7°C
Jak si Dakar "užívají" novináři? Jde o krk, polykáš písek i kamení!
Vyzkoušet si pravý adrenalin na rychlostní zkoušce Dakaru, právě probíhajícího nejtěžšího motoristického závodu světa, to chce kus odvahy i štěstí. To všechno má reportér portálu auto.cz Jan Mička. Z toho, jak popisuje drsné podmínky v Argentině a Bolívii jde mráz po zádech…
Společně s dalšími členy týmu Tatra Buggyra Racing jsem se nejprve přesouval obytnou dodávkou, která se k závodním autům nedostala jinak než na přejezdech mezi etapami po veřejných silnicích.
Tudy projedou kamiony?
Pondělí 11. ledna ale bylo od základu jiné. Vyrazil jsem na ostrou „misi“ a vyzkoušel si, co obnáší práce skutečného dakarského reportéra. Usednul jsem do „vyklecované“ Toyoty Land Cruiser s pětibodovými pásy, závodními sedačkami a upraveným podvozkem.
Dakarští reportéři vstávají brzy ráno, aby stihli dojet na kýžený bod trati ještě před tím, než ji organizátoři uzavřou a vypustí na ni závodní speciály. Ve tři hodiny ráno naše čtyřčlenná posádka naskočila do Toyoty a vyrazila zhruba 300 kilometrů daleko k trati osmé etapy Dakaru. Byla to nádherná soutěska mezi skalami, která se velmi brzy začala plnit diváky a novináři. Nejdříve jsem si myslel, že byla tato část vyhrazena pouze motocyklům, čtyřkolkám a automobilům, protože v jednom místě by si člověk těžko troufl i s běžným osobákem, musely se s ní ale vyrovnat také kamiony!
Polykej písek, uhýbej kamenům
Během chvíle bylo nejatraktivnější místo v širém okolí zaplněno diváky. Červenobílé pásky vymezující veřejné zóny a organizátory jako na českých rallye byste tady hledali marně. Každý je tady sám za sebe, sám zodpovídá za své zdraví, a pokud jej některý z projíždějících strojů zraní, může si stěžovat pouze sám sobě. Bylo to extrémně nebezpečné místo už kvůli samotným skalám, ze kterých často padaly kameny rovnou na trať. Přičtěte si k tomu mnohatunové kamiony, auta a motocykly jedoucí na hraně fyzikálních zákonů a vyjde vám jediný možný výsledek – každou chvíli tady šlo o „kejhák“!
Najít hezké místo k focení nebyl problém, stačilo se z něj ale pohnout a hned jste schytali pár peprných nadávek od lidí okolo. Blížící se závodní stroje byly slyšet už minimálně deset vteřin před tím, než se objevily v hledáčku fotoaparátu, teprve při těsném průjezdu to ale bylo pravé terno. Slyšíte řev vytočeného motoru, sledujete souboj člověka s výkonnou bestií a do toho se podvědomě kryjete, aby vás nezasáhl jeden ze stovek kamenů odlétávajících od pneumatik.
Prachu se nezbavíš
K závodním strojům se můžete dostat takřka na délku ruky, nikdo vám ji za to hned neutrhne, tak blízko by se ale vydal snad jenom naprostý blázen. Jednak je to vážně o zdraví a pak si jistě dovedete představit tu melu, která by nastala po vašem nečekaném kontaktu se závodníkem. Dakar je sice dlouhá soutěž, každý pád či zdržení se však počítá a toho jsou si všichni zatraceně dobře vědomi.
Pracovat v takových podmínkách není jednoduché. Ani ne tak kvůli zmíněnému nebezpečí (to je spíše adrenalin), ale hlavně kvůli všudypřítomnému prachu. Každý z projíždějících strojů ho zvířil neskutečné množství, a kdybych po celou dobu neměl šátek přes pusu a nos, pravděpodobně bych si vykašlal plíce. Polétavý nepřítel si protivníka nevybírá a zalézá všude, kde mu to jenom povolíte, techniku pro fotografování a natáčení nevyjímaje.
