VIP Sport

Příběhy

Ondřej Němec
8. března 2017 • 20:18

Tuhle roli jsem si musel vydřít, říká Vašut k výročí filmu Pěsti ve tmě

###BLOK-TOP-VIDEA###

Před třiceti lety vtrhl do kin nejslavnější český filmový boxer v podání Marka Vašuta. Role Vildy Jakuba, kvůli které zvažoval i užívání anabolik, mu razantně změnila život. Z otylého začínajícího herce byl rázem vysportovaný hrdina úspěšného bijáku. Od té doby ztvárnil mnoho postav a stal se i jedním z neobsazovanějších českých herců v zahraničních filmech. Objevil se například ve snímcích Edith Piaf, Česká spojka nebo xXx. 



V březnu 1987 se odehrála premiéra filmu Pěsti ve tmě, jenž se stal legendárním snímkem české kinematografie. Hlavní role byla svěřena Marku Vašutovi, který od té doby na filmovém plátně ztvárnil mnoho rolí ostrých chlapů. I proto působí dojmem nekompromisního muže. Jeho přísná tvář vzbuzuje respekt. Máte-li ale možnost s ním mluvit, neustále vás o to víc překvapuje přátelské chování, schopnost sebeironie a srdečný smích. Zároveň je vám stále víc jasné, že máte tu čest s výraznou osobností a velkým profesionálem.

Co vás napadne jako první, když se řekne Pěsti ve tmě?
„Dva roky života. Skutečně to bylo něco, s čím se dnes mladý herec nepotká. Dnes na to není čas ani peníze, aby se něco takového tak dlouho trénovalo. Já jsem byl tehdy na vojně, když mi na Silvestra roku 1984 režisér Jaroslav Soukup řekl, že se po kamerových zkouškách rozhodl pro mě. Chtěl, abych předtím skutečně minimálně půl roku boxoval. A tím, že jsem byl zrovna na vojně, jsem nakonec trénoval skoro rok. Bylo to nutný, protože já jsem byl bohem nepolíbený. Dostáváme se tak k dalšímu, na co si vzpomenu, a to je Jarda Tomsa. Legenda českého boxu, legenda české kaskadérské školy. S ním jsem prožil rok v tělocvičně, kdy mě Jarda opravdu musel od píky vycepovat. A vzpomínám na to strašně rád, protože Jarda Tomsa byl skutečně vzácný člověk. Jak se nemá nadužívat takovýchto slov, to byl prostě bezvadný chlap!“ (zdůrazňuje) 

Před natáčením filmu trénoval Jaroslav Tomsa pouze vás, nebo měl na starost ještě někoho?
„Ještě Pepíka Nedorosta, což byl ve filmu můj hlavní soupeř. Ale Pepík měl výhodu v tom, že dělal box jako junior, takže byl o hodně napřed. Ten nepotřeboval zdaleka tolik trénovat jako já, protože tu základní abecedu boje, a nejenom abecedu, měl už za sebou. Velice slušný boxer podle mě. Půl roku jsem trénoval úplně sám nebo s Jardou. Teprve potom, až když jsme začali spárovat s  Pepíkem a nacvičovali jsme jednotlivé scény z toho filmu, tak se třeba přidal Rosťa Osička. Další legenda českého boxu. Ale půl roku jsem prožil s Jardou, velice intimně. Já jsem nikdy tak intenzivní trénink nezažil, i když jsem třeba jezdil závodně na lyžích. Tlustá tepláková souprava, froťák kolem krku a ty tři čtyři kila jsem během tréninku prostě ztratil. Bylo to výborný. Strašně rád na to vzpomínám. To jsem byl ještě ve formě.“ (pousměje se) 

VIDEO: Podívejte se na ukázky z filmu Pěsti ve tmě

 

Scénáristou snímku byl Jaroslav Vokřál… (okamžitě skočí do řeči a rozzáří se)
„Samozřejmě! Jardu Vokřála určitě znáte i jako spisovatele. Jeho slavná knížka Kožené rány, to je opravdu výborná kniha, ke které jsem se dostal shodou okolností. To bylo do té doby moje jediné setkání s boxem. Četl jsem tu knihu nezávisle na  filmu asi půl roku předtím. Doporučil mi ji spolužák z gymplu a byl jsem nadšený. Myslím si, že i dneska to jsou povídky, které jsou nedoceněné a každý, kdo se zajímá o box, by tuto knihu měl číst. A ještě mě napadá třetí věc. My jsme se při přípravě filmu setkali i s panem Petrem Malínským. Říká vám to něco?“

Bohužel.
„Petr Malínský byl promotérem české mlátičky, Franty Nekolného. A  měl už tehdy hodně přes 80 let. Ale co bylo fantastické, že ve filmu mlátím do těžkého pytle, kde je namalovaný velký obličej. To byl skutečně pytel, na kterém trénoval ještě Franta Nekolný před svým největším zápasem na mistrovství Evropy, kde dostal dardu. Pan Malínský ten pytel pomaloval, aby si tam Franta představoval soupeře.“

Vy přeci ve filmu také malujete na pytel zamračenou tvář.
„No vždyť právě, to je ono. Domalovával jsem to na pytel, který pan Malínský maloval Frantovi Nekolnému. Takže s takovými lidmi my jsme se ještě setkávali. A pan Malínský mi dokonce daroval jedny sparingové čtrnáctiuncovky (boxerské rukavice). Myslím, že za první republiky se v profesionálních zápasech používaly šestky nebo osmičky. Tehdy to bylo opravdu brutální. Nějaké ukončování, jenom proto, že má někdo vlněný nohy… To neexistovalo! Tehdy musel bojovník padnout, anebo opravdu už měl tak zavřené oči, že neviděl na soupeře. Bylo to opravdu mnohem, mnohem drsnější, než dnes.“

Hrál jste Vildu Jakuba, jehož předobrazem byl skutečný zápasník Vilém Jakš. Co to pro vás znamenalo?
„Skutečný Vilém Jakš byl jenom inspirací pro Jardu Vokřála. Tam neodpovídá jeho skutečnému životu téměř nic. Až snad na utkání, co měl s tím Francouzem. Georges Carpentier se myslím jmenoval, který Jakše ve Francii hrozně zbil. Bylo to o mistra Evropy. Jinak je to fikce Jardy Vokřála. A zajímavé je, že jsme přemýšleli společně o  druhém dílu, což by byla úplná fikce, protože on se z toho operačního letu nad Biskajským zálivem nikdy nevrátil. Ani jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. A my jsme fabulovali.“ (pousměje se) 

Jak měl tedy ožít hlavní hrdina, o němž se na konci filmu de facto píše, že zemřel?
„Druhý díl by začínal tak, že se u písečného pobřeží na vlnách houpe dinghy, nafukovací člun z bombardéru a v něm jeden člověk s okoralými rty. Podobně jako v Nebeských jezdcích. Po  hlavě mu pochoduje velký racek, klove do obličeje, čímž ho vzbudí. A on by to byl Vilda. Ujali by se ho Tuaregové, vyléčili by ho, on by se s nimi spřátelil a přes Casablanku by ujel na  lodi do  Ameriky, kde by mohl znovu vstoupit do řad RAF. Lítal by do konce války. No a pak by se dostal do problémů v komunistickém Československu, to by bylo… Dál vám to vám nebudu prozrazovat, třeba to někdo ještě natočí. Už tedy ne se mnou v hlavní roli. Já už budu hrát leda trenéra.“ 

Roli trenéra už jste ovšem také ztvárnil, v zahraničí.
„Hrál jsem úplně nepatrnou roli, když jsem studoval v Americe herectví v roce 1990-91. Jednalo se o studentský film. Vybrali mě kvůli tomu, že jsem věděl, jak se chovat v rohu. Jinak jsem se potom do ringu dostal až v roce 2011 v italském filmu Tajná olympiáda, to mi bylo padesát. Takže přesně po pětadvaceti letech jsem opět stanul v ringu jako herec. Tam jsem hrál velitele německého zajateckého tábora, který si v roce 1944 usmyslel, že si uspořádá soukromou olympiádu s válečnými zajatci. Je to podle skutečné události a  odehrávalo se to někde v  Polsku. Protože poslední olympiáda byla v roce 1936 v  Berlíně, pak už kvůli válce ne. A  tenhle člověk, sturmbannführer, který byl mistrem boxu zbraní SS, si vymyslel, že v tom svém zajateckém táboře uspořádá malou soukromou olympiádu, kde budou vítězit němečtí nadlidé.“ 

Ztvárnil jste tedy boxera na nesprávné straně. Jak to s vaší postavou dopadne?
„Bojuji proti Italovi. Původně měl proti mně jít Rus, což byl takový dvoumetrový kolohnát. Tak jsem, coby padouch, nechal podplatit nějaké jeho kamarády na světnici a ti mu den před utkáním zlámali pazoury. Proto proti mně nastoupil Ital, který byl o  hlavu menší. Tři kola jsem ho bil jako žito. Pak mu řekli, ať to vzdá, ale jeden mu prozradil, že mezi tím, co se tam bijeme, se jeho kamarádům podařilo prokopat podzemní tunel. To ho tak nakoplo, že mi tam nakonec jednu foukne a je to. Dobro vítězí nad zlem. Prostě pohádka pro dospělé. A tím to celé končilo. Pro mě bylo zajímavé, že jsem se ještě v padesáti dostal do ringu, což bylo opravdu naposled. Teď už mě čekají jenom trenéři nebo promotéři.“ 

Říkal jste, že se uvažovalo o Pěstech ve tmě 2, ovšem k realizaci nikdy nedošlo.
„No jo, ale to bylo za minulého režimu. Dnes už by to u nás nikdo nezaplatil. Rozumíte, Sahara, Tuaregové, Amerika,… Ten film se bohužel už nenatočí.“ A litoval jste toho, že pokračování nebylo? „To víte, že jo, bylo by to krásný. Nepovedlo se to, protože přišel listopad.“ (směje se) 

Je pravdou, že jste kvůli roli zvažoval použití anabolik, ale pak jste od toho upustil?
„Zvažoval. Já jsem totiž opravdu nebyl vůbec vytrénovaný. Byl jsem prostě obtloustlý mladík, jak píše Jarda Vokřál o Maxi Schmelingovi, prostě devadesát kilo rybího masa. A říkal jsem si, že za těch tři čtvrtě roku to prostě nevytrénuji. Byl jsem přesvědčený, že třeba naši vzpěrači něco zobou, pod státním dohledem. Tak jsem prostě chtěl, ať mě ČSTV zahrne do  programu našich olympioniků. Ale to bylo tehdy tak tajné, že se k tomu oficiální svaz samozřejmě nehlásil. Bylo řečeno, že nic takového neexistuje a že to musím opravdu vydřít. Tak jsem prostě dřel jako blázen. A  když jsem nebyl u Jardy v tělocvičně, soukromě jsem běhal, chodil plavat, nasadil brutální dietu a  shodil jsem nějakých deset kilo. A snad jsem se těsně před tím i  nějak vysekal. Tehdy, když jste přišli do  restaurace a  chtěli salát jako hlavní jídlo, dívali se na vás jako na blázna. Vždyť salát byl jen příloha. A když jsem si chtěl salát, musel jsem si dát tři jako přílohu a nějakým způsobem si to smíchat. Se zdravou stravou to nebylo tak jednoduché.“ 

Kdo je podle vás nejlepším filmovým bijcem?
„Jsou dva. Určitě ne Sylvester Stallone, to je sranda. Ale rozhodně Robert de Niro v Zuřícím býkovi a Paul Newman ve filmu Někdo tam nahoře mě má rád. To jsou podle mě dva nejlepší výkony. Vím, že lidi chválili i Jakea Gyllenhaala ve filmu Bojovník, ale toho jsem neviděl. Takže pro mě zůstávají tihle dva: Robert de Niro a Paul Newman.“ 

A co se týká skutečných zápasníků, koho považujete za ikonu?
„Já se vždycky dívám nejraději na ty lehčí kluky, protože mají jak techniku, tak rychlost. A  ještě polotěžká váha je v pořádku. Na  co se podle moc koukat nedá, je váha těžká. Marná sláva, tam už není ta výbušnost. Naprosto otřesný byl pro mě poslední boj Klička (Kličko vs. Fury). To byl jeden z nejhorších zápasů, který jsem kdy viděl… Já mám prostě rád lehčí váhy, takže třeba Sugar Ray Leonard je bezvadný. A  pokud bych měl jmenovat jednoho za všechny, pak Mana de Piedra (vlastním jménem Roberto Durán – pozn. red.).“ 

Marek Vašut se stal patronem a moderátorem galavečerů Manažerské extraligy boxu
Marek Vašut se stal patronem a moderátorem galavečerů Manažerské extraligy boxu
 

Teď je hodně populární MMA, které si získává stále větší popularitu. Příznivci boje v kleci dokonce tvrdí, že se stane hlavním bojovým uměním namísto boxu. Jak to vidíte vy?
„Samozřejmě jsem byl na pár zápasech, ale většinou proto, že jsem je i moderoval. Přiznám se vám, že mě to moc neříká, jako mi nic neříká ženský box. Když už se na něco podívám, tak na kick nebo thaibox. Ale v podstatě mám nejraději pořád klasický box. Na MMA se mi nelíbí, že boxují jenom chvilku a pak se válí na zemi. A to není nic pro mě.“ 

Jestli se nepletu, vy sám jste hlavně vášnivým lyžařem. Je to váš sport číslo jedna?
„Ano, ten mi vydržel. To byl můj první sport, který jsem dělal závodně od devíti let. No a pak jsem začal v šestnácti honit holky, takže jsem se na lyžování vykašlal… Taky jsem nikdy žádných extra výsledků nedosáhl. Ve dvanácti jsem byl čtvrtý v Praze ve speciálu, což byl můj highlight. A  potom mým druhým oblíbeným sportem, ke  kterému jsem se dostal až na DAMU, je jízda na koni. Takové cross country. Na  koně se dostanu, zaplaťpánbůh, průběžně. Na  lyžích totiž strávím za rok už jen maximálně deset až čtrnáct dní.“ 

A jste věrný pouze lyžím, nebo jste zkoušel i snowboard?
„Snowboard jsem si taky ochočil. Už na  něm ale nedělám psí kusy, není to na žádnou akrobacii. Ale dokonce byly časy, kdy jsem jezdil s dvojím nádobíčkem na hory. Střídal jsem snowboard s lyžemi. Samozřejmě nebudu nikdy jezdit tak dobře na snowboardu jako na lyžích. Dá se však říct, že si na snowboardu ve Špindlu dám jednou za sezonu v pohodě červenou. Nicméně lyže a koňský sedlo vedou.“ 

To je tedy fyzický relax, a co ten psychický?´
„Kovářova kobyla chodí bosa, takže do divadla chodím málo. Do kina vlastně taky. Nejlepší relax je závodně v horizontále v posteli. Gaučing. Vrcholový gaučing. A v  tom jsem čím dál tím lepší. Na rozdíl od těch dalších sportů. A jít do ringu? Už ne, snad jen jako promotér, trenér nebo jako moderátor. Vyhlašování vítěze a tak.“

Marek Vašut

Narozen 5. května 1961, Praha

Je synem slavného teoretika tance Vladimíra Vašuta a baletky Věry Vašutové.

Před kamerou se objevil poprvé v pěti letech ve filmu Káťa a krokodýl. První jevištní role hrál v Národním divadle v Brně. Od roku 1985 do roku 1992 vystupoval v Národním divadle v Praze. V posledních letech se věnuje zejména moderování a filmovému herectví. Nejslavnější jsou jeho role ve filmech Pěsti ve tmě a Román pro ženy. Je ale i autorem sbírky básní nebo náruživým fotografem.