VIP Sport

31. srpna 2015 • 11:03

Rakovina jí vzala 5 orgánů! Vyhráno stále nemám, říká Čáslavská

Autor:
###BLOK-TOP-VIDEA###

Nejslavnější česká sportovkyně všech dob Věra Čáslavská je velká bojovnice. A to nejen na kladině. Před třemi měsíci podstoupila sedminásobná olympijská vítězka v gymnastice operaci zákeřné rakoviny slinivky.



A přestože ještě nemá vyhráno, má úsměv na rtech. „Jsem odhodlána bojovat dál,“ říká skálopevně a přiznává, že bezprostředně po operaci jí dodávalo sílu do boje i vědomí, že se jí každým dnem mělo narodit další vnouče.

Paní Čáslavská, jsou to už tři měsíce, co jste podstoupila několikahodinovou operaci rakoviny slinivky břišní, jak se cítíte?
„Teď v srpnu jsem se ještě musela vrátit na pár dní do nemocnice, protože se vyskytly nějaké komplikace, ale jde to. Musím dál bojovat. Všechno ukáže čas. Každých čtrnáct dnů teď podstupuji chemoterapie, ale uvidíme, jak je budu snášet a co se mnou udělají. Potom lékaři určí další léčbu.“

Mnozí se domnívají, že ve vašem případě šlo o transplantaci slinivky, kterou v IKEM také dělají…
„Žádná transplantace se nekonala, operace byla ale velmi náročná. Chirurg Martin Oliverius z IKEM, který mě operoval, se rozhodně nenudil, smekám před jeho výkonem. Téměř deset hodin udržet maximální pozornost je pro mne neuvěřitelná představa.“

Vypadáte skvěle, dost jste pohubla…
„Mám dole patnáct kilo. Víte, ale já na jídlo absolutně nemám chuť. Často ho ani cítit nemohu.“

Není to tím, že teď musíte držet dietu, která vám nechutná?
„To ne. Já jsem na dietu dávno zvyklá, vždyť mám cukrovku.“

A vaří vám tu dietu doma někdo?
„Kdepak. Nedělám z toho vědu, vařím si sama.“

Věra Čáslavská
Věra Čáslavská

Vaši černošičtí sousedé říkali, že si občas zajdete i do restaurace?
„Výjimečně, když mám opravdu chuť, tak si zajdu třeba na guláš.“

Můžete si k němu dát pivo?
„Alkohol nesmím vůbec, ani pivo. A můžu vám říct, že bych si občas tu plzničku dala.“

Transplantace to nebyla, ale...
Slavné gymnastce vzali téměř celou slinivku. Ta má svoji funkci při přeměně potravin v důležité živiny štěpenín tuků, složitých cukrů a bílkovin. Spolu se slinivkou přišla Čáslavská i o půlku jater, která mají svoji nezastupitelnou funkci při detoxikaci organismu. Dále o půlku žaludku, důležitého pro trávení, žlučník, který slouží jako rezervoár pro žluč, která do něj přitéká z jater, a také dvanácterník. Ten v těle člověka představuje křižovatku a klíč pro celé zažívání.

Co vám lékaři doporučují pít?
„Vodu, a minimálně dva a půl litru denně, což je pro mě příšerné. A když moje děti vidí, že jsem se třeba už delší dobu nenapila, jsou ochotny jít za mnou s tou vodou i na záchod.“

Máte dvě děti, syna Martina a dceru Radku. Oni s vámi v domku v Černošcích bydlí?
„Ne, bydlím sama. Když jsem ale onemocněla, Martin je u mne se svou rodinou vlastně pořád a Radka za mnou jezdí, jak jen může. Starají se o mne vzorně.“

Muselo vás také moc potěšit, že když se syn Martin dozvěděl, jak strašné onemocnění vás postihlo, vrátil se hned z ciziny, kde pracoval…
„Obě moje děti jsou naprosto báječné a starají se, jak jen mohou. V nemocnici za mnou byly snad denně, a než jsem se vrátila domů, tak mi Martin na zahrádce postavil takovou dřevěnou chaloupku. Byteček mám malý, tak teď konečně mám pracovnu, ve které můžu mít knížky i papíry. A krásně se mi v ní píše. Dneska jsem začala už v pět ráno.“

Věra ČáslavskáFoto 

Co píšete?
„Doháním ztracených třicet let. Píšu takové vzpomínky. V roce 1972 mi vyšla knížka Cesta na Olymp, jenže komunisté mně ji strašně moc zcenzurovali, hodně věcí tam chybí. A když v roce 2012 Pavel Kosatík vydal můj autorizovaný životopis Život na Olympu a byla autogramiáda, mnozí mě začali přemlouvat, ať vydám knížku, kde bude všechno to, co komunističtí mocipáni z Cesty vyhodili. A tak jsem si řekla, že to udělám a doplním o všechno, co jsem prožila i po roce 1968. Takže tam bude samozřejmě i období, kdy jsem byla poradkyní Václava Havla, a další a další věci.“

Kdy bude knížka hotová?
„Tak to je to, co nevím. Když už se rozhodnu, že budu psát, tak obvykle nastane nějaký výjimečný stav. Ale nelenoším, teď tu mám Japonce, kteří se mnou točí dokumentární film, neustále mám různé besedy a pořád jezdím po nemocnicích. To víte, nemoc bere čas.“

V Japonsku, kde jste v roce 1964 oslnila třemi zlatými medailemi, jste dodnes oslavovanou bohyní. Co to bude za dokument?
„Prakticky tam bude to, co chystám pro knížku. Samozřejmě je nejvíc zajímá pražské jaro a manifest Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov, který jsem podepsala.“

Japonce určitě zajímá, že jste ani po sérii intervencí a výslechů svůj podpis neodvolala. Komunisté vám potom nepovolili natočit životopisný film v japonsko-americké koprodukci, zakázali vám vycestovat a byla jste vyloučena ze všech sportovních oddílů v zemi…
„Dva tisíce slov Japonce opravdu moc zajímají, žasnu, jak z manifestu nazpaměť citují celé pasáže. Oni to umí líp než my.“

Co je teď pro vás ten největší lék?
„Klid.“

Určitě také vnoučata…
„Samozřejmě. Pětiletá Matylda je úžasná a mám doma i miminko, které se Martinovi narodilo před dvěma měsíci. Je to kluk a mám z něj ohromnou radost.“