děláte? My vás vidíme v malinkých týmech. Jeden závodník a jedna podpora. A vy takhle jezdíte? Naši soupeři jsou absolutní profíci, ale mají rozdělené úkoly. Ten dělá věci od A do C. Jinej dělá E a F. Já jsem na kopci uhnanej, protože dělám celou abecedu.“
Novák: „Taky slyším, že Martina vítězí, protože je talent. Ale to neexistuje.“

Vy na talent nevěříte. Ani u Martiny?
Novák: „Věřím. Někdo se může narodit a jen tak zaběhnout stovku za 11 sekund.“
Záhrobský: „Bolt je talent.“
Novák: „Ale když běhá 9,7, to není talent. To je výsledek tvrdé dřiny. Jsou dříči, kteří ve 13 letech s nějakým talentem prohrávají. Takovej člověk má dar od boha. Umí rychleji běžet nebo bruslit. Ale to nic neznamená. Pravej talent je tady (ukazuje na srdce) a tady (ukazuje na hlavu). Každej si musí srovnat, že bude v deset hodin večer v posteli a v sedm ráno na tréninku.“
Záhrobský: „Šárka drsně dřela, viděla to u mě. Na podzim jsem chodil do lesa řezat lísky. Byly 180 centimetrů vysoký. Nařezal jsem jich 200. Musel jsem je oloupat a červeně natřít. Skončila zima a zbylo jich 10. Šárka se synem byli takoví prevíti, že měli radost, když je můžou na kopci rozmlátit. A tak začali jezdit agresivně. Já jsem jim nemohl říct, nedělej to. Naopak jsem je v tom podporoval.“

Oba jste se Šárkou i Martinou trénovali dost neobvykle.
Záhrobský: „Běhali jsme třeba slalomy na suchu s hůlkama. Nevyužívali jsme běžné, ale uzoučké branky, tak jsme cvičili obratnost. Mám to natočený a nafocený. Až to dám do knížky, bude to bestseller. Dneska se díky tomu Šárka cítí ve slalomu jako ryba ve vodě. Nebo jsme běhali a trénovali sílu s pneumatikou do kopečka. Přišli se podívat lidi a klepali si na hlavu.“
Novák: „Vidíš. A Sáblíková trénovala s pneumatikou taky.“
Záhrobský: „Nebo jsme dělali obratnost. Rozebral jsem šest gaučů. Měl jsem šest matrací a cvičili jsme salta. Já neměl peníze, abych jako jiní jezdil do vybavený haly, kde to dělali na trampolínách. Ale tahle zabejčenost přinesla mně i Šárce věci, o kterých jsme neměli ani ánung.“

Zásadní ale bylo, že na vaše metody a dril Šárka i Martina přistoupily, je to tak?
Záhrobský: „Ano, museli jsem si společně věřit, že to dokážeme.“
Novák: „Martina mi uvěřila, že vím, jak na to. Ale musela poslouchat. Nesměla do zakouřené místnosti. Nikdy! Ani s rodiči nebo třeba s učiteli. Brzy večer spala. Ráno bruslila. Když jí maminka řekla, že s ní ráno zajde nakoupit, nešla, pokud měla trénink. Určil jsem pravidla, cítil jsem, že to s ní může vyjít.“
Záhrobský: „Všimněte si, že Šárka jezdí úplně jinak než ostatní holky. Má naučenej svůj styl, kterej jsem jí vštípil. Je rychlej, ale úplně jinej. Když se podíváte na Martinu, to není typická rychlobruslařka. Je hubená! A kurňa, ten Novák něco musí umět, když z týhle hubený holky udělal takovou babu, která poráží machny s obřím zadkem. Venku by Sáblíkovou každej odmítl.“
Novák: „To je pravda.“
Záhrobský: „Ale my jsme neměli na výběr. Pracovali jsme s materiálem, kterej byl. Neměli jsme 150 Sáblíkových a Záhrobských. Měli jsme každej jednu. A nesměli jsme udělat chybu. Vážený pane, já mohl být právník s pupíkem, mohl jsem sedět za stolem a mít rychlý peníze. Místo toho jsem kariéru obětoval. I Petr se vzdal svejch věcí.“
Novák: „Stálo mě to rodinu.“
Záhrobský: „A co za to? Mám mnohdy ještě větší problémy.“
Novák: „Čím větší úspěch, tím větší finanční náročnost. Chce-li někdo stát na bedně nebo být nejlepší na světě, tak si nemůže dovolit nekvalitní materiál, mizerný zázemí či špatnou psychiku. Abych jen nekritizoval, v Dukle Praha jsem tenhle rok dostal na rychlobruslení víc peněz. Nevím, jak to sehnali. Ale nechápu, jak tady proudí státní peníze. Tvrdí se, že jdou na sport. Ale já se za Martinu ptám, jak to, že nemám ani desetinu na zabezpečení její přípravy? A víte, co mě štve?“



Co?
Novák: „Tady sedí Novák a Záhrobskej. Já v novinách čtu, že Sáblíková a Záhrobská jsou kandidátky na olympijskou medaili. Jak jste k tomu vy novináři došli? Tohle můžeme říct jen my dva. Nikdo jinej neví, jaký máme podmínky a jak se připravujeme.“

To možná ne, ale známe výsledky Martiny i Šárky. S respektem o nich mluví i všechny soupeřky...
Novák: „Výsledky, výsledky. Co když budeme na olympiádě vyčerpaní?“
Záhrobský: „Nechlubí se tady někdo cizím peřím? Dneska se Sáblíková se Záhrobskou berou jako poklady národa, který proslavujou republiku a vozí medaile. Když hraje hymna, je to nesmírně krásnej pocit. Pak přijdou lidi ze svazu a olympijského výboru. Začnou vás plácat po zádech a říkat, ty jsi skvělej a máme díky tobě výbornou závodnici. Oni úplně zapomněli na tu trnitou cestu, která tomu předcházela.“
Novák: „Ale my ne.“
Záhrobský: „Nezapomněl jsem na ty klacky. Než abych se nechal poplácávat, tak radši odejdu. Tohle nemám zapotřebí. Nejsme tak blbí, abychom zapomněli na 10 let utrpení. To prostě nejde. To je kus života. Kdybych měl víc finančních prostředků, mohl jsem ho prožít úplně jinak.

Oba jste vychovali velké olympijské naděje. V čem jste si ještě podobní?
Novák: „Oba jsme šli stejnou cestou. Tvrdohlavou, nekompromisní, proti všem.“
Záhrobský: „Před 10 lety svítila v  tunelu malinká hvězdička. Všichni se mi smáli, že to nepůjde. Že jsem blázen a snílek. Klacků pod nohama bylo tolik, že by se z toho dal postavit prales.“
Novák: „Nebylo to lehký.“
Záhrobský: „Vůbec. Nikdo nechtěl pomáhat. Peníze nebyly. Je to o vůli. O té zabejčenosti a odvaze se hádat s bafuňáři a lidmi, kteří si pseudo myslí, že všemu rozumí.“
Novák: „A přitom pendrek! Naprostej souhlas. Povídej dál.“
Záhrobský: „Bafík se vyznačuje vlastností, že nikdy nemá kuráž mluvit přímo. Vždycky jsou to zákulisní věci a s  těmi musíte věčně bojovat. A to vás strašně unavuje.  Před 10 lety jsme byli nepopsaný list. Kdybychom mohli jít rovně, tak nemám ve špičce jednu holku, ale tucet sjezdařek a Petr dvacet rychlobruslařek.“
Novák: „My jsme se v  tomhle boji vyčerpali.“
Mluvíte o překážkách, ale buďte konkrétní.
Novák: „To bylo lidí, kteří mi radili, jak mám trénovat. Musel jsem si na ně dát pozor, ale za cenu, že mě skoro zlikvidují. Ať to byli lidi ze svazu nebo jejich posluhovači. Šel jsem svou cestou. Díky sponzorům udržujeme Martinu ve špičce. Ale ptám se: co mi dává a jak mě zabezpečí stát?“



Proč stát?
Novák: „Na všech závodech – i olympiádě či mistrovství světa – hraje česká hymna. Ne sponzorova. Vlajka, která tam slavnostně vlaje, taky není sponzora. Aby bylo jasno: b rečím u toho. Ale není možné, aby tady peníze proudily stejně jako před 25 lety. Staví se jiné domy, jiné vlaky i letadla. Jen ve sportu tečou peníze beze změny.“
Copak už teď nemáte větší respekt a vliv, když jste dosáhli úspěchu?
Záhrobský: „Spíš víc nádavek a hanlivejch pojmenování. Že jsme exoti, arogantní a nevychovaní. Ale já si říkám jinou věc: jestli my jsme normální? A já si myslím, že my právě jo, ale oni ne.“

Kdo jsou oni?
Záhrobský: „Děláme svůj sport. Tvrdě a velice těžce. A proti vám stojí instituce, kde se všichni považují za vzorné a nás s Petrem za velice zvláštní. Bohužel kolem sportu panuje klima, které se přiklání k  tomuhle klišé. Protože tam se hovoří hezky v  rukavičkách. Pravda se nepojmenovává pravdou. A potom jsme tam, kde jsme.“
Novák: „Kdyby nebylo takovejch bláznů jako jsme my, tak má Česká republika o 80 procent velkých sportovců míň.“

Není to přehnané?
Záhrobský: „Není. Nebýt Nováka, nebýt Záhrobskýho, ale i Doktora, starýho Jágra nebo Šmída, neboli lidí se špatnou pověstí, žádný hvězdy by nebyly. Nebýt Lendla a Lendlový, tak by Ivan nehrál. Tyhle persony jsou nepopulární, poněvadž nabourávají systém. Berou charizma ostatním. Svaz si myslí, že má monopol, že jedině on je ta správná výchova.“
Novák: „Absolutně souhlasím! Mluvíš mi z  duše.“
Záhrobský: „Záhrobský má jednu dc eru a uspěl s  ní. Má jednoho syna a uspěl s  ním. Čili mám stoprocentní úspěšnost. Středisky prošly tisíce dětí a jakou tam mají úspěšnost? Nulovou!“
Novák: „Nazvu to ještě jinak: nebýt takovejch debilů jako jsme my...“
Záhrobský:(směje se) Promiň, ale je to tak. Pokračuj.“
Novák: „Ano, debilů, protože tak o nás smýšlejí. Kdyby nebylo nás, tak se dneska nemůžeme bavit o tom, jaké jsou medailové naděje pro olympiádu. Ale z čeho to vzešlo? Nedokázali nás zlomit ani někteří lidi na svazu, ani lidi kolem.“

Myslíte si, že jste mohli mít lepší výsledky?
Záhrobský: „Možná jo, možná ne. Teď si aspoň můžu myslet, že jen díky tomu, jak jsme byli zapšklí a zabejčení, to ty děti přijmuly a pochopily, že jinudy cesta nevede. Jsou závodníci, kteří mají hodně peněz a podmínky, ale dobří nejsou. Něco jim paradoxně chybí.“
Novák: „Když se o tom takhle bavíme, můžeme zmínit i Ondru Banka nebo Tomáše Krause. Další dvě olympijské naděje. Jejich cesta a zkušenosti jsou přitom podobně těm našim.“
Záhrobský: „Je to tak.“
Novák: „Když jsem neměl ani korunu a páni ze svazu se na rychlobruslení vyprdli, musel jsem kvůli svý skupině, kterou jsem i s  Martinou trénoval už tři roky, jít dělat stavbyvedoucího na plyn. Dělal jsem 320 hodin měsíčně, soboty i neděle. Vydělal jsem si 35 tisíc za měsíc.“

Jak jste stihl trénovat?
Novák: „Tým trénoval, já jsem byl v práci. Odjel jsem na nákup benzinu. V cuku letu jsem je zkouknul – tady ruku, tady nohu – a jel jsem znova do zákopu, kde se třeba přetrhl telefonní nebo železniční kabel. A tak jsem dostával Sáblíkovou nahoru.“
Záhrobský: „Když jsme začínali my, končila revoluce. Zařizoval jsem firmu. Polovička zisku šla na lyžování. Nešoupal jsem to do inovace firmy. Jako idiot jsem to cpal do lyžování. A navíc za toho stavu, kdy mi ostatní říkali, že nemám šanci a v  Česku žádnej sjezdař nevyroste.“
A vyrostl.
Záhrobský: „Po prvních výsledcích jsem šel svýho mladýho prodat. Minoltě za 80 tisíc, pane! V roce 1992 to byly těžký peníze. Dodneška si na to jednání s  tím ředitelem vzpomínám. Řekl mi, pane Záhrobský, když ho jednou dotáhnete na olympiádu, budu šťastnej. Když mladej startoval v  Salt Lake City, poslal mi dopis. Mám ho schovanej.“

Co byste za 80 tisíc pořídil dnes?
Záhrobský: „Tenkrát jsem to dostal na rok. Teď za to nepořídím jediný soustředění venku. Ve Švýcarsku přijde soustředění na 200 tisíc. Den na sjezdovce 24 tisíc.“
Novák: „Z výplaty stavbyvedoucího jsem 20 tisíc dával do sportu. Bral jsem svý auto a nakládal jsem Martinu s týmem. Vyjížděli jsme za hranice, kde jsme bydleli za 9 euro s  vlastním chlebem.“

Když jste sháněl finance, argumentoval jste tím, že trénujete velkou naději?
Novák: „Zvedal jsem telefony a říkal lidem na svazu, kteří si seděli v  teple, že mám v  týmu holku, co může dělat medaile. Nikdo mi nevěřil. Nepomohl. Až se stala mistryní světa a na olympiádě v  Turíně byla čtvrtá.“
Záhrobský: „Já už pojedu na třetí olympiádu. V  Salt Lake City nám slibovali, že se to zlepší. Naopak, je to daleko stresovější. I olympijskej výbor shání sponzory hůř. Pro něj jsou předmětnější právě tito partneři a to, aby se na olympiádu podívali. To je takovej lobbing. Ruka ruku meje. Když tomuhle zaplatím pobyt, tak mi příští rok snad přihraje nějaký miliony. A sportovec? Ten je nezajímá. Ať se na tý trati třeba přizabije.  Protože bez doprovodu nebude mít informace.“



Finanční krize všem nahání strach?
Záhrobský: „Každej myslí především na sebe. Svaz myslí na sebe. Je tam čím dál míň peněz. A já jsem nezažil, že by si funkcionáři odečetli peníze a řekli: přednostní jsou pro nás sportovci. Vždycky se odebírá na přípravu závodníkům a realizačnímu týmu. Ale bafíci a ostatní v  různejch organizacích a výborech mají furt to samý. Situace není z hlediska sportu růžová.“

Někteři lidi by s  vámi nejspíš nesouhlasili.
Záhrobský: „Kdyby tu s námi seděl pan Jirásek, tak by říkal: hoši, vy jste nějací moc ostří, ono to tak není. Ale ono to tak skutečně je! Tahle doba umožnila vznik jen Novákovi a Záhrobskýmu. Ti to přežili. Byli tak oražení, že se nedali. Víte, je to o určitým morálu. Když vás někde vyhodí, musíte se vrátit oknem a nenechat se otrávit. Když jsem začínal hledat sponzory, bylo to zoufalý. Ze sto jednání jsem vytěžil jeden mrňavej úspěch za pár tisíc.“

Jak na to vzpomínáte? S hořkostí?
Záhrobský: „Jinak. Vemte si, jak nás tohle zocelilo! Co to bylo za vůli, když jste stokrát neuspěl a jednou jo. A byl jste šťastnej, že máte 20 tisíc a můžete zase jet. Tohle nás s  Petrem odlišuje od těch ostatních: nezdolná vůle. A ta se přenáší do vytváření podmínek a atmosféry týmu.
Novák: „A zažil jsi, že ti lidi kecali do toho, jak to máš dělat?“
Záhrobský: „No jeje! Nemohl jsem se shodnout ani s těmi, kteří to lyžování dělali dřív. Řekli mi, že to tenkrát dělali tak a tak a že to bude stačit i teď. Ale to bylo před opicema! Když jezdil Sochor, Zeman a další, byly ztráty 15 vteřin. Dneska nemáte mezi prvním a třicátým ani sekundu! A materiály nejde srovnávat už vůbec. To je kosmický lyžování: jiný lyže, sjezdovky i rychlosti.“
Novák: „K tomu jiná technika.“
Záhrobský: „Tak! A tihle lidi v tom nevyrostli. Přitom vám určujou, jak máte trénovat. A už jste v konfliktu. Tohle nás vytvářelo. Nehledě na to, že musíte být člověk, kterej řídí auto. Vyhledává hotely a shání prachy. Musí být opravář, protože potřebuje opravit lyže nebo brusle. Musí být jednatel, protože dojednává sjezdovky. Musí se umět pohádat s Rakušákáma, kteří vás vyhání. Musíte být polyglot! A je štěstí, že se to skloubilo ve mně nebo v  Petrovi.“

O rychlobruslařské hale, černé díře MS v Liberci a čeho by se chtěli dožít v  důchodu
Novák: „V současné době je v  západním světě běžný, že sponzorský peníze zůstávají závodníkovi.“



A vy to máte jak?
Novák: „U nás je neustále strkáme do celého týmu. Martina k  sobě potřebuje sparingy. A musí si je platit sama ze svého. Svaz rychlobruslení má rozpočet 2,5 miliony korun. Jak je to možný, když ostatní svazy mají i 30 milionů? A Martina, pětinásobná mistryně světa, a my jí nejsme schopní zaplatit ani dva výcvikáče na tři týdny v  Calgary? Nejsme, nemáme na to.“
Záhrobský: „No vidíš a přitom máme problémy, abychom dostali pořádnej doprovod. V  alpských disciplínách jsou na jednoho závodníka třeba minimálně tři lidi.
Novák: „Pomoc pro můj tým se srovná do jediný roviny: děkuju sponzorům. Díky nim můžu vozit lidi na soustředění. Ale jen díky tomu, že uzavřeli smlouvu s  Martinou a ta je ochotná investovat svý peníze do druhých. Mohla by si vzít sparinga v zahraničí, ale nechce. Podporuje svý lidi.“

Nenutíte jí k tomu trochu?
Novák: „Vůbec, co vás napadá. Když Martina vyhrává Světové poháry a mistrovství světa, vyjede nějaký peníze. Mohla by je zdanit v  těch zemích a strčit si je do kapsy. Ale ona neudělá. Místo toho řekne, hele, byla by to škoda, pojď, něco tady pro to uděláme. A já se ptám, udělali by tohle oni, ti bafíci? Dali by svý peníze do hry?“

Šárku i Martinu jste trénovali individuálně. Je to lepší než příprava ve velkém týmu?
Záhrobský: „Všichni omílají týmová příprava. Já jsem vždycky říkal ne, individuální příprava je to gró. Nakonec to v  tom lyžování vidím. Ti nejlepší mají svý trenéry. Rakušáci jsou tým jen u oficiální večeře. Ale to je pozlátko, vůbec si nefandí. Individuální příprava je stoprocentně to nejlepší. A víte, proč je u nás příprava tak zaklínaná?“

Proč?
Záhrobský: „Poněvadž bourá ten zažitej mafiánskej systém kolektivního. Z  monopolu žilo strašně moc lidí. Pak přišel nějakej debil Záhrobskej, kterej řekl, že to tak dělat nebude a půjde svou cestou. A on byl příkladem pro další fotry. Že to jde.“
Novák: „Přesně. K  tomu není co dodat. Dneska nemáme žádnou rychlobruslařskou dráhu. Přitom se píše, že je Martina hlavní kandidátka na olympijskou medaili. Tak vypusťme plavcům bazény a pak napišme, že je tenhle plavec favorit. To bych chtěl vidět. A v  téhle situaci s Martinou jsme. Neříkám, že se nemají stavět další tenisový kurty a zimní stadiony. Ale za kolik se ty stadiony provozují a jsou to státní peníze? A my nepostavíme za miliardu a půl rychlobruslení jednu halu?“

Je to dost peněz.
Novák: „Ale bude tam sedm sportů. Rychlobruslení, short track, hokej, kolečkový brusle, krasobruslení, curling a další. A nechci říkat, kam se vyhazovali miliardy na jednu jedinou akci. Navíc to tady bude stát, nikdo to nezbourá. Každej rok může svaz pořádat několik mistrovství světa a Světové poháry.“



Je to pořád malý sport...
Novák: (skáče do řeči) „Říká se, že to nikdo nedělá. Prosím vás! Na Světovém poháru startovalo 33 zemí. To není tak málo. U nás se to bere tak, že máme fotbal a hokej. Nemám nic ani proti jednomu. Oboje jsem hrál a fandím jim. Ale nemůžeme na tenhle úkor pobíjet olympijské sporty, které můžou dělat medaile. Já to přeženu: Na Hry vyjedou dva lidi. Záhrobská a Záhrobský: Přivezou jednu medaili. Vyjede Novák a Sáblíková. Získají dvě medaile.“
Záhrobský: „Petr narazil na loňské lyžařské MS v Liberci. Dvě milardy utopit, pane! Mistrovství světa v hokeji stálo tenkrát polovinu. To už je skutečně unikum. Když se jede Světový pohár v  alpském lyžování ve Špindlerově Mlýně, startuje denně 130 ženských. A přijde to na 20 milionů. Klasické lyžování je přitom jednodušší na přípavu. A stojí dvě miliardy? To byla opravdu černá díra.“
Novák: „Vystihuje to situaci, která tady panuje.“
Záhrobský: „To ano. Ne aby se kvůli šampionátu rozvinul sport, ale aby se nabaštilo stavební lobby a lidi okolo. Protože co je nejméně kontrolovatelné? Státní peníze. Když dostanu sponzorské peníze, tak si po sezoně sednu s  ředitelem a on řekne, tak ukaž, jak jsi dopadl. Vidím, že Záhrobská vyhrála, tak to příští rok uděláme znova. Ale je krize a mě se nestaví dálnice do Ostravy, tak ti dám jen 50 procent. A já souhlasím, protože mi pomáhal předtím a já ho nebudu dusit, aby dodržel smlouvu.“
Novák: „Šárka i Martina, naše týmy, žijou ze sponzorských peněz, který vyžebráme a uškudlíme. Dávají nám je fandové sportu, protože ví, že ta Sáblíková a Záhrobská jsou dobrý a bez peněz nemůžou jet.“
Záhrobský: „Napadá mě jedna věc a zajímá mě, jestli by to u nás bylo možný. Byl jsem na MS ve Francii, kde Šárka udělala stříbro. A francouzskej i rakouskej svaz tam pozvaly všechny zasloužilý trenéry. Měli pobyt grátis. Protože pro svý země něco udělali. Já si nedovedu představit, že by za pár let přišel olympijskej výbor a řekl, hele Nováku, kurva, tys trénoval tak dobře, pojeď s  námi na olympiádu jako čestnej host. Kdepak. Oni o nás nebudou vědět.“
Novák: „Hezky.“
Záhrobský: „Já bych strašně rád přišel jako důchodce do Špindlu a řekl, hele, já jsem Záhrobskej, dejte mi permanentku, já si tady dopoledne zalyžuju. Myslíte, že by mi ji někdo dal? Budu si ji muset zaplatit. To je ten rozdíl mezi námi a třeba Francií.“
Novák: „Já Martině a svým svěřencům říkám: Vy máte trenéra, kterej vám nebude nic závidět. Budete-li stát na nejvyšším stupni, já budu stát někde v  koutku. O mě kamarádi nezavadí, tu slávu budete mít vy. A mě stačí, když se jen zmíníte, že děkujete trenérovi Novákovi, protože to je ten blázen, kterej mě sem dostal. To já má odměna.“
Záhrobský: „V Česku je to se sportem ještě relativně dobré. Vyskytují se tu takoví blázni jako my dva a přicházejí další. Ale může dojít k tomu, že se Česko rychle stane nějakým Dánskem či Belgií, kde o vrcholovém sportu nic nevíte. Belgie má Kim Clijstersovou a tím to končí. A za ní stál zase nějakej exot.“