7°C
Život 5 let po tragédii v Jaroslavli: Honzík ví o tátovi všechno, říká Marková
Milující muž, skvělý táta. Osud bohužel Janu Markovi moc chvil, které mohl strávit se synem, nedopřál. Teď je Honzíkovi pět let a má velké štěstí, že má tak úžasnou maminku. Lucie Marková (35) o něj pečuje se vší láskou, malý neposeda jí dává někdy pořádně zabrat. Když chce, vypráví mu o tatínkovi. A třebaže je to pro ni občas těžké, plní sportovní plány. Zrovna v pondělí šli na první fotbalový trénink...
| Byla středa, 7. září 2011, 14:02 středoevropského času a jim se navždy změnil život. Lucie Marková (35), Kateřina Rachůnková (36) a Michaela Jajtnerová (33) v tu chvíli přišly v troskách letadla u Jaroslavli o své milované muže. A český hokej o své hrdiny. Dnes je to přesně pět let, kdy spadl JAK-42 s týmem Lokomotivu na palubě. Celkem na palubě zříceného letadla zahynulo 44 ze 45 lidí – přežil pouze palubní inženýr Alexandr Sizov. |
Už to je pět let od tragédie v Jaroslavli, v čem vám Honza nejvíc chybí? V jakých chvílích?
„Nedá se říct, v čem konkrétně, protože chybí úplně ve všem. Chybí jako táta pro Honzíka, jako kamarád, parťák, manžel. A když jsou takovéto zásadní momenty, jako první fotbalový trénink syna, tak to bolí moc.“
Myslíte na něj často?
„Ta ztráta je velká, nejde na něj nemyslet. Sám by si však přál, abychom žili dál, neutápěli se ve smutku. Jenže když Honzík udělá něco srandovního, rozjede se poprvé na kole, jde na svůj první trénink, tak to jsou okamžiky, kdy na Honzu myslím a přemýšlím, co by tomu řekl.“
Nosíte u sebe něco, co bylo jeho?
„Mám na náramku jeho snubní prstýnek, ani ho chudinku nečistím. Když se něco děje, zažmoulám si prstýnek a pohladím krk, kde mám jeho číslo. A pak mám fotku na displeji telefonu.“
Když se kouknete na malého Honzíka, připomíná tátu?
„Bohužel ne, snad jen ty blonďaté vlasy. Doufám, že mu zůstanou. Pořád jsem si nalhávala, že v něm vidím tátu, jenže všichni mě vyvedli z omylu. Zatím jde spíš do mojí podoby. Ale ještě čekám na nos.“
Ten se prý dědí v linii Marků...
„Je to tak. I Honza, když byl malý, měl takový knoflíček. Tak třeba ještě Honzíkovi naroste.“ (úsměv)
Rozhovor se snoubenkou Josefa Vašíčka, jak na svoji lásku vzpomíná, čtěte ve středečním tištěném Blesku!
A co vlastnosti, má něco z táty?
„Tak to ano, má úplně tatínkovskou povahu. Je citlivý, když se někdo pere, jde se ho zastat. Je cíťa, jemný. Doufala jsem, že bude mít ostré lokty, bude ranař, jenže je hodný kluk. Povahu má jeho – hodný kluk.“
Sportovec je po taťkovi?
„Talent má po mně. (smích) Ale atletika ho loni bavila, všude se mnou pak chtěl závodit. Letos máme velké sportovní plány. Zkoušíme fotbal, jak si tatínek přál. Na tenis chodí ve školce a číslo jedna je hokej. Chystáme se, jen se musím naučit zavázat tkaničky bruslí. Už máme zjištěné tréninky, takže se brzy vydáme na první.“
Čím vás bezpečně rozesměje?
„Skoro vším. Je ve věku, kdy sype jednu hlášku za druhou. Co řekne, je perla. Prostě srandovní parťák. Užívám si to.“
Ptá se na tátu?
„Řekla jsem mu o tatínkovi všechno. Ví, jak Honzík zemřel. Když se ho někdo zeptá, řekne mu to. Ale ptá se na něj často, má rád, když mu o něm vyprávím. Sám to vyžaduje.“
